# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 4 As 16/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 4 As 16/2026
- Číslo jednací: 4 As 16/2026-45
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:4.As.16.2026.45
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 30. 9. 2026

## Právní věta

Ministerstvo spravedlnosti není oprávněno zabývat se při posuzování žádosti asistenta soudce o vykonání odborné justiční zkoušky dle § 110 zákona o soudech a soudcích tím, zda má vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, popř. zahraniční vysokoškolské vzdělání v oblasti práva uznané podle zvláštních právních předpisů.

## Výrok

I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 11 A 96/2024-84, se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 11 A 96/2024-84, se ve výrocích II. a III. zrušuje.

III. Žalovanému se zakazuje, aby žalobkyni nepřipustil k opakování odborné justiční zkoušky, u níž ve dnech 4. až 7. 11. 2025 neuspěla.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 17.210 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Ing. Nikol Bosákové, advokátky.

## Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

[1] Žalobkyně vystudovala Právnickou fakultu Panevropské vysoké školy v Bratislavě, kde dne 20. 5. 2014 úspěšně dokončila magisterský studijní program v oboru právo. Poté vstoupila do pracovního poměru u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako asistentka soudce, tuto práci vykonává déle než 5 let. Dne 30. 7. 2024 podala u žalovaného přihlášku k odborné justiční zkoušce v bloku od 8. 10. 2024. K vykonání této zkoušky však nebyla připuštěna. Žalovaný ji vyrozuměním ze dne 2. 8. 2024 informoval, že její přihláška je nepřípustná, a vyřadil ji ze seznamu uchazečů. Důvodem bylo podle jeho názoru nedostatečné právnické vzdělání žalobkyně. Dospěl totiž k závěru, že vzdělání získané na uvedené zahraniční vysoké škole nesplňuje podmínky stanovené v § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jelikož svým obsahem ani rozsahem neodpovídá studijnímu programu v oboru právo uskutečňovanému na českých vysokých školách.

[2] Proti tomuto postupu se žalobkyně bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud její žalobě rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 11 A 96/2024-36, vyhověl. Určil, že nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce konané od 8. 10. 2024 z důvodu údajného nesplnění požadavku na vysokoškolské vzdělání představovalo nezákonný zásah. Současně žalovanému zakázal, aby při posuzování přihlášky žalobkyně zkoumal, zda její vysokoškolské vzdělání odpovídá podmínkám vyplývajícím z § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích.

[3] Rozsudek městského soudu byl následně ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") ze dne 11. 11. 2025, č. j. 2 As 54/2025-50. Ve svém rozsudku NSS uvedl, že žalobkyně spatřovala podstatu tvrzeného nezákonného zásahu v tom, že ji žalovaný nepřipustil k justiční zkoušce. Městský soud však vedl žalobkyni k tomu, aby závěrečný žalobní návrh zúžila pouze na jednu podmínku připuštění ke zkoušce, a to na podmínku týkající se vzdělání. Do subjektivních práv žalobkyně přitom mohl žalovaný zasáhnout pouze tím, že ji nepřipustil ke zkoušce (nikoli tím, že posuzoval kvalitu jejího vzdělání). Pod žalobní petit vymezený žalobkyní lze zahrnout vícero důvodů nezákonnosti zásahu, jako například nesprávné posouzení kvality vzdělání žalobkyně, či městským soudem prosazovaný důvod, dle nějž neměl žalovaný vůbec vzdělání žalobkyně posuzovat. Městský soud tudíž žalobkyni chybně vedl ke změně petitu, k čemuž žalobkyně pod jeho vlivem přistoupila.

[4] Městský soud tím, že účastníky řízení se svým odlišným právním náhledem na věc neseznámil, způsobil, že byl jeho rozsudek překvapivý. Žalobkyně v žalobě nenamítala, že by žalovaný neměl oprávnění zkoumat její vzdělání; její argumentace se týkala výlučně samotné kvality jejího vzdělání. O nutnosti změny petitu byla návodně poučena až městským soudem. Žalovaný byl o náhledu městského soudu zpraven až při ústním odůvodnění rozsudku, čímž mu bylo fakticky znemožněno na tento náhled reagovat. NSS z těchto důvodů zavázal městský soud, aby ke změně petitu žaloby v novém řízení nepřihlížel a aby rozhodl o původním žalobním návrhu (ledaže jej žalobkyně sama v dalším řízení upraví, např. s ohledem na skutkový vývoj věci). Dále městskému soudu uložil, aby účastníkům řízení umožnil vyjádřit se k jím zaujatému právnímu náhledu na věc.

[5] Městský soud v dalším řízení nejprve seznámil účastníky řízení se svým předběžným názorem, dle nějž není žalovaný oprávněn zkoumat, zda vzdělání asistenta soudce, který požádá o vykonání odborné justiční zkoušky, splňuje požadavky na vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice.

[6] K tomuto názoru městského soudu se vyjádřili oba účastníci řízení. Žalobkyně uvedla, že její vzdělání bylo řádně nostrifikováno rektorem Univerzity Karlovy. Žalovaný nemá dle jejího názoru pravomoc zpochybňovat její kvalifikaci, kvalitu vzdělání na zahraničních vysokých školách a kompetenci předsedy městského soudu vybírat asistenty soudce.

[7] Žalovaný uvedl, že ve věci došlo k zásadnímu skutkovému posunu. Žalobkyni totiž po vydání prvního rozsudku městského soudu k justiční zkoušce připustil. Ta ji absolvovala s výsledkem "nezpůsobilá". Připuštění k justiční zkoušce je nevratným úkonem, který se vztahuje i na případné opakování justiční zkoušky. Požádá-li tudíž stěžovatelka o její opakování, žalovaný ji k opakované zkoušce připustí. V nynější věci tudíž odpadl předmět řízení a žalobu již nelze věcně projednat.

[8] Městský soud následně svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 11 A 96/2024-84 (dále jen "napadený rozsudek"), vyslovil nezákonnost zásahu žalovaného spočívajícího v tom, že nepřipustil žalobkyni k odborné justiční zkoušce, a dále žalovanému zakázal, aby žalobkyni k odborné justiční zkoušce nepřipustil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že projednávaný zásah je jednorázový a odehrál se v minulosti, proto je žaloba projednatelná, co se týče deklaratorního petitu. Nemohl tudíž přistoupit k odmítnutí žaloby. Rovněž nemohl zastavit řízení pro uspokojení žalobkyně, neboť žalovaný nesdělil předem svůj záměr žalobkyni uspokojit, ani neučinil ve vztahu k žalovanému zásahu nic, čím by byla žalobkynina práva uspokojena. Městský soud uvedl, že má za to, že by se žalovaný zásah mohl opakovat, a tudíž jsou splněny i podmínky pro posouzení zápůrčího petitu. Opakování justiční zkoušky totiž není automatické, ale dochází k němu na základě žádosti uchazeče; nejedná se o opakování té samé zkoušky, ale o zkoušku novou, opakovanou. Není tudíž ani jisté, že by žalovaný nemohl podmínku vzdělání zkoumat i poté, co žalobkyně podá žádost o vykonání opakované justiční zkoušky. K opakování zásahu by mohlo dojít i tehdy, pokud by žalobkyně u opakované odborné justiční zkoušky neuspěla, neboť po uplynutí 3 let by mohla žádat opětovně o vykonání zkoušky, přičemž v takovém případě se jedná zjevně o novou žádost.

[9]  Městský soud uvedl, že § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), vymezuje podmínky, které musí být splněny, aby mohl soud vyslovit nezákonnost žalovaného zásahu. V posuzované věci je splněna podmínka přímosti zásahu, podmínka zkrácení na právech žalobkyně, podmínka zaměřenosti zásahu vůči žalobkyni a podmínka, že se jedná o zásah, který není rozhodnutím. Splněna je i klíčová podmínka nezákonnosti zásahu. Městský soud uvedl, že žalovaný je dle § 110 a § 111 zákona o soudech a soudcích povinen umožnit vykonat odbornou justiční zkoušku uchazečům, kteří vykonávají některou z těchto čtyř profesí: asistent soudce, soudce Ústavního soudu, vyšší soudní úředník a státní zaměstnanec. Zatímco posledním dvěma jmenovaným musí být umožněno vykonání zkoušky jedině tehdy, pokud získali vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, u prvních dvou profesí zákon tuto podmínku v těchto ustanoveních neobsahuje. Podmínky pro výkon funkce asistenta soudce stanoví § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích, případně § 16 odst. 3 téhož zákona pro asistenta soudce Nejvyššího soudu a § 14 odst. 3 s. ř. s. pro asistenta soudce NSS, a pro výkon soudce Ústavního soudu platí podmínky vymezené v čl. 84 Ústavy České republiky. Dle názoru městského soudu je třeba vycházet z jazykového výkladu zákona, zejména s ohledem na to, že od jazykového výkladu normy, která vymezuje kompetence správního orgánu, se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Z jazykového výkladu zákona o soudech a soudcích přitom vyplývá, že žalovaný neměl pravomoc zkoumat vzdělání žalobkyně.

[10] Žalovaný ve vyrozumění, kterým žalobkyni oznámil nepřipuštění k odborné justiční zkoušce, odkazoval zejména na § 111 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Městský soud uvedl, že toto ustanovení se netýká asistenta soudce (tedy ani žalobkyně), ale státního zaměstnance ve služebním poměru v oboru služby legislativa. Pravomoc zkoumat vzdělání žalobkyně žalovanému neplyne ani z § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které vymezuje předpoklady pro výkon funkce soudce. Toto ustanovení totiž dopadá pouze na uchazeče o výkon funkce soudce, nikoli na uchazeče o vykonání odborné justiční zkoušky. Tím se úprava týkající se připuštění k odborné justiční zkoušce liší i od úpravy výběrového řízení na justičního kandidáta (§ 113 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), z nějž plyne, že uchazeč o funkci kandidáta soudce musí splňovat předpoklady pro výkon funkce soudce s výjimkou věku a výběrového řízení na funkci soudce. Není rovněž pravdou, že by asistent soudce dal podáním přihlášky k odborné justiční zkoušce najevo svůj bezvýjimečný zájem stát se soudcem. Po složení zkoušky se totiž může ve smyslu příslušných zákonů stát například advokátem, státním zástupcem, exekutorem či notářem. Z prostého faktu, že řada asistentů soudce se uchází či hodlá ucházet o funkci soudce, nevyplývá, že má žalovaný oprávnění zkoumat vzdělání asistenta soudce ve fázi, kdy se uchází o složení odborné justiční zkoušky. Odborná justiční zkouška a výběrové řízení na funkci soudce (či funkci justičního kandidáta) jsou rozdílné procesy, které zákon upravuje odděleně.

[11] Městský soud rovněž podotkl, že splnění podmínky vysokoškolského právnického vzdělání, která platí pro výkon funkce asistenta soudce, posuzuje předseda soudu, který asistenta jmenuje do pracovního poměru. Žalovaný nemá pravomoc posuzovat vzdělání asistenta soudce opětovně. Tato pravomoc nevyplývá ani z obecné pravomoci žalovaného organizovat a zajišťovat odborné justiční zkoušky, ani z pozice žalovaného jako ústředního orgánu státní správy soudů. Nevyplývá ani z vyhlášky žalovaného č. 516/2021 Sb., která upravuje mj. náležitosti přihlášky k justiční zkoušce, mezi něž řadí i uvedení vzdělání ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích [§ 4 odst. 1 písm. i)]. Vyhláška může být vydána pouze v intencích zákona. Mohou v ní být upraveny toliko náležitosti přihlášky a způsob jejího podávání a nelze z ní dovodit, že by žalovaný měl pravomoc posuzovat vzdělání uchazeče. Vyhláška tudíž nestanoví novou povinnost spočívající v dosaženém vzdělání uchazeče, neboť podmínku vzdělání musí uchazeč splňovat již pro účely jmenování do funkce asistenta soudce. Žalovaný je oprávněn toliko posoudit, zda je přihláška kompletní, včetně toho, zda asistent uvedl školu, na níž dosáhl daného vzdělání.

[12] Městský soud uznal, že není žádoucí, aby předsedové soudů vykládali požadavek na vzdělání jinak než žalovaný. Případnou nejednotnost výkladu však nelze klást k tíži asistentovi soudce a nelze ji řešit tím, že si žalovaný přisvojí pravomoc, která mu nenáleží. Městský soud zmínil § 180 zákona o soudech a soudcích, dle nějž lze za vzdělání vyžadované pro výkon funkce soudce považovat i zahraniční vysokoškolské vzdělání v oblasti práva uznané podle zvláštních právních předpisů. Dle názoru městského soudu není zřejmé, který zvláštní předpis zákon míní, pro jeho výklad může být relevantní jak zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), tak zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace). Městský soud nynější věc rovněž odlišil od problematiky podmínek zapsání uchazeče do seznamu advokátních koncipientů, od podmínek, za jejichž splnění se může uchazeč stát státním zástupcem, a od podmínek, za jejichž splnění může odbornou justiční zkoušku vykonat vyšší soudní úředník. Otázku splnění podmínky vzdělání získaného studiem magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice řešila u těchto profesí judikatura městského soudu a Ústavního soudu, jakož i veřejný ochránce práv. V případě všech těchto profesí však byla tato podmínka výslovně stanovena zákonem. V případě žalobkyně (jako asistentky soudce) tomu tak nebylo.

II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně

[13] Žalovaný (dále též "stěžovatel") podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[14] V kasační stížnosti namítá, že považuje závěry městského soudu za věcně nesprávné, přepjatě formalistické a nespravedlivé k uchazečům o funkci soudce, jakož i k uchazečům o vykonání odborné justiční zkoušky. Městský soud vychází striktně z jazykového výkladu zákona o soudech a soudcích, aniž by zohlednil jeho teleologický a systematický výklad. Výklad prosazovaný městským soudem vede ve výsledku k tomu, že žalobkyně sice může složit odbornou justiční zkoušku, následně se však stejně nebude moci ucházet o funkci soudce. Asistent soudce může vykonávat svoji funkci doživotně, čímž se jeho funkce liší od funkce justičního kandidáta, která slouží toliko k přípravě uchazeče na funkci soudce. Jakmile však asistent soudce požádá o vykonání odborné justiční zkoušky, dává tím jasně najevo, že se hodlá ucházet o funkci soudce. Odborná justiční zkouška má jediné opodstatnění, a to, že je prerekvizitou pro získání funkce soudce. Pokud se daná osoba uchází teprve o funkci asistenta soudce, předseda soudu u ní přirozeně nehodnotí, zda splňuje požadavky na výkon funkce soudce, neboť v daný moment neexistuje žádná indikace, že by se tato osoba měla stát soudcem. Proto stěžovatel v době podání přihlášky k odborné justiční zkoušce ověřuje, zda uchazeč splňuje podmínky dle § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, neboť je to posléze opět on, kdo tytéž podmínky hodnotí znovu před jmenováním uchazeče do funkce soudce. Stěžovatel je toho názoru, že jeho posláním je dohlížet na to, aby funkci soudce vykonávaly pouze osoby se zákonem předvídaným vzděláním.

[15] Je pravdou, že je to předseda soudu, kdo hodnotí vzdělání u uchazeče o funkci asistenta soudce, je to ale stěžovatel, kdo sjednocuje praxi ve vztahu k výkladu podmínky právnického vzdělání pro výkon soudce. Není racionální tuto podmínku hodnotit později než v okamžiku připuštění asistenta soudce k odborné justiční zkoušce. Předseda soudu se navíc může dopustit excesu a nelze připustit, aby tento exces byl napraven až v okamžiku posuzování splnění podmínek ke jmenování soudcem. Takový exces nemůže vést ani ke vzniku legitimního očekávání dalšího uchazeče, že i jemu bude umožněno stát se asistentem soudce (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu týkající se zápisu do seznamu advokátních koncipientů). Stěžovatel nemůže výběr asistenta soudce nijak ovlivnit.

[16] Na rozdíl od asistentů soudce se vyšší soudní úředníci a státní zaměstnanci dostávají do kontaktu s právní úpravou soudcovské funkce až v okamžiku, kdy podají žádost o vykonání odborné justiční zkoušky. Proto je u nich příslušná podmínka vzdělání stanovena až k tomuto okamžiku. Závěry městského soudu tudíž ignorují systematický výklad zákona. Stěžovatel je toho názoru, že pokud by podmínku vzdělání u některých uchazečů nezkoumal a u jiných ano, dopouštěl by se tím diskriminačního jednání.

[17] Dle názoru stěžovatele nastala v projednávané věci městským soudem zmíněná výjimečná situace, kdy lze dovodit implicitní pravomoc stěžovatele posuzovat vzdělání asistenta soudce, který se uchází o složení odborné justiční zkoušky. Stěžovatel je totiž organizátorem odborné justiční zkoušky a nese odpovědnost za to, aby byl zajištěn určitý filtr přístupu k výkonu soudní moci a aby v tomto smyslu justiční zkouška plnila nezbytnou regulační funkci. K tomu však musí mít zajištěné nezbytné minimální nástroje. Možnost dovodit implicitní pravomoc správního orgánu vyplývá i z relevantní judikatury NSS.

[18] Stěžovatel dále vymezuje rozdíly mezi akademickým a profesním uznáváním kvalifikace. Profesní kvalifikaci uznává výhradně profesní orgán, kterým je v nynější věci stěžovatel. To on má pravomoc posoudit, zda daný uchazeč splňuje přísné podmínky k přístupu k soudcovské funkci. Dle § 180 zákona o soudech a soudcích je vysokoškolskému vzdělání získanému řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice naroveň postaveno pouze zahraniční vzdělání, které je podle mezinárodní smlouvy přímo nebo stanoveným postupem uznáno jako z profesního hlediska rovnocenné příslušnému českému vzdělání. Za rovnocenné lze považovat pouze vzdělání, které svým obsahem odpovídá magisterskému studijnímu programu Právo a právní věda, obor právo, získanému na právnické fakultě v České republice, přičemž oborem právo je třeba rozumět výhradně právo české.

[19] Dále stěžovatel shrnuje, za jakých podmínek lze usoudit, že zahraniční vzdělání je rovnocenné vzdělání získanému v České republice. Nostrifikace zahraničního vzdělání žalobkyně se týká toliko uznání akademické kvalifikace, nikoli uznání kvalifikace profesní, a nevyplývá z ní rovnocennost jejího studia s právnickým vzděláním získaným v České republice. Tato nerovnocennost je navíc tak markantní, že nemůže být zhojena ani praxí žalobkyně jako asistentky soudce, neboť nemůže nahradit absenci vzdělání potřebné kvality. Vzdělání žalobkyně není srovnatelné ani z důvodu podobnosti právních systémů České republiky a Slovenské republiky, neboť více než 30 let po rozdělení společného státu již nelze o podobnosti obou systémů hovořit. Dále stěžovatel popisuje test proporcionality, který při posouzení žalobkyniny žádosti o vykonání odborné justiční zkoušky provedl. Žalobkyni nesvědčí veřejné subjektivní právo na připuštění ke zkoušce.

[20] Dále stěžovatel uvádí, že žalobkyni v důsledku prvního rozsudku městského soudu k odborné justiční zkoušce připustil, na což v dalším řízení před městským soudem žalobkyně nijak nezareagovala. Připuštění se přitom vztahuje i na opakování justiční zkoušky, neboť ho nelze vnímat jako vratný úkon. Žalobkyni tudíž nic nebrání, aby se přihlásila k opakované justiční zkoušce. Došlo tedy k uspokojení žalobkyně a částečně odpadl předmět řízení. Současně došlo k odpadnutí bezprostřední a konkrétní hrozby opakování zásahu, která je nezbytná pro vydání prospektivního zápůrčího výroku. Městský soud tudíž tento výrok neměl vůbec vydávat. Úvahy městského soudu ohledně hrozby opakování zásahu nemohou zhojit momentální absenci předmětu řízení. Jedná se o spekulace městského soudu, které nemohou založit existenci bezprostředně hrozícího zásahu.

[21] Dle názoru stěžovatele je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Prospektivní výrok rozsudku je formulován absolutně, bez skutkového, časového či procesního vymezení. Nevyplývá z něj, zda se formulovaný zákaz vztahuje na konkrétní zkušební blok, na opakování téže zkoušky či na všechny případné nové žádosti žalobkyně o vykonání zkoušky. Městský soud tak stěžovateli fakticky zamezuje, aby hodnotil jiné aspekty případné další přihlášky žalobkyně, než je požadavek vzdělání. Výrok je tak přílišně plošný a zasahuje do kompetencí stěžovatele organizovat odborné justiční zkoušky. Jeho nesrozumitelnost je umocněna nedostatečnými důvody rozsudku. Druhý výrok rozsudku městského soudu je navíc fakticky nevykonatelný, neboť stěžovateli neumožňuje rozlišit postup zákonný od postupu soudem zakázaného.

[22] Žalobkyně ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Zákon výslovně rozděluje kompetence ve vztahu k posuzování vzdělání mezi předsedu soudu a stěžovatele. Stěžovatel si však svojí argumentací přisvojuje posuzovat vzdělání žalobkyně tam, kde k tomu nemá zákonné zmocnění. Zákonné vymezení kompetencí nelze považovat za formalismus, ale za předpoklad fungování právního státu. Žalobkyně souhlasí s městským soudem v tom, že stěžovatel nedisponuje kompetencí hodnotit její vzdělání. Stěžovatel tuto pravomoc dovozuje pomocí nepřípustně extenzivního výkladu, který je v rozporu se zásadou legality. Závěr prosazovaný žalovaným nelze dovodit ani pomocí systematického a teleologického výkladu. Žalobkyně je toho názoru, že orgány veřejné moci by měly postupovat koordinovaně a zákonně, a nelze proto předpokládat systémové pochybení předsedů soudů jako model, který by měl být korigován extenzivním výkladem zákona ve prospěch jiného orgánu veřejné moci. Stěžovatel nemůže disponovat pravomocí korigovat případné pochybení předsedy soudu při výběru asistenta soudce. Stěžovatel tudíž jednal ultra vires, když žalobkyni nepřipustil k odborné justiční zkoušce z důvodu jejího vzdělání.

[23] Žalobkyně byla řádně jmenována asistentkou soudce na základě rozhodnutí předsedy městského soudu, přičemž před jejím jmenováním byla podmínka jejího vzdělání již hodnocena. Několik let tuto funkci následně vykonávala. Tím jí orgány veřejné moci založily legitimní očekávání spočívající v tom, že si může plánovat budoucí profesní dráhu včetně složení odborné justiční zkoušky. Stěžovatel postupoval v rozporu s tímto legitimním očekáváním, když nepřípustným způsobem revidoval předchozí rozhodnutí předsedy soudu.

[24] Dle názoru žalobkyně není rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Pokud městský soud uvedl, že stěžovatel neměl pravomoc přezkoumávat její vzdělání, nebylo třeba, aby posuzoval, zda je rovnocenné vzdělání získanému na české veřejné vysoké škole. I kdyby však NSS dospěl k závěru, že bylo namístě rovnocennost jejího vzdělání posuzovat, argumentace stěžovatele nemůže obstát.

[25] Žalobkyně je rovněž toho názoru, že hrozí opakování zásahu ve formě jejího nepřipuštění k odborné justiční zkoušce. Vyplývá to z chování stěžovatele, který se vehementně brání proti rozsudkům městského soudu, což žalobkyni nutí k obezřetnosti. Žalobkyně souhlasí s městským soudem v tom, že opakování zásahu hrozí v případě, že bude žádat o opakování zkoušky, případně o vykonání nové zkoušky.

III. Posouzení kasační stížnosti

[26] NSS nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele jedná pověřená osoba splňující podmínku dle § 105 odst. 2 s. ř. s.

[27] V dané věci se jedná o opakovanou kasační stížnost, proto dále NSS posuzoval její přípustnost ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. NSS v předchozím rozsudku č. j. 2 As 54/2025-50 městskému soudu vytknul, že žalobkyni poskytl nesprávné poučení a vedl ji k zúžení vymezení nezákonného zásahu, resp. petitu. Dále shledal, že rozsudek městského soudu byl překvapivý, neboť posoudil zákonnost jednání žalovaného z jiného hlediska, než bylo namítáno v žalobě, aniž účastníkům umožnil se k této právní otázce vyjádřit. V důsledku těchto procesních pochybení městského soudu se NSS nezabýval správností závěru, že stěžovatel není oprávněn posuzovat splnění podmínky vzdělání. Městský soud v dalším řízení napravil procesní pochybení, jež byla důvodem zrušení jeho předchozího rozsudku, a setrval na svém právním názoru na oprávnění žalovaného posuzovat v rámci vyřizování přihlášky k vykonání odborné justiční zkoušky splnění podmínky magisterského vzdělání v oboru právo. Právě proti tomuto závěru, jehož správností se NSS nemohl v rámci řízení o předchozí kasační stížnosti zabývat, směřuje stěžejní část opakované kasační stížnosti, která tak je z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS). NSS neshledal, že by se městský soud v napadeném rozsudku neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku NSS, a tedy že by zatížil z toho důvodu řízení vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k čemuž by musel NSS přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[28] NSS dále podotýká, že v důsledku připuštění žalobkyně k vykonání odborné justiční zkoušky ve dnech 4. až 7. 11. 2025 neodpadl předmět řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, ani tím nedošlo k uspokojení žalobkyně po podání žaloby ve smyslu § 62 s. ř. s., jak naznačuje stěžovatel. Postup dle zmíněného ustanovení nezahrnuje situace, kdy dojde k faktickému uspokojení navrhovatele bez součinnosti se správním soudem. K připuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce došlo až po vydání prvního rozsudku městského soudu, a to jen v důsledku toho, že stěžovatelem podané kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek. To, že stěžovatel následně žalobkyni k odborné justiční zkoušce připustil, nebylo důsledkem jeho vlastní iniciativy žalobkyni uspokojit, nýbrž splněním vykonatelné povinnosti uložené rozsudkem městského soudu. Nebyl tak naplněn žádný důvod pro odmítnutí žaloby ani pro zastavení řízení, a městský soud proto nepochybil, jestliže o žalobě rozhodl věcně.

[29] NSS se nejprve zabýval uplatněnou kasační argumentací stěžovatele směřující vůči závěru městského soudu o nezákonnosti zásahu (výrok I. napadeného rozsudku), kterou shledal nedůvodnou. V prvé řadě je třeba podotknout, že kasační argumentace z větší části kopíruje argumentaci, s kterou se městský soud v napadeném rozsudku vypořádal.

[30] Podle § 110 odst. 1 zákona o soudech a soudcích ministerstvo umožní asistentovi soudce vykonat odbornou justiční zkoušku, a to nejpozději do 6 měsíců ode dne doručení žádosti.

[31] Podle § 110 odst. 2 téhož zákona podmínkou podání žádosti je výkon právní praxe po dobu 3 let, z toho nejméně po dobu 1 roku výkon funkce asistenta soudce.

[32] Podle § 110 odst. 3 téhož zákona do doby právní praxe se započítává doba výkonu funkce asistenta soudce, asistenta státního zástupce, právního čekatele, soudce Ústavního soudu, praxe advokátního koncipienta, notářského kandidáta, notářského koncipienta, exekutorského kandidáta, exekutorského koncipienta, vyššího soudního úředníka, činnost zaměstnance ministerstva, který získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů, a asistenta Veřejného ochránce práv. Ministerstvo výjimečně může na žádost započítat do doby právní praxe dobu jiné právnické činnosti, a to nejdéle v rozsahu 2 let, jestliže asistent získal při výkonu právní praxe zkušenosti potřebné pro výkon funkce soudce.

[33] Městský soud v napadeném rozsudku posuzoval postup žalovaného prizmatem pravomoci, přičemž shledal, že žalovaný neměl (ani implicitní) pravomoc posuzovat, zda žalobkyně splňuje podmínku vysokoškolského vzdělání získaného v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. V tomto rozsahu považuje NSS za potřebné úvahy městského soudu korigovat. Jakkoliv si je NSS vědom existence různých doktrinálních názorů na vymezení pojmů pravomoc, působnost či třeba právní základ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 Ao 37/2021-57, č. 4562/2024 Sb.), jednání žalovaného spočívalo v tom, že posuzoval přípustnost žádosti žalobkyně o vykonání odborné justiční zkoušky. K tomu stěžovatel má pravomoc, tj. může nepřipustit k vykonání odborné justiční zkoušky žadatele, který nesplňuje zákonem stanovené podmínky. Své jednání spočívající v nepřipuštění žadatele k vykonání odborné justiční zkoušky ovšem nesmí založit na důvodech, které neodpovídají zákonem vymezeným kritériím, jejichž splnění je stěžovatel oprávněn posuzovat. Pokud stěžovatel vybočí z těchto kritérií, zakládá to nezákonnost jeho jednání. Pravomoc stěžovatele a vymezení kritérií pro její uplatnění (tedy pro jeho rozhodování) představují základní rámec jeho činnosti, uvnitř nějž se musí pohybovat. Tato do určité míry terminologická korekce náhledu na jednání žalovaného však nemění nic na správnosti závěru městského soudu, že stěžovatel není oprávněn posuzovat žádost asistenta soudce o vykonání odborné justiční zkoušky z toho hlediska, zda asistent soudce má vysokoškolské vzdělání získané v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice.

[34] Z jazykového výkladu zákona o soudech a soudcích nevyplývá, že by stěžovateli bylo svěřeno oprávnění posuzovat v případě asistenta soudce v souvislosti s vyřizováním žádosti o vykonání odborné justiční zkoušky splnění podmínky, že získal vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. Z § 110 odst. 1 a 2 tohoto zákona lze dovodit, že stěžovatel je povinen umožnit asistentovi soudce vykonat odbornou justiční zkoušku, pokud získal odpovídající délku právní praxe.

[35] Ustanovení § 110 zákona o soudech a soudcích ani jiné ustanovení tohoto zákona výslovně neupravuje jako podmínku pro připuštění asistenta soudce k odborné justiční zkoušce to, že má odpovídající vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo. Zákon nicméně předpokládá, že žadatel o vykonání odborné justiční zkoušky bude mít vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice (popř. zahraniční vysokoškolské vzdělání v oblasti práva uznané podle zvláštních právních předpisů, jak vyplývá z § 180 zákona o soudech a soudcích; pokud NSS dále v rozsudku uvádí pojem "vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice", rozumí jím i ekvivalentní uznané zahraniční vysokoškolské vzdělání). V případě asistenta soudce to vyplývá z toho, že podle § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích se může stát asistentem soudce pouze absolvent výše uvedeného vysokoškolského studia. Tento předpoklad potvrzuje i § 111 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích, jenž vymezuje okruh osob vykonávajících zaměstnání jako vyšší soudní úředník nebo státní zaměstnanec, které mohou žádat o vykonání odborné justiční zkoušky. Tito zaměstnanci nemusí být absolventy vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, neboť na rozdíl od zaměstnanců vykonávajících druh práce asistent soudce se nejedná o podmínku pro vznik pracovního poměru (resp. služebního poměru v případě státních zaměstnanců), popř. změnu jeho obsahu. Tím, že výše uvedené ustanovení zákona o soudech a soudcích stanoví, že požádat o vykonání odborné justiční zkoušky smí pouze ti vyšší soudní úředníci či státní zaměstnanci, kteří jsou absolventy vysokoškolského studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, zákonodárce zdůraznil svůj předpoklad, že o složení odborné justiční zkoušky se mohou ucházet jen osoby, které získaly odpovídající vzdělání. V tomto ohledu lze stěžovateli přisvědčit.

[36] Od předpokladu zákonodárce, že k výkonu odborné justiční zkoušky jsou připuštěni pouze uchazeči, kteří absolvovali vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, je nicméně třeba odlišovat to, zda je stěžovatel oprávněn ve všech případech posuzovat, zda osoba žádající o vykonání odborné justiční zkoušky absolvovala výše uvedené studium. Zákon o soudech a soudcích v tomto ohledu rozlišuje mezi asistentem soudce a soudcem Ústavního soudu na straně jedné a vyšším soudním úředníkem a státním zaměstnancem na straně druhé. Ve vztahu k asistentovi soudce a soudci Ústavního soudu zákon stanoví, že jim (v případě asistenta soudce po zhodnocení splnění podmínky potřebné předchozí praxe) bez dalšího umožní vykonat odbornou justiční zkoušku. Ve vztahu k vyššímu soudnímu úředníkovi a státnímu zaměstnanci, u nichž se neuplatní z titulu jejich pracovního poměru (resp. služebního poměru) předpoklad, že absolvovali vyžadované vysokoškolské vzdělání v oboru právo, ustanovení § 111 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích implicitně vyžaduje, aby stěžovatel posoudil, zda žadatel o vykonání odborné justiční zkoušky z řad těchto zaměstnanců splňuje podmínku tímto ustanovením vyžadovaného vysokoškolského právnického vzdělání.

[37] Jazykový výklad zákona o soudech a soudcích nevyvolává pochybnosti - žalovaný musí asistentovi soudce umožnit vykonat odbornou justiční zkoušku, pokud splní podmínku stanovenou v § 110 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Mezi podmínky, jejichž splnění by měl žalovaný při posuzování žádosti asistenta soudce o vykonání odborné justiční zkoušky posuzovat, zákon neřadí úroveň či kvalitu jeho vzdělání. Rozhodující je pracovní zařazení uchazeče jako asistenta soudce a odpovídající délka praxe. NSS stejně jako městský soud odkazuje na stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96: "V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Každá právní norma má svůj smysl a účel, jejich rekonstrukce je však spjata s řadou nejistot. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomujíc si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze prezumovat i jeho souhlas s jejími důvody), a dále z argumentace, přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Jelikož právní norma s klasickou strukturou (na rozdíl od teleologické právní normy) neobsahuje explicitně vyjádření svého smyslu a účelu, nelze tyto stanovit 'bez rekurzu na předvědění interpreta' (O. Weinberger, Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Brno 1995, s. 165). Při rekonstrukci smyslu a účelu zákona sehrávají tudíž vlastní představy interpreta o teleologické racionalitě právního ustanovení klíčovou roli. To je vážný důvod pro uplatňování výkladu e ratione legis pouze za splnění určitých podmínek. V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým." (zvýraznění doplnil NSS).

[38] Lze podotknout, že v některých zákonech, které rovněž upravují podmínky přístupu k vykonání profesní zkoušky pro jiné právnické profese, byla zvolena odlišná konstrukce. Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, umožní Česká advokátní komora vykonat advokátní zkoušku každému, kdo prokáže ke dni konání zkoušky, že splňuje podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. a) až d), přičemž podmínka vysokoškolského právnického vzdělání je upravena pod písm. b). Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v § 22 odst. 2 stanoví, že k notářské zkoušce musí být připuštěn každý, kdo splňuje předpoklady stanovené v odstavci 1 písm. a) a b). V § 22 odst. 1 písm. a) notářského řádu je obsažen odkaz na předpoklady stanovené v § 18 odst. 1 téhož zákona, přičemž jedním z nich je vysokoškolské právnické vzdělání [§ 18 odst. 1 písm. c)]. Je tedy zřejmé, že některé zákony výslovně stanoví, že k vykonání profesní zkoušky lze připustit pouze uchazeče, jenž splňuje podmínku vzdělání. Tato podmínka je v těchto zákonech nicméně výslovně vyjádřena, a její splnění tak musí být příslušným orgánem posouzeno. Odlišná konstrukce je obsažena v zákoně č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), podle jehož § 24 odst. 3 se složení exekutorské zkoušky musí umožnit každému, kdo splňuje podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) a b). V § 24 odst. 1 písm. a) je stanovena podmínka, že koncipient musí být zapsán v seznamu koncipientů a že u něj nenastal důvod k jeho vyškrtnutí podle § 22 odst. 1 písm. a) až f), přičemž žádný z důvodů vyškrtnutí nesouvisí se vzděláním nebo tím, že koncipient nesplňoval podmínky pro zápis do seznamu koncipientů. Podmínka vzdělání se posuzuje při zápisu koncipienta do seznamu koncipientů [§ 20 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 písm. b) exekučního řádu]. V zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, je stanoveno, že stěžovatel umožní vykonat odbornou závěrečnou zkoušku státních zástupců právnímu čekateli, a to na jeho žádost podanou ve stanovené části čekatelské praxe (§ 34 odst. 4). Pracovní poměr s právním čekatelem přitom uzavírá krajské státní zastupitelství, přičemž musí posoudit podmínku vzdělání (§ 33).

[39] Ostatně samotný zákon o soudech a soudcích ve znění účinném do 31. 12. 2021 v § 117 odst. 1 stanovil, že požádá-li vyšší soudní úředník, který splňuje předpoklady pro výkon funkce soudce podle § 60 odst. 1 až 4 s výjimkou odborné justiční zkoušky, souhlasu s ustanovením za soudce a s přidělením k určitému soudu, a který vykonává funkci vyššího soudního úředníka po dobu nejméně 5 let, umožní mu ministerstvo vykonat odbornou justiční zkoušku nejpozději do 3 měsíců od doručení žádosti. Podle odst. 4 téhož ustanovení se přitom obdobně postupovalo v případě asistentů soudce, pokud vykonávali právní praxi podle § 110 alespoň 3 roky. Z toho vyplývalo, že pokud požádal o vykonání odborné justiční zkoušky asistent soudce, bylo třeba ověřit, že splňuje předpoklady pro výkon funkce soudce (s výjimkou výslovně vyjmenovaných podmínek), tj. včetně podmínky vzdělání. Zákonem č. 218/2021 Sb. byla relevantní ustanovení týkající se odborné justiční zkoušky a přípravné služby novelizována do stávající podoby, přičemž zásadní formulační změny dostálo ustanovení, jež vymezuje podmínky, za nichž může být asistent soudce připuštěn k vykonání odborné justiční zkoušky. Z důvodové zprávy k tomuto zákonu (sněmovní tisk č. 630, VIII. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, dostupný na www.psp.cz) nevyplývá, že by i přes provedené změny v textu jednotlivých ustanovení (zejména nové znění § 110 zákona o soudech a soudcích) měla být zachována dřívější kritéria pro posuzování žádosti asistentů soudce o vykonání odborné justiční zkoušky.

[40] Stěžovatel se v kasační stížnosti snaží své oprávnění zkoumat vzdělání všech uchazečů o vykonání odborné justiční zkoušky, včetně asistentů soudce, dovodit pomocí řady argumentů, které však podle NSS nedokládají, že by výše provedený jazykový výklad § 110 zákona o soudech a soudcích byl v rozporu s jeho smyslem a účelem, takže by měl ustoupit výkladu e ratione legis.

[41] Stěžovatel městskému soudu vytýká, že nezohlednil teleologický a systematický výklad zákona. Tak tomu ovšem zjevně není. Městský soud naopak poukázal na to, že naplnění předpokladu zákonodárce, že o vykonání odborné justiční zkoušky budou usilovat pouze uchazeči s vysokoškolským magisterským vzděláním v oboru právo, vyžaduje řádné plnění povinností ze strany několika orgánů státní správy soudů. Klíčová je role orgánu státní správy soudu, u něhož asistent soudce ucházející se o vykonání odborné justiční zkoušky je v pracovním poměru a vykonává uvedený druh práce. Právě tento orgán státní správy soudu je odpovědný za to, aby nebyla do pracovního poměru jako asistent soudce jmenována osoba, která nesplňuje podmínky upravené v § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích, mezi něž patří i podmínka vysokoškolského právnického vzdělání, popř. aby byly vyvozeny odpovídající právní následky z toho, že tato osoba uvedenou podmínku nikdy nesplňovala nebo přestala splňovat. Zákon nicméně nesvěřuje stěžovateli oprávnění, aby splnění této podmínky posuzoval v situaci, kdy jej asistent soudce požádá o vykonání odborné justiční zkoušky. Stěžovatel není zákonodárcem povolán k tomu, aby samostatně posoudil, zda uchazeč splňuje podmínku vzdělání nezbytnou k tomu, aby mohl vykonávat v pracovním poměru druh práce asistent soudce, a v případě, kdy zjistí, že tato podmínka není splněna, "zatáhl záchrannou brzdu" a asistenta soudce k vykonání zkoušky nepřipustil. Systémový výklad relevantních ustanovení tedy nevede k tomu, že by bylo třeba dovodit existenci oprávnění stěžovatele posuzovat v souvislosti s rozhodováním o žádosti asistenta soudce o vykonání odborné justiční zkoušky, zda splňuje podmínku pro to, aby mohl být zaměstnán jako asistent soudce. Jinými slovy řečeno, zákon vychází z toho, že stěžovatel se omezí na zjištění, zda žadatel o vykonání justiční zkoušky je asistentem soudce (tedy na posouzení jeho právního "statusu" v rovině pracovního práva), neumožňuje mu však přezkoumat, zda žadatel splňuje všechny podmínky stanovené v § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které stanoví požadavky na jmenování do pracovního poměru s druhem práce asistent soudce.

[42] Pokud v důsledku pochybení orgánu státní správy soudu, jenž přijal asistenta soudce do pracovního poměru, nastane situace, kdy je k vykonání odborné justiční zkoušky připuštěn asistent soudce, jenž nemá vzdělání vyžadované pro výkon tohoto druhu práce, nelze z toho dovozovat, že by uchazeči o vykonání této zkoušky pocházející z jiných profesních skupin (§ 111 zákona o soudech a soudcích), u nichž se posuzuje podmínka vzdělání, byli diskriminováni. Jak uvedl NSS výše, přístup k možnosti vykonat odbornou justiční zkoušku je nastaven tak, že všichni žadatelé o její vykonání by měli splňovat podmínku vysokoškolského vzdělání získaného řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, v tomto ohledu jsou podmínky nastaveny rovně. Pokud tomu tak v některých ojedinělých případech není, neznamená to, že by žadatelé pocházející z profesních skupin, u nichž stěžovatel posuzuje splnění podmínky vzdělání v souvislosti s rozhodováním o připuštění k odborné justiční zkoušce, byli diskriminováni. Úkolem stěžovatele totiž v tomto případě je ověřit, zda vyšší soudní úředník či státní zaměstnanec splňuje podmínku vzdělání, která není podle zákona nezbytná pro výkon těchto druhů práce (v jejich obecnosti). Z pohledu systematického výkladu relevantních ustanovení tak není nezbytné dovozovat oprávnění stěžovatele duplicitně posuzovat u asistentů soudce splnění podmínky vzdělání. Pokud se stěžovatel tohoto oprávnění domáhá kvůli tomu, aby mohl napravit pochybení orgánů státní správy soudů v jednotlivých případech, nelze potřebu takového "revizního" nástroje opřít o systematický výklad, neboť ji dovozuje naopak ze selhání systému důmyslně a racionálně nastaveného zákonem o soudech a soudcích.

[43] Pokud jde o teleologický výklad § 110 zákona o soudech a soudcích, stěžovatel jej spojuje s potřebou zajistit, aby funkci soudce vykonávaly pouze osoby splňující náročné požadavky na dosažené vzdělání. Podání žádosti o vykonání odborné justiční zkoušky považuje za projev úmyslu asistenta soudce stát se soudcem, na což je třeba reagovat již v této rané fázi přípravy na budoucí povolání "přezkoumáním" dosaženého vzdělání z hlediska požadavků kladených § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích na jmenování soudcem.

