# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 4 As 144/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 4 As 144/2026
- Číslo jednací: 4 As 144/2026-34
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:4.As.144.2026.34
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 25. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2026
- Klíčová slova: Pozemky a zeměměřictví

## Výrok

I. Kasační stížnost proti v pořadí prvnímu výroku označenému číslicí I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2026, č. j. 29 A 89/2025-50, kterým krajský soud vyloučil žalobu k samostatnému projednání v části směřující proti výroku o náhradě za vyvlastnění uvedenému v bodě III výrokové části rozhodnutí Magistrátu města Prostějova ze dne 25. 10. 2024, č. j. PVMU 209369/2024 22, potvrzeného rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 9. 2025, č. j. KUOK-103997/2025, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2026, č. j. 29 A 89/2025-50, se zrušuje v rozsahu v pořadí druhého výroku označeného číslicí I, který zní "Ve zbytku se žaloba zamítá", a dále v rozsahu výroků II, III a IV.

III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2025, č. j. KUOK-103997/2025, se zrušuje v části, v níž žalovaný změnil odůvodnění rozhodnutí Magistrátu města Prostějova ze dne 25. 10. 2024, č. j. PVMU 209369/2024 22, a v níž potvrdil body I a II výrokové části rozhodnutí Magistrátu města Prostějova ze dne 25. 10. 2024, č. j. PVMU 209369/2024 22. V tomto rozsahu se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 28.404,10 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Davida Pytely, MBA, LL.M., advokáta.

V. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

[1] Magistrát města Prostějova rozhodnutím ze dne 25. 10. 2024, č. j. PVMU 209369/2024 22 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"), rozhodl tak, že
I. podle § 24 odst. 3 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), omezil vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XA, k. ú. D, zřízením věcného břemene - služebnosti ve prospěch vyvlastnitele, kterým je osoba zúčastněná na řízení;
II. podle § 24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění ve spojení s § 3c zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění účinném do 31. 12. 2023, stanovil, že vyvlastnitel je povinen zahájit uskutečnění účelu vyvlastnění nejpozději do 4 let od právní moci rozhodnutí a
III. podle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění stanovil žalobci jednorázovou peněžní náhradu za vyvlastnění ve výši 260 Kč.

Obsahem služebnosti je zjednodušeně řečeno oprávnění osoby zúčastněné na řízení (distributora elektřiny) umístit na uvedený pozemek kabel elektrického vedení, který směřuje do domovní kabelové skříně umístěné na fasádě budovy (odběrného místa). Toto odběrné místo je v současnosti připojeno k distribuční soustavě prostřednictvím nadzemního vedení zavěšeného na konzolách. Osoba zúčastněná na řízení však získala územní rozhodnutí k záměru spočívajícímu v nahrazení dosavadního nadzemního vedení kabelovým vedením umístěným v zemi, což však vyžaduje zřízení domovních kabelových skříní na fasádách budov, které bezprostředně sousedí s veřejným prostranstvím (ulicí).

[2] Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Žalovaný odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 23. 1. 2025, č. j. KUOK-11198/2025. Toto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. 29 A 11/2025-45, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (dále jen "první rozsudek krajského soudu").

[3] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 11. 9. 2025, č. j. KUOK-103997/2025 (dále jen "napadené rozhodnutí"), změnil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí v části, v níž byly vypořádány námitky žalobce. Ve zbývající části prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

[4] Žalobce se žalobou podanou ke krajskému soudu domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2026, č. j. 29 A 89/2025-50 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu"). V důsledku chyby v psaní jsou první dva výroky tohoto rozsudku shodně označeny číslicí I. V pořadí prvním výrokem označeným číslicí I  krajský soud vyloučil k samostatnