# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 4 As 261/2025

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 4 As 261/2025
- Číslo jednací: 4 As 261/2025-41
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:4.As.261.2025.41
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 8. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Klíčová slova: Pozemní komunikace

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Městský úřad Litomyšl (dále jen "silniční správní úřad") rozhodnutím ze dne 17. 9. 2024, č. j. MěÚ Litomyšl 067477/2024, podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), nařídil žalobci odstranit nepovolenou pevnou překážku, a to dva kovové stojany spojené červenobílou výstražnou páskou a 7 pytlů s blíže nezjištěným obsahem, mimo veřejně přístupnou účelovou komunikaci - částečně zpevněné koleje na pozemku p.p.č. X v k. ú. B. u L. (dále jen "předmětný pozemek"), a to ve lhůtě do 3 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Silniční správní úřad totiž dovodil, že řešená pevná překážka se nachází na veřejně přístupné účelové komunikaci, což odůvodnil splněním všech čtyř znaků vymezených v soudní judikatuře, jež spočívají v patrnosti komunikace v terénu, plnění účelu podle § 7 zákona o pozemních komunikacích, obecném užívání a nutné komunikační potřebě. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2025, č. j. KUPA-231/2025-2, odvolání zamítl a uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 52 A 17/2025-104, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření osoby zúčastněné na řízení a repliky žalobce
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen "stěžovatel"] včasnou blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
[4] V doplnění kasační stížnosti učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu stěžovatel uplatnil tyto námitky nezákonnosti napadeného rozsudku:
[5] Krajský soud nesprávně posoudil otázku existence veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku. Jedná se totiž o zahradu rodinného domu, kterou veřejnost nikdy soustavně neužívala jako cestu. Navíc opakovaně, důrazně a od počátku vyjadřoval kvalifikovaný nesouhlas s užíváním předmětného pozemku jako veřejné cesty, jak vyplývá z jeho písemných námitek a korespondence vedené s osobou zúčastněnou na řízení a žalovaným, které jsou součástí správního spisu. Svoji vůli dal tedy náležitě najevo, a proto se nelze ztotožnit se závěrem krajského soudu a správních orgánů, že ze spisové dokumentace nevyplývá žádný jeho kvalifikovaný nesouhlas s veřejným užíváním předmětného pozemku. Kromě toho plná informovanost a aktivita osoby zúčastněné na řízení vylučuje udělení konkludentního souhlasu tím, že by o ničem nevěděl nebo nic nenamítal. Je přitom nepřípustné, aby vlastník pozemku fakticky ztratil možnost bránit své vlastnické právo oproti nechtěnému veřejnému užívání jen proto, že po určitou dobu trpěl jednání v rozporu s právem a svépomocí nebránil průjezdu v dobré víře, že pokud za účelem ochrany svých práv zvolí právní cestu, orgány veřejné moci zjednají nápravu protiprávního stavu. Dále existuje jiná alternativní cesta a potřeba využívat předmětný pozemek byla vytvořena až v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. Ve správním řízení totiž bylo prokázáno, že bezprostředně vedle předmětného pozemku vede veřejná účelová komunikace na obecním pozemku č. 1069, což je hlavní přístupová cesta v dané lokalitě. Teprve když vlastník domu č. p. YA, což je jeho soused, v roce 2010 neoprávněně oplotil část této obecné cesty, začaly vznikat vyježděné koleje přes předmětný pozemek. Tato změna trasování však nebyla dána potřebou či veřejným zájmem, nýbrž obcházením neoprávněné překážky. Již od počátku řízení namítal, že pokud je hlavní cesta parc. č. 1069 blokována, má silniční správní úřad primárně řešit odstranění této překážky a zprůchodnění původní cesty, namísto legalizace "náhradní" trasy přes soukromý pozemek. Ignorování této skutečnosti označil za projev formalismu a libovůle, avšak krajský soud tuto námitku vypořádal konstatováním, že oplocení souseda je věcí stavebního řízení a že není oprávněn řešit sousedský spor, ačkoliv existence alternativní veřejné cesty a jejího zablokování nepředstavuje žádnou ryze soukromoprávní věc, nýbrž rovněž nesplnění podmínky komunikační potřeby pro účely nyní posuzovaného případu. Jelikož tedy na předmětném pozemku nevznikla veřejně přístupná účelová komunikace, nebylo možné z něho nařídit odstranění pevné překážky za použití § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.
[6] Krajský soud aproboval formalistický a nezákonný postup správních orgánů, když konstatoval, že konaly v souladu se zákonem a dostatečně se vším zabývaly. Takový závěr je však nesprávný, neboť veřejný zájem spočívající ve volném průjezdu musí být posuzován zákonnými prostředky a s ohledem na práva dotčených osob, přičemž v projednávané věci orgány veřejné moci selhaly v povinnosti šetřit práva vlastníka. Namísto odstranění protiprávního stavu v podobě fyzické překážky na obecní komunikaci parc. č. 1069 a zanedbané údržby obecního majetku totiž fakticky legalizovaly tento protiprávní stav na jeho úkor, v čemž lze spatřovat porušení zásad rovnosti, proporcionality a ochrany vlastnictví, jakož i zákazu zneužití pravomoci. Jako nesprávný je třeba hodnotit také právní názor krajského soudu, že evidence předmětného pozemku v katastru nemovitostí jako zahrady a jeho dřívější absence v pasportu komunikací představují irelevantní skutečnosti, neboť se jedná o nepřímé důkazy nasvědčující neexistenci veřejné cesty v minulosti. Žalobní argumentaci, podle níž osoba zúčastněná na řízení dodatečně a účelově změnila pasport místních komunikací až po roce 2010, aby legitimizovala novou trasu, krajský soud věcně neprověřil a namísto toho zopakoval, že uvedená evidence není rozhodující, čímž se vyhnul meritornímu posouzení závažné námitky možného zneužití pravomoci. Navíc osoba zúčastněná na řízení takto dodatečně zahrnula část předmětného pozemku do pasportu komunikací bez jeho vědomí a zákonného postupu, což představuje nepřípustný zásah do jeho vlastnického práva.
[7] Pytle s pískem byly umístěny výhradně na předmětném pozemku mimo obecní část cesty a jednalo se o dočasné ochranné opatření k zabránění škod, což krajský soud nevzal v úvahu a nezkoumal, zda pytle s pískem vůbec naplnily znaky překážky provozu trvalé povahy. Přitom pytle nebyly stavebně spojeny s předmětným pozemkem ani neznemožňovaly trvale průjezd, neboť se jednalo o volně položené bariéry bránící splavování vody a štěrku.
[8] Krajský soud nezohlednil rozpor v rozhodovací činnosti Městského úřadu Litomyšl, jehož stavební odbor při povolení a kolaudaci rodinného domu a objektu garáže vycházel z toho, že přístup a dopravní napojení jsou zajištěny po obecní komunikaci parc. č. 1069. Naproti tomu odbor dopravy téhož úřadu v rozporu se zásadami legitimního očekávání, právní jistoty a jednotného rozhodování veřejné správy tvrdí, že přístupová komunikace vede částečně po předmětném pozemku. Tento diametrální rozpor má přitom přímý dopad na posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace a legitimitu zásahu do jeho vlastnických práv.
[9] Dále stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uplatnil tuto námitku vady řízení před správními orgány:
[10] V dané věci správní orgány neprovedly řádné dokazování ke sporným otázkám. Silniční správní úřad nejprve předběžně posoudil existenci veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku, avšak učinil tak povrchně, neboť vyšel jen z aktuálního stavu terénu a tvrzení osoby zúčastněné na řízení, aniž zohlednil historické doklady či stanoviska dalších orgánů. Žalovaný neprovedl žádné vlastní dokazování, přestože byla v odvolání předložena řada důkazů. Správní orgány přitom ignorovaly zejména policejní protokoly o opakovaných zásazích na místě a o vzniklých škodách splavováním štěrku, které potvrzují, že materiál navezený osobou zúčastněnou na řízení způsobil škody a že současná cesta vznikla teprve v posledních letech. Dále opomněly stavební povolení a kolaudační rozhodnutí k rodinnému domu č. p. YB, z nichž vyplývá, že podle schválené projektové dokumentace měla příjezdová cesta vést pouze po obecních pozemcích a žádná komunikace přes předmětný pozemek nebyla zamýšlena. Rovněž nevzaly v úvahu pasport místních komunikací obce Budislav, v němž nebyl předmětný pozemek evidován jako komunikace a který byl změněn dodatečně až v reakci na daný spor. Konečně nevyhodnotily korespondenci stěžovatele s příslušnými úřady, z níž vyplývá, že si dlouhodobě stěžoval na jednání osoby zúčastněné na řízení a vyjadřoval nesouhlas s užíváním předmětného pozemku veřejností. Ve správním řízení tak panovaly významné pochybnosti o skutkovém stavu, které nebyly dokazováním rozptýleny, nýbrž byly překlenuty ve prospěch osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud přitom tato pochybení správních orgánů bagatelizoval nebo je zcela přehlédl.
[11] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uplatnil také následující námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku:
[12] Krajský soud namísto aktivního přezkumu dostatečnosti zjištění správních orgánů se spokojil s převzetím jejich skutkových závěrů, aniž zohlednil uvedené nedostatky spočívající v ignorování důkazů předložených stěžovatelem.
[13] V žalobě bylo namítnuto nevypořádání odvolacích námitek MPSV namísto správného označení odvolacího orgánu. Krajský soud přitom tohoto překlepu využil a uvedl, že tato námitka je formálně zavádějící, neboť MPSV s danou věcí nesouvisí. Až následně dodal, že obsahově považuje rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné. Tímto postupem krajský soud naznačil svou předpojatost a neochotu se kritikou odvolacího řízení vážně zabývat, i když odůvodnění rozhodnutí žalovaného postrádá odpovědi na řadu zásadních námitek.
[14] Krajský soud zcela pominul námitku, že podle stavebních povolení a kolaudace neměla přes předmětný pozemek vést žádná cesta. Stejně tak nereagoval na námitku o nedostatku pravomoci silničního správního úřadu rozhodovat o pozemku neevidovaném jako komunikace. Dále se nevypořádal s námitkou o rozporu v rozhodovací činnosti Městského úřadu Litomyšl, který spočíval v tom, že jeho stavební odbor povolil stavby s napojením na obecní komunikaci parc. č. 1069, zatímco silniční správní úřad nyní tvrdí, že komunikace vede před předmětný pozemek. Konečně neposoudil námitku týkající se dodatečného a účelového zahrnutí předmětného pozemku do pasportu místních komunikací.
[15] Řadu námitek krajský soud vypořádal jen povrchně a bez náležitého odůvodnění. Jako příklad lze uvést vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, kdy uvedl, že tvoří s prvoinstančním rozhodnutím jeden celek a není nepřezkoumatelné, aniž vysvětlil, proč odvolací orgán nemusel reagovat detailněji na odvolací body, a aniž se vypořádal s konkrétními rozpory, na něž bylo poukázáno.
[16] Krajský soud zčásti převzal bez kritického zhodnocení stanovisko osoby zúčastněné na řízení, neboť ve shodě s ním prakticky totožnými slovy dospěl k závěru, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci kvůli komunikační potřebě pro přilehlou nemovitost, aniž se zabýval opakovanými tvrzeními stěžovatele, že přístup k nemovitostem byl zajištěn po jiné komunikaci. V důsledku této skutečnosti krajský soud nezaujal vlastní stanovisko k otázce nezbytné potřeby.
[17] Rovněž krajský soud obsáhle citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, kterou však použil pouze jako procesní zástěrku umožňující rezignovat na vypořádání jádra projednávané věci. S odkazem na ni totiž zdůraznil, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené a že postačí odkázat na odůvodnění správního rozhodnutí, ačkoliv předmětem sporu byla existence veřejně přístupné účelové komunikace na soukromém pozemku. Proto bylo povinností krajského soudu srozumitelně a konkrétně zhodnotit otázky souhlasu vlastníka s obecným užíváním pozemku, existence nezbytné komunikační potřeby, přiměřenosti zásahu do vlastnického práva a ústavní konformity postupu silničního správního úřadu. Žádnou z těchto úvah však krajský soud neformuloval, v důsledku čehož napadený rozsudek neobsahuje odpověď na zásadní otázku, proč lze považovat závěry správních orgánů o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku za správné a zákonné.
[18] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, případně i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[19] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[20] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek je zákonný, řádně odůvodněný, přezkoumatelný a opírající se o ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce existence veřejně přístupných účelových komunikací i rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí. V dané věci bylo prokázáno dlouhodobé faktické užívání trasy veřejností, a to bez účinného a bezprostředního zásahu vlastníka. Pokud se stěžovatel obracel na různé orgány veřejné moci, nelze to považovat za kvalifikovaný nesouhlas ve smyslu konstantní judikatury. Pozdější instalace pytlů s pískem již představovala nepřípustný zásah do existujícího obecného užívání, nikoli legitimní výkon vlastnického práva. Existence veřejně přístupné účelové komunikace se posuzuje podle skutečného a reálně fungujícího stavu, nikoliv stavu ideálního či potencionálního. Skutečnost, že by teoreticky bylo možné vést přístup jinudy, pak neznamená, že komunikační potřeba není dána. Správní orgány provedly dokazování v rozsahu odpovídajícím povaze věci, přičemž neprovedení všech stěžovatelem navrhovaných důkazů neznamená porušení procesních předpisů. Argumentace policejními protokoly, stavební dokumentací či pasportem komunikací byla správními orgány zohledněna v odpovídajícím rozsahu, avšak nemohla vést k jinému závěru o faktickém užívání komunikace. Trasa předmětné cesty je od nepaměti neměnná a patrná již z Císařských povinných otisků stabilního katastru z roku 1839, kdy stejně jako dnes je vidět přesný roh domu č. p. YA, mezi nímž a cestou je úzký pruh zahrady. Je tedy patrné, že trasa cesty se nezměnila již nejméně 187 let. Veškeré žalobní body se tak zakládaly na nepravdivých skutkových tvrzeních, což řádně vyhodnotily správní orgány i krajský soud. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla osoba zúčastněná na řízení zamítnutí kasační stížnosti.
[21] Stěžovatel v replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení znovu uvedl, že z příslušného stavebního povolení a navazujícího kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že přístup byl veden po obecním pozemku parc. č. 1069, nikoli po předmětném pozemku. Stejně tak i u následně povolené stavby garáže a skladu bylo pravomocnými rozhodnutími stavebního úřadu konstatováno napojení přes obecní pozemek parc. č. 1069. Tyto skutečnosti nebyly správními orgány řádně vyhodnoceny. Ani krajský soud se s tímto okruhem žalobních námitek konkrétně nevypořádal a nevyložil, z jakého důvodu nepovažuje uvedené listinné podklady za relevantní. Přitom v řízení před krajským soudem namítl, že tyto dokumenty byly správním orgánům k dispozici, avšak nebyly náležitě zohledněny.
III. Posouzení kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel odkázal na důvody kasační stížnosti uvedené § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[23] Podle písm. a) zmíněného ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle písm. b) téhož ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle písm. d) téhož ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[24] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitek nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť platí, že teprve dospějeli k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004105). Vada nepřezkoumatelnosti totiž představuje objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/201485). Za nepřezkoumatelná jsou považována mimo jiné taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352).
[25] Krajský soud se v napadeném rozsudku neztotožnil se čtyřmi žalobními body, podle nichž (1) žalovaný i silniční správní úřad při zjišťování skutkového stavu nepostupovali s řádnou pečlivostí, nezohlednili individuální okolnosti případu a nevypořádali se s opakovanými a obsáhlými tvrzením stěžovatele, (2) správní orgány obou stupňů porušily princip zákazu libovůle (zneužití správního uvážení), když přijaly argumentaci osoby zúčastněné na řízení, aniž objektivně prověřily tvrzení žalobce, (3) rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s odvolacími námitkami, a (4) rozhodnutí o odvolání převzalo od silničního správního úřadu závěr o naplnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku, který je v přímém rozporu se skutečným stavem věci a ignoruje důkazy předložené žalobcem.
[26] K prvnímu žalobnímu bodu krajský soud uvedl, že evidenční charakter katastru nemovitostí není relevantním ani rozhodující kritériem pro posuzování veřejně přístupné účelové komunikace. Stejně tak v dané věci nemá žádný význam evidence v pasportu komunikací. Při posuzování veřejně přístupné účelové komunikace nesehrává klíčovou úlohu ani právní stav, nýbrž toliko stav faktický, čímž se reflektuje variabilita takových komunikací na různých místech podle místních potřeb a zájmů. Žalovaný i silniční správní úřad se dostatečným způsobem zabývali stěžovatelem vytýkanými skutečnostmi, což je patrné ze správního spisu i přezkoumatelné argumentace obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí.
[27] Druhý žalobní bod podle krajského soudu rozvádí část bodu prvního o námitku porušení principu zákazu libovůle spočívající v absenci řádného zdůvodnění, zda změna pasportu proběhla zákonným způsobem. Ve vztahu k němu krajský soud znovu zdůraznil, že pro posouzení veřejně přístupné účelové komunikace není taková evidence podstatná, když za rozhodující kritérium je nutné považovat faktický stav, jemuž se musí právní stav přizpůsobit. Neplatí proto opačná logika, že by se faktický stav musel přizpůsobit právnímu.
[28] Krajský soud tedy náležitě objasnil, že relevantním hlediskem pro posouzení veřejně přístupné účelové komunikace je její faktický stav, nikoliv stav právní. Na základě tohoto základního východiska dovodil bezvýznamnost evidence předmětného pozemku v katastru nemovitostí a v pasportu komunikací, jakož i způsobu změny v něm provedené. Byť se krajský soud výslovně nezabýval žalobní argumentací, že podle stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí neměla vést přes předmětný pozemek žádná cesta a že v rozhodovací činnosti Městského úřadu Litomyšl jsou rozpory ohledně způsobu dopravního napojení přilehlých staveb, je zřejmé, že podle stejné logiky by považoval i tyto skutečnosti za irelevantní z hlediska posouzení veřejné přístupnosti účelové komunikace. Uvedený nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku proto nemá za následek jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/201333).
[29] Třetí žalobní bod považoval krajský soud za zcela lichý, neboť stěžovatelem jmenované Ministerstvo práce a sociálních věcí nebylo v dané věci nikterak zainteresováno. Žalobou napadené rozhodnutí, které tvoří s rozhodnutím silničního správního úřadu jeden celek, pak neshledal nepřezkoumatelným ani nesrozumitelným, nýbrž právě naopak.
[30] Tento způsob vypořádání žalobní námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o odvolání nelze považovat za výraz předpojatosti krajského soudu či jeho neochoty se zabývat obsahem rozhodnutí žalovaného. Krajský soud sice poukázal na skutečnost, že Ministerstvo práce a sociální věcí se na projednání dané věci nikterak nepodílelo. Nicméně se přezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí zabýval, naznačil nutnost posuzovat v něm obsažené rozhodné důvody společné s rozhodnutím silničního správního úřadu a považoval odvolací námitky za řádně vypořádané. Stěžovatel přitom neuvedl, kterými z nich se žalovaný neměl zabývat a krajský soud měl takové údajné pochybení přehlédnout. Proto ani v tomto směru nelze napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.