[44] K tomu NSS uvádí, že z § 123 písm. g) zákona o soudech a soudcích, podle nějž stěžovatel vykonává státní správu Nejvyššího soudu a vrchních, krajských a okresních soudů tím, že organizuje a zajišťuje odborné justiční zkoušky, nelze dovodit povinnost stěžovatele provádět ex ante ("předsunutou") kontrolu splnění podmínek pro jmenování soudcem v okamžiku, kdy asistent soudce žádá o vykonání odborné justiční zkoušky. Stěžovatel jistě může plnit své úkoly spočívající v organizaci a zajišťování odborné justiční zkoušky i bez toho, že by byl oprávněn v případě žádosti o vykonání této zkoušky podané asistentem soudce posuzovat, zda splňuje podmínku vzdělání. Nevyplývá to ani z jiného ustanovení tohoto zákona. Nelze zcela přisvědčit tezi stěžovatele, že každý, kdo usiluje o vykonání odborné justiční zkoušky, tak činí s úmyslem ucházet se v budoucnu o funkci soudce, neboť v důsledku její automatické uznatelnosti jako jiné na roveň postavené profesní zkoušky umožňuje přístup též k jiným regulovaným právnickým profesím (advokát, notář, soudní exekutor, státní zástupce). Jakkoliv tomu tak zajisté ve velkém počtu případů je (a to již jen s ohledem na to, že složení odborné justiční zkoušky je jednou z dalších samostatných podmínek pro jmenování do funkce soudce, § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), může být subjektivní motivace pro vykonání odborné justiční zkoušky rozličná, přičemž jí může být i "jen" snaha získat vyšší mzdové ohodnocení ve stávajícím pracovním poměru.

[45] NSS nepovažuje za podstatné "rozsoudit", zda asistent soudce podáním přihlášky k vykonání odborné justiční zkoušky vyjadřuje svůj zájem stát se soudcem. Je nicméně třeba poukázat na to, že příprava na výkon funkce soudce se uskutečňuje v pracovním poměru na druh práce justiční kandidát (viz § 112 a násl. zákona o soudech a soudcích). Před tím, než vstoupil v účinnost zákon č. 218/2021 Sb., bylo účelem odborné justiční zkoušky ověřit, zda uchazeč má potřebné vědomosti a zda je náležitě odborně připraven k výkonu funkce soudce (§ 114 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. 12. 2021). V současnosti však není účel odborné justiční zkoušky žádným způsobem v zákoně definován, přičemž podle důvodové zprávy k zákonu č. 218/2021 Sb. by nově měla příprava na výkon funkce soudce probíhat až po složení odborné justiční zkoušky v pracovním poměru s druhem práce justiční kandidát. Justičním kandidátem se přitom může stát jen ten, kdo splní předpoklady pro výkon funkce soudce s výjimkou věku a výběrového řízení na funkci soudce (§ 113 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), tj. včetně podmínky vysokoškolského vzdělání získaného řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice (§ 60 odst. 3 téhož zákona). Ve fázi rozhodování o přijetí do pracovního poměru jako justičního kandidáta se tedy otevírá prostor pro posouzení, zda uchazeč o dané pracovní místo splňuje podmínky pro výkon funkce soudce, včetně podmínky vzdělání. Nepostačuje přitom, že doposud byl zaměstnán jako asistent soudce.

[46] Především je třeba zdůraznit, že zcela dostatečnou záruku pro to, aby se soudcem nestala osoba, která sice složila odbornou justiční zkoušku, ovšem nesplňuje podmínku vysokoškolského vzdělání získaného řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, je § 60 zákona o soudech a soudcích, jenž stanoví podmínky pro jmenování soudcem.

[47] Stěžovatel v bodě 36 kasační stížnosti načrtl obvyklou (byť zdaleka nikoliv jedinou možnou) profesní cestu vedoucí od asistenta soudce ke jmenování do funkce soudce, přičemž poukázal na nesmyslnost toho, aby byl k vykonání odborné justiční zkoušky připuštěn žadatel, jenž nesplňuje podmínku vysokoškolského vzdělání získaného řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, resp. aniž by bylo splnění této podmínky v této fázi posuzováno (ověřováno). NSS k tomu uvádí, že v průběhu této stěžovatelem načrtnuté profesní cesty jsou tři okamžiky, kdy k tomu povolaný orgán státní správy soudů posuzuje splnění podmínky vzdělání (přijetí do pracovního poměru asistenta soudce, přijetí do pracovního poměru justičního kandidátu, jmenování do funkce soudce). Dva z těchto okamžiků přitom navazují až na úspěšné složení justiční zkoušky.

[48] Je rovněž třeba zdůraznit, že úspěšné složení odborné justiční zkoušky nevede k tomu, že by v další "fázi" již nebylo posuzováno splnění podmínky vysokoškolského vzdělání získaného řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, tedy že by tato podmínka byla konzumována splněním podmínky úspěšného vykonání odborné justiční zkoušky. Ustanovení § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích vyžaduje pro jmenování do funkce soudce splnění obou těchto podmínek. Stejně tak § 5 odst. 1 písm. b) a h) ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o advokacii vyžaduje pro zápis do seznamu advokátů vedle splnění podmínky profesní zkoušky (odborná justiční zkouška se pokládá za advokátní zkoušku) též splnění podmínky vysokoškolského právnického vzdělání. Stejně je tomu v případě jmenování notářem [§ 7 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 3 notářského řádu], soudním exekutorem [§ 9 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 3 exekučního řádu] a státním zástupcem (§ 17 odst. 1 a 2 zákona o státním zastupitelství). Nelze proto dovodit oprávnění stěžovatele posuzovat v souvislosti s rozhodováním o připuštění asistenta soudce k odborné justiční zkoušce ani s odkazem na nezbytnost zajistit, aby funkci soudce, státního zástupce, notáře, soudního exekutora nebo povolání advokáta vykonávala osoba s potřebným vysokoškolským vzděláním.

[49] Stěžovatel poukazuje na to, že i z hlediska asistenta soudce by bylo vhodnější, aby se dozvěděl o tom, že nesplňuje podmínku vzdělání, co nejdříve, nikoliv až v souvislosti s kroky vedoucími ke jmenování soudcem, což považuje stěžovatel za neuctivé. NSS k tomu uvádí, že jeho úkolem i úkolem městského soudu je posoudit zákonnost postupu stěžovatele s ohledem na aplikovatelnou právní úpravu, nikoliv hodnotit, zda jde o úpravu vhodnou či snad ideální. Stěžovatel by jakožto ústřední orgán státní správy soudů (§ 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) mohl těmto jistě nepříznivým situacím předcházet svojí metodickou činností ve vztahu k podřízeným orgánům státní správy soudů, pokud jde o posuzování podmínky § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Jistě nelze vyloučit, že i tak by mohlo docházet z různých příčin k individuálním excesům na straně konkrétních orgánů státní správy soudů, ovšem mohla by tím být odstraněna případná nejednotnost posuzování dané podmínky a orgány státní správy soudů instruovány v tom směru, jak mají posuzování provádět, popř. jaké studium je nedostatečné (s ohledem na případy, které se v praxi vyskytly, popř. na základě poznatků získaných od právnických fakult veřejných vysokých škol na území České republiky, které provádí řízení o uznání zahraničního studia).

[50] Stěžovatel spojuje teleologický argument též s tím, že odborná justiční zkouška má sloužit jako "síto" (filtr) pro uchazeče o funkci soudce, takže stěžovatel musí být oprávněn posuzovat splnění podmínky vzdělání. K tomu NSS uvádí, že zákonodárce vymezením okruhu osob, které lze připustit k vykonání odborné justiční zkoušky (§ 110 a § 111 zákona o soudech a soudcích), provedl určitou selekci osob (hlavním kritériem je profese). Pokud v důsledku pochybení na straně některého orgánu státní správy soudu dojde k tomu, že se asistentem soudce stane osoba, která nesplňuje podmínky stanovené v § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích, neznamená to, že by filtr nastavený v § 110 a § 111 téhož zákon vůbec neplnil svoji funkci. Jedná se nanejvýš o ojedinělý případ, sám stěžovatel užívá pojem "exces" předsedy soudu, který však nutně (nezbytně) nevyžaduje, aby stěžovatel disponoval nástrojem ve fázi rozhodování o připuštění k odborné justiční zkoušce, jímž by zabránil asistentovi soudce, jenž nesplňuje podmínky pro výkon tohoto druhu práce, vykonat justiční zkoušku. Je třeba dodat, že odborná justiční zkouška je "sítem" sama o sobě, a to prostřednictvím výsledku této zkoušky, neboť její úspěšné složení je jednou z podmínek pro jmenování do funkce soudce.

[51] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na to, že je orgánem příslušným k uznání profesní kvalifikace podle zákona o uznávání odborné kvalifikace ve vztahu k osobám jmenovaným do funkce soudce. Nepředkládá však žádnou argumentaci, z níž by vyplývalo, že samotné posuzování žádosti o vykonání odborné justiční zkoušky je postupem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace, tedy že by výsledek takového posuzování či výsledek samotné odborné justiční zkoušky bylo možné považovat za rozhodnutí o uznání kvalifikace pro výkon funkce soudce.

[52] Městský soud se v bodech 85 až 90 napadeného rozsudku přiléhavě vypořádal i s ustanoveními vyhlášky č. 516/2021 Sb., o odborné justiční zkoušce, výběru a odborné přípravě justičních kandidátů, výběru uchazečů na funkci soudce, výběru předsedů soudů a o změně vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 516/2021 Sb."). Zcela správně poukázal na vymezení rozsahu zmocnění k vydání podzákonného právního předpisu obsaženého v § 109 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, pod nějž nelze podřadit stanovení dalších podmínek pro připuštění asistenta soudce k odborné justiční zkoušce. Ostatně ani ve vyhlášce není výslovně stanoveno, že by stěžovatel měl posuzovat splnění podmínky vzdělání v případě asistenta soudce. V podrobnostech NSS odkazuje na úvahy městského soudu, s nimiž se zcela ztotožnil.

[53] NSS tedy neshledal přesvědčivé důvody pro závěr, že jednoznačným účelem a smyslem § 110 zákona o soudech a soudcích je umožnit stěžovateli posoudit, zda uchazeč o vykonání odborné justiční zkoušky, který je asistentem soudce, skutečně dosáhl vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice.

[54] Jazykový výklad § 110 zákona o soudech a soudcích tak není v rozporu s jeho smyslem a účelem, jenž by byl jednoznačně vyjádřen. Městský soud tedy dospěl ke správnému závěru, že stěžovatel s ohledem na § 110 zákona o soudech a soudcích není oprávněn při posuzování žádosti asistenta soudce o vykonání odborné justiční zkoušky zkoumat, zda splňuje podmínku vzdělání vymezenou v § 36a odst. 3, resp. § 60 odst. 3 téhož zákona.

[55] Vzhledem k důvodu, o nějž městský soud opřel napadený rozsudek a který v rámci přezkumu ze strany NSS obstál, není namístě zabývat se námitkami stěžovatele týkajícími se kvality (rovnocennosti) vzdělání dosaženého žalobkyní a rozdílem mezi profesním a akademickým uznáváním kvalifikace. Tyto námitky se míjí s rozhodovacím důvodem městského soudu. Městský soud se totiž nezabýval tím, zda vzdělání žalobkyně splňuje požadavky vymezené v § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích, neboť shledal, že stěžovatel nebyl oprávněn tuto otázku posuzovat.

[56] Kasační stížnost není v části, v níž směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, důvodná. NSS ji proto v tomto rozsahu zamítl podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.

[57] V návaznosti na výše učiněný závěr se NSS dále zabýval námitkami, které stěžovatel vznesl proti výroku II. napadeného rozsudku.

[58] NSS považuje za potřebné nejprve vyjasnit obsah výroku II. napadeného rozsudku, jímž městský soud stěžovateli zakázal, "aby žalobkyni nepřipustil k odborné justiční zkoušce". Městský soud vycházel z toho, že žalobkyně byla s ohledem na vykonatelný první rozsudek městského soudu stěžovatelem pozvána k vykonání odborné justiční zkoušky ve dnech 4. až 7. 11. 2025. Žalobkyně se v tomto bloku zkoušky zúčastnila, ovšem neuspěla. Městský soud vzhledem k tomu shledal, že stěžovatelův zásah do práv žalobkyně spočívající v nepřipuštění k odborné justiční zkoušce ke dni jeho rozhodování již netrval, ovšem hrozilo jeho opakování (viz body 56 a 57 napadeného rozsudku). Hrozbu opakování nezákonného zásahu spojil s připuštěním žalobkyně jednak k opakování odborné justiční zkoušky, jednak k vykonání zcela nové odborné justiční zkoušky mimo režim opakování odborné justiční zkoušky. Tomu odpovídajícím způsobem formuloval výrok II. napadeného rozsudku, který se nevztahuje pouze na situaci spočívající v podání žádosti o opakování odborné justiční zkoušky, nýbrž též na podání žádosti o vykonání zcela nové odborné justiční zkoušky.

[59] Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. soud zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, trvá-li nezákonný zásah nebo jeho důsledky, anebo hrozí-li jeho opakování. V takové situaci soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem s. ř. s.). Městský soud konkrétně vycházel z toho, že z výše uvedené hypotézy § 87 odst. 2 s. ř. s. je splněna alternativa spočívající v hrozbě opakování zásahu. Opakováním zásahu se rozumí relativně samostatný zásah, který má věcnou i časovou souvislost s původním zásahem (rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2007, č. j. 8 Aps 1/2006-92).

[60] Městský soud vyhlásil napadený rozsudek dne 18. 12. 2025, přičemž neúspěšný pokus o vykonání odborné justiční zkoušky se uskutečnil ve dnech 4. až 7. 11. 2025. Podle § 110 odst. 4 zákona o soudech a soudcích ten, kdo při odborné justiční zkoušce neuspěl, může požádat o její opakování nejdříve po uplynutí 3 měsíců ode dne konání odborné justiční zkoušky. Ministerstvo umožní opakování odborné justiční zkoušky do 6 měsíců ode dne doručení žádosti. Požádat o opakování odborné justiční zkoušky lze nejpozději do 2 let ode dne konání odborné justiční zkoušky. Ten, kdo neuspěl ani při opakované odborné justiční zkoušce nebo nepožádal o opakování odborné justiční zkoušky do 2 let ode dne konání odborné justiční zkoušky, může podat novou žádost o vykonání odborné justiční zkoušky po uplynutí 3 let ode dne konání opakované odborné justiční zkoušky nebo po uplynutí 5 let ode dne konání neúspěšné odborné justiční zkoušky, nepožádal-li o její opakování.

[61] Žalobkyně se tak mohla přihlásit k opakování odborné justiční zkoušky v časovém rozmezí od února 2026 do listopadu 2027, přičemž opakování odborné justiční zkoušky by se uskutečnilo do 6 měsíců od podání žádosti. K vykonání zcela nové odborné justiční zkoušky (nikoliv tedy k opakování zkoušky) by se žalobkyně mohla přihlásit v rozmezí let 2029 až 2031 v závislosti na tom, zda by se v mezidobí přihlásila k opakování odborné justiční zkoušky a kdy by tak případně učinila. Před rokem 2029 by se však k vykonání zcela nové odborné justiční zkoušky přihlásit nemohla s ohledem na pravidla obsažená v § 110 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, resp. by na základě předčasné přihlášky nemohla být připuštěna k vykonání odborné justiční zkoušky.

[62] V návaznosti na výše uvedená východiska se NSS zabýval otázkou, zda byla ke dni rozhodování městského soudu naplněna hrozba opakování nezákonného zásahu ve vztahu k možnosti opakovat odbornou justiční zkoušku. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele, podle nějž z právní úpravy vyplývá, že pokud byla žalobkyně připuštěna k vykonání odborné justiční zkoušky v termínu od 4. do 7. 11. 2025, bude automaticky v případě podání žádosti připuštěna k vykonání opakované zkoušky. V zákoně o soudech a soudcích ani ve vyhlášce č. 516/2021 Sb. není obsaženo ustanovení, ze kterého by stěžovatelem prosazovaná teze, byť implicitně, vyplývala. Naopak, z povinnosti přiložit k žádosti o vykonání opakované zkoušky nový výpis z Rejstříku trestů a nové potvrzení o praxi (§ 4 odst. 4 vyhlášky č. 516/2021 Sb.) vyplývá, že stěžovatel v praxi po podání žádosti o vykonání opakované zkoušky opětovně posuzuje (částečně podle nových podkladů, částečně s využitím podkladů přiložených k prvotní žádosti) splnění podmínek nad rámec § 110 zákona o soudech a soudcích. Za těchto okolností nelze s přiměřenou mírou jistoty dovodit, že by stěžovateli v opakování zásahu bránila jakákoliv překážka mající původ v právních předpisech. Sám stěžovatel se přitom důsledně brání proti tomu, že není oprávněn posuzovat splnění podmínky vzdělání, o čemž svědčí podání dvou kasačních stížností zpochybňujících tento závěr městského soudu. Teprve zápůrčí výrok rozsudku soudu tak skýtá žalobkyni záruku, že stěžovatel nezasáhne opakovaně do jejích práv v souvislosti s podáním žádosti o vykonání opakované zkoušky.

[63] Pokud jde o požadavek věcné a časové souvislosti hrozícího opakování zásahu se zásahem původním, ten je v případě opakování odborné justiční zkoušky, jejíž vykonání bylo žalobkyni umožněno ve dnech 4. až 7. 11. 2025, splněn. O věcné souvislosti nemůže být vůbec žádných pochyb, neboť hrozící zásah by měl stejnou podobu jako v případě zásahu provedeného vyrozuměním stěžovatele ze dne 2. 8. 2024 a spočíval by rovněž v nepřipuštění k vykonání odborné justiční zkoušky (tentokrát opakované). Požadavek časové souvislosti je dán rovněž, byť období, v němž hrozí opakování zásahu, je poměrně široké (přihláška k opakování zkoušky může být podána nejpozději v listopadu 2027, přičemž stěžovatel by mohl o nepřipuštění žalobkyně k opakování zkoušky rozhodnout až počátkem roku 2028). Z hlediska časové souvislosti je významné právě to, že opakování zkoušky je do určité míry spjato s odbornou justiční zkouškou, jejíž vykonání bylo žalobkyni umožněno ve dnech 4. až 7. 11. 2025, zejména co se týká rozsahu opakování zkoušky. Na existenci hrozby opakování zásahu nemění nic to, že případné opakování zásahu je vázáno na podmínku, že žalobkyně ve stanovené lhůtě o opakování zkoušky vůbec požádá. Žalobkyně mohla podat žádost o opakování zkoušky již za necelé dva měsíce od vyhlášení rozsudku městského soudu. V kontextu projednávané věci nelze dovozovat, že by hrozba opakování nezákonného zásahu byla dána teprve v situaci, kdy by již žalobkyně podala žádost o opakování zkoušky, tedy kdy by nastala situace, v níž by stěžovatel bez přistoupení dalších skutečností mohl rozhodnout o nepřipuštění žalobkyně k opakování zkoušky. Opačný výklad by vedl k nepřiměřenému snížení účinnosti soudní ochrany, neboť by ústil v potřebu opětovně podat žalobu proti novému zásahu, a oddálil tak okamžik poskytnutí ochrany právům, do nichž již jednou bylo zasaženo.