[31] Ke čtvrtému žalobnímu bodu, který se týká naplnění čtyř nezbytných znaků veřejně přístupné účelové komunikace, krajský soud nejprve uvedl, že pevný a ustálený charakter mohou mít i vyjeté koleje na travnatém porostu. Z fotografických snímků založených ve spise i veřejně dohledatelných přitom vyplývá, že vyjeté koleje se na předmětném pozemku nacházejí, v důsledku čehož je cesta (koridor) seznatelná lidskému oku. Charakter a znatelnost cesty v terénu je patrná i z vyobrazení zachycení komunikace na historické mapě a z jejího vojenského vyobrazení. Předmětný pozemek dále plní zákonný účel spočívající v přístupové komunikaci, neboť ze správního spisu i vyobrazení v aplikaci GoogleMaps je zřejmé, že přiléhá k nedaleké zastavěné, eventuálně chatové oblasti, a proto může sloužit vlastníkům těchto nemovitostí jako přístupová komunikace. Uvádí-li stěžovatel, že zde stabilní cesta nikdy neexistovala a vozidla jen příležitostně jezdila po vyjetých kolejích, pak takové tvrzení je vnitřně rozporné, neboť z něho nutně vyplývá, že komunikace na daném místě vedla. V opačném případě by totiž vozidla musela jezdit po travnaté ploše (louce), což stěžovatel ani nezmiňuje. Pokud stěžovatel tvrdí neudělení výslovného souhlasu s veřejným užíváním předmětného pozemku, pak podle relevantní judikatury postačuje souhlas konkludentní, který se váže minimálně k předchozím vlastníkům. Irelevantní je také výslovné vyjádření nesouhlasu, ke kterému mělo podle stěžovatele dojít po roce 2013, neboť jednou udělený souhlas vlastníka s veřejným užíváním pozemku již není možné odvolat a zavazuje i jeho právní nástupce. Navíc sám stěžovatel připouští, že až do roku 2023, kdy byla umístěna pevná překážka na předmětném pozemku, nebyl nikterak průchod po něm omezován, a ani nevyšlo najevo, že by byl do této doby vysloven nesouhlas s jeho obecným užíváním. Za této situace nebyl stěžovatel oprávněn jej v roce 2023 znepřístupnit. Kromě toho u takto užívaných starých cest není zapotřebí tvrdit ani prokazovat konkludentní souhlas některého z vlastníků v časové ose, neboť ten je nahrazen právě jejich veřejným užíváním od nepaměti. Nutná komunikační potřeba je dána zájmem osob na dostupnosti jejich nemovitostí (vlastníci sousedních domů, zahrad, chat, polí atd.), což představuje neuzavřenou množinu veřejnosti, která danou cestu může užívat, k čemuž přistupuje nahodilý zájem širší veřejnosti (využití k procházkám, cykloturistice apod.). Především se však vztahuje pro domy č. p. YA a YC sousedící s domem stěžovatele, pro něž neexistuje alternativa, neboť jiné přístupy k nim jsou mnohonásobně delší a nemusejí být tak kvalitní. Předmětný pozemek může sloužit i vozidlům integrovaného záchranného systému, když alternativní přístup je nevyhovující především pro vozidla ambulantní a hasičská. Ani stěžovatel přitom netvrdí, že by existovaly jiné přístupové možnosti, když pouze stále opakuje, že daná cesta měla vést přes pozemek p. č. 1069, což by vyžadovalo zásah vůči vlastníkovi domu č. p. YA. Rovněž relevantním způsobem nezpochybnil užívání předmětného pozemku veřejností.
[32] Z této pasáže odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud náležitě zabýval všemi čtyřmi znaky veřejně přístupné účelové komunikace a uvedl konkrétní skutečnosti, na jejichž základě dospěl k závěru o jejich naplnění ve vztahu k předmětnému pozemku. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že krajský soud rezignoval na vypořádání podstaty posuzované věci a nezaujal k ní vlastní stanovisko, že se s jeho námitkami i jím předloženými důkazy vypořádal povrchně a bez náležitého odůvodnění, že se spokojil s převzetím závěrů správních orgánů ani že nekriticky převzal argumentaci osoby zúčastněné na řízení. Přezkoumatelnost napadeného rozsudku přitom není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být odůvodněn. Ani jeho nesouhlas s právním názorem vysloveným krajským soudem nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ve kterém byl tento názor obsažen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Afs 184/201938).
[33] S ohledem na tyto skutečnosti je možné konstatovat, že se krajský soud dostatečně vypořádal s žalobní argumentací a napadený rozsudek obsahuje rozhodné důvody pro v něm učiněné závěry. Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumatelný a důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[34] Za této situace může Nejvyšší správní soud posoudit zbývající kasační námitky podřaditelné pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. S ohledem na vzájemnou provázanost těchto důvodů kasační stížnosti na několika místech stížnostní argumentace tak pro větší přehlednost a srozumitelnost učiní společně.