[64] Dále se NSS zabýval závěrem městského soudu, podle nějž je hrozba opakování nezákonného zásahu naplněna též ve vztahu k případné zcela nové odborné justiční zkoušce. I v tomto případě by byla dána věcná souvislost hrozícího opakovaného zásahu se zásahem původním, ovšem nikoliv souvislost časová. Žalobkyně je oprávněna podat žádost o vykonání zcela nové odborné justiční zkoušky nejdříve v roce 2029, tj. za více než 3 roky od vyhlášení napadeného rozsudku. Taková žádost a na ni navazující případné opakování nezákonného zásahu by nadto postrádalo vazbu na odbornou justiční zkoušku, k jejímuž vykonání byla žalobkyně připuštěna ve dnech 4. až 7. 11. 2025. Městský soud tedy pochybil, jestliže hrozbu opakování nezákonného zásahu spojil též s případným podáním žádosti o vykonání zcela nové odborné justiční zkoušky.

[65] Výše uvedené dílčí závěry vedou NSS k tomu, že městský soud správně shledal existenci hrozby opakování nezákonného zásahu, a tedy důvod pro vyhovění zápůrčímu petitu. Na druhou stranu ovšem pochybil ve formulaci zápůrčího výroku, neboť jej měl omezit toliko na povinnost stěžovatele připustit žalobkyni k opakování zkoušky, a to ve vztahu k odborné justiční zkoušce, jejíž vykonání jí bylo umožněno ve dnech 4. až. 7. 11. 2025.

[66] NSS se dále zabýval námitkou, dle níž městský soud ve výroku nevymezil, jaké kroky stěžovatele v souvislosti s posuzováním nové žádosti o vykonání odborné justiční zkoušky jsou v souladu se zákonem a jaké nikoliv. NSS tuto otázku s ohledem na výše uvedené posuzoval pouze ve vztahu k žádosti o opakování odborné justiční zkoušky. Výrok rozsudku městského soudu je třeba vykládat v kontextu jeho odůvodnění, tedy důvodu nezákonnosti zásahu. To znamená, že zákaz nepřipustit žalobkyni k odborné justiční zkoušce je třeba chápat tak, že k nepřipuštění žalobkyně nesmí stěžovatel přistoupit na základě zkoumání jejího vzdělání (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021-56). Po městském soudu nelze vyžadovat, aby do výroku rozsudku vtělil všechny své úvahy, které ho vedly k vyslovení nezákonnosti zásahu. Jak již navíc NSS uvedl v rozsudku č. j. 2 As 54/2025-50, zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. je třeba rozumět nepřipuštění k odborné justiční zkoušce, nikoli důvody, resp. úvahy stěžovatele, které ho k závěru o nepřipuštění žalobkyně ke zkoušce vedly. Tomu logicky musí odpovídat i podoba zápůrčího výroku, který musí směřovat k zásahu samotnému, nikoli k úvaze, která k zásahu vedla. Stěžovateli tudíž nic nebrání, aby v budoucnu žalobkyni nepřipustil k odborné justiční zkoušce z jiných důvodů než na základě posuzování jejího vzdělání, tj. například kvůli formálním nedostatkům žádosti nebo z toho důvodu, že již nebude pracovat jako asistentka soudce.

[67] NSS tedy shledal kasační stížnost směřující proti výroku II. napadeného rozsudku částečně důvodnou, neboť městský soud měl povinnost uloženou tímto výrokem stěžovateli omezit pouze na opakování odborné justiční zkoušky navazující na odbornou justiční zkoušku, které se žalobkyně podrobila ve dnech 4. až 7. 11. 2025 a při níž neuspěla. NSS proto podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil výrok II. napadeného rozsudku. Současně shledal, že jsou splněny podmínky pro postup dle § 110 odst. 2 s. ř. s., podle nějž zruší-li NSS rozhodnutí krajského soudu, může současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu sám o žalobě rozhodnout, pokud byly pro takový postup důvody již v řízení před krajským soudem a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Ustanovení upravující rozhodování v řízení před krajským soudem (mezi něž patří též § 87 odst. 2 s. ř. s.) se použijí obdobně.

[68] Jak vyplývá z výše uvedeného, již v řízení před městským soudem byl důvod pro uložení povinnosti stěžovateli zdržet se pokračování v nezákonném zásahu, jehož opakování hrozilo (ovšem v užším rozsahu, než jak tuto povinnost vymezil městský soud), přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o zápůrčím petitu uplatněném žalobkyní v řízení před městským soudem rozhodnout. NSS dodává, že na základě shodných tvrzení účastníků má za prokázané, že v průběhu řízení o kasační stížnosti se skutkový stav podstatně nezměnil, pokud jde o hrozbu opakování nezákonného zásahu (žalobkyně dosud nepožádala o opakování odborné justiční zkoušky, přičemž tak stále může učinit). NSS proto na základě § 110 odst. 2 ve spojení s § 87 odst. 2 s. ř. s. uložil stěžovateli povinnost spočívající v zákazu nepřipustit žalobkyni k opakování odborné justiční zkoušky, které se podrobila ve dnech 4. až 7. 11. 2025 a u níž neuspěla. NSS shrnuje, že zákaz nepřipustit žalobkyni k vykonání odborné justiční zkoušky uložený ve výroku III. tohoto rozsudku se vztahuje pouze na vykonání opakované odborné justiční zkoušky vzhledem k odborné justiční zkoušce, které se žalobkyně podrobila ve dnech 4. až 7. 11. 2025, přičemž v případě, že žalobkyně podá žádost o vykonání takovéto opakované odborné justiční zkoušky, nesmí stěžovatel při rozhodování o této žádosti posuzovat (jako podmínku pro připuštění k vykonání opakované odborné justiční zkoušky), zda žalobkyně má vysokoškolské vzdělání získané v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice (resp. uznatelné ekvivalentní zahraniční vzdělání). To samozřejmě platí s výhradou relevantní změny právního či skutkového stavu rozhodného pro posuzování případné žádosti o vykonání opakované odborné justiční zkoušky.

IV. Závěr a náklady řízení

[69] NSS shrnuje, že kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku shledal nedůvodnou, a proto ji v tomto rozsahu zamítl. Kasační stížnost směřující proti výroku II. napadeného rozsudku naopak shledal důvodnou, a v tomto rozsahu tak zrušil napadený rozsudek. Nerozhodl nicméně o vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, nýbrž v souladu s § 110 odst. 2 s. ř. s. sám rozhodl o věci (o zápůrčím petitu uplatněném v řízení před městským soudem). Současně zrušil výrok III. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před městským soudem, jenž je závislý na (nedotčeném) výroku I. napadeného rozsudku a (zrušeném) výroku II. napadeného rozsudku.

[70] NSS dále rozhodl o náhradě nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti, včetně nákladů řízení o první kasační stížnosti v této věci (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Žalobkyně byla v řízení plně procesně úspěšná, neboť podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem stěžovatele již od počátku důvodně, přičemž soudy ve výsledku vyhověly oběma uplatněným petitům (deklaratornímu i zápůrčímu). Žalobkyně tak má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Naproti tomu procesně zcela neúspěšný stěžovatel toto právo nemá.

[71] Žalobkyni vznikly v řízení před městským soudem a v obou řízeních o kasační stížnosti tyto náklady řízení. Žalobkyně uhradila soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč. Dále jí vznikly náklady na zastoupení advokátem. Její zástupkyně učinila v řízení celkem 3 úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to převzetí a přípravu zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], sepis vyjádření ve věci samé ze dne 15. 12. 2025 [v řízení před městským soudem, § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a sepis vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 2. 2026 [v řízení vedeném před NSS pod sp. zn. 4 As 16/2026, § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů jí náleží odměna ve výši 4.620 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 7, § 9 odst. 5 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celková výše náhrady nákladů řízení přiznaná žalobkyni činí 17.210 Kč. Náhradu nákladů řízení je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně (§ 149 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s.) ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/4-AS-16/2026-45)