[35] Podle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích, účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
[36] Ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace musí být kumulativně splněny čtyři pojmové znaky, přičemž první dva z nich vyplývají z výše citovaných ustanovení zákona o pozemních komunikacích a zbylé dva dovodila judikatura. Musí se jednat (1) o zřetelnou (v terénu patrnou) cestu určenou k užití vozidly a chodci pro účel dopravy, která (2) spojuje jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojuje tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi, nebo slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, přičemž je nezbytný (3) souhlas vlastníka komunikace s jejím obecným užíváním a (4) tzv. nutná komunikační potřeba, což znamená, že daná cesta musí představovat pro určité pozemky nezbytnou komunikační spojnici (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42, a ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 As 347/2020-49).
[37] Stěžovatel se v kasační stížnosti výslovně nevymezil proti důvodům, na jejichž základě učinil krajský soud úsudek o naplnění prvního a druhého pojmového znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Nebrojil totiž proti argumentaci obsažené v napadeném rozsudku, podle níž pevný a ustálený charakter mohou mít i vyjeté koleje na travnatém pozemku, které se podle fotografických snímků nacházejí na předmětném pozemku a činí cestu (koridor) zřetelným lidskému oku, když navíc charakter a znatelnost cesty v terénu je patrná i z jejího vojenského vyobrazení a historické mapy. Rovněž nepolemizoval s úsudkem krajského soudu, podle něhož cesta přiléhá k nedaleké zastavěné či chatové oblasti, a proto může sloužit vlastníkům v ní se nacházejících nemovitostí jako přístupová komunikace. Stěžovatel v tomto směru v kasační stížnosti jen v obecné rovině uvádí, že se jedná o zahradu rodinného domu, kterou veřejnost nikdy soustavně neužívala, ačkoliv v žalobním řízení připustil, že po vyjetých kolejích příležitostně jezdila vozidla. Navíc tuto cestu zahradil nepovolenou pevnou překážkou, jejíž odstranění mu bylo v dané věci vrchnostensky nařízeno. Je tak nepochybné, že vyjeté koleje na předmětném pozemku sloužily k zákonnému účelu spočívajícímu ve spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků. Poukazuje-li dále stěžovatel na evidenci předmětného pozemku v katastru nemovitostí jako zahrady, jeho dřívější absenci v pasportu komunikací a jeho dodatečné účelové zařazení do této evidence bez vědomí vlastníka, pak je nutné ve shodě s krajským soudem konstatovat, že z hlediska vzniku veřejně přístupné účelové komunikace není podstatné, zda je příslušný pozemek veden v katastru nemovitostí jako komunikace ani zda byl v minulosti obsažen v pasportu místních komunikací obce, neboť v něm učiněný záznam má také pouze evidenční charakter. Proto je rozhodující pouze faktický stav v terénu, tedy musí jít o cestu prokazatelně užívanou vozidly a chodci (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, ze dne 22. 1. 2015, č. j. 8 As 36/2014-68, ze dne 15. 7. 2015, č. j. 2 As 101/2013-54, ze dne 12. 12. 2017, č. j. 4 As 186/2017-41, ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 333/2017-31, ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 As 57/2019-53, a ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 As 57/2019-53). Za této situace uvedené evidence či okolnosti související se změnou jedné z nich ani nemohly představovat důkazy svědčící o veřejné nepřístupnosti cesty v minulosti, neboť v tomto směru byla rozhodná její faktická dostupnost veřejnosti, která nebyla v kasační stížnosti nikterak zpochybněna.
[38] Ve stížnostních námitkách nebyly výslovně napadeny ani důvody naplnění třetího pojmového znaku veřejně přístupné účelové komunikace, které podle krajského soudu spočívaly v nevýznamnosti výslovného vyjádření nesouhlasu s veřejným užíváním předmětného pozemku stěžovatelem, neboť v tomto směru postačil souhlas, byť jen konkludentně udělený předchozími vlastníky, který nelze odvolat a zavazuje i jejich právní nástupce. V případě veřejného užívání starých cest od nepaměti ani není nutné tvrdit či prokazovat konkludentní souhlas některého z vlastníků v časové ose. Tento závěr napadeného rozsudku navíc odpovídá v něm odkazovaným rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60, ze dne 7. 4. 2011, č. j. 2 As 84/2010-128, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42, stejně jako dalším rozsudkům téhož soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 140/2012-22, ze dne 29. 1. 2026, č. j. 10 As 247/2025-33, a ze dne 19. 2. 2026, č. j. 10 As 229/2025-67. S ohledem na neúčinnost stěžovatelova nesouhlasu s veřejným užíváním předmětného pozemku, který byl neodvolatelně udělen jeho předchozími vlastníky, tak nemůže naplnění třetího znaku veřejné přístupnosti účelové komunikace zvrátit kasační argumentace, v níž stěžovatel zdůrazňoval, že opakovaně, zřetelně a od počátku odmítal užívání posuzované cesty veřejností. Ani policejní protokoly o zásazích na místě a o vzniklých škodách nemohly zpochybnit předchozí vznik veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku, když navíc stěžovatel nezmiňuje, jaké údaje v nich obsažené jasně prokazují, že cesta začala být veřejností protiprávně užívána až za jeho vlastnictví.
[39] Ani proti důvodům, které vedly krajský soud k závěru o naplnění čtvrtého pojmového znaku veřejně přístupné účelové komunikace, stěžovatel v kasační stížnosti výslovně nebrojil. Nevymezil se totiž proti argumentaci napadeného rozsudku, podle níž je nutná komunikační potřeba dána zájmem osob na dostupnosti jejich nemovitostí, což se týká především sousedních domů č. p. YA a YC, pro něž neexistuje jiná smysluplná alternativa, když navíc předmětný pozemek může sloužit i vozidlům integrovaného záchranného systému. Ostatně ani v řízení o kasační stížnosti stěžovatel netvrdí, že v dané lokalitě existovala jiná přístupová alternativa k okolním nemovitostem a znovu argumentuje jen tím, že veřejně přístupná účelová komunikace měla vést přes pozemek p. č. 1069, což by vyžadovalo zásah vůči vlastníkovi domu č. p. YA, k čemuž však v důsledku jím tvrzených pochybení správních orgánů nedošlo. Alternativní veřejnosti přístupná cesta však musí fakticky existovat a nestačí hypotetická možnost jejího vzniku, jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2026, č. j. 10 As 247/2025-33, a ze dne 21. 8. 2026, č. j. 2 As 43/2026-76. Proto ani kasační námitky vztahující se k závěru napadeného rozsudku o naplnění posledního znaku veřejně přístupné účelové komunikace nemohou být považovány za relevantní.
[40] Jelikož tedy na předmětném pozemku veřejnosti přístupná cesta vznikla, bylo možné z něho nařídit odstranění pevné překážky za užití § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. V žalobě přitom stěžovatel nezpochybnil, že pytle s pískem naplnily znaky překážky provozu trvalé povahy, ačkoliv tak učinit mohl, přičemž krajský soud s ohledem na dispoziční zásadu uvedenou v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. nebyl oprávněn se takovou záležitostí zabývat. Za této situace se podle § 104 odst. 4 s. ř. s. uvedenou kasační námitkou nemůže z důvodu její nepřípustnosti zaobírat ani Nejvyšší správní soud.
[41] Lze tedy shrnout, že krajský soud posoudil příslušné právní otázky správně a vycházel přitom z dostatečně provedeného dokazování a náležitě zjištěného skutkového stavu správními orgány, v jejichž postupu nebylo shledáno žádné pochybení ani projevy formalismu či libovůle. Proto nebyly naplněny ani důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalovanému v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Osobě zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud neuložil v řízení o kasační stížnosti žádnou povinnost, s jejímž plněním by jí vznikl nárok na náhradu nákladů řízení, ani neshledal důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání práva na náhradu dalších nákladů řízení na její návrh. Proto Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025, ve spojení s § 120 s. ř. s. rozhodl také o tom, že ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/4-AS-261/2025-41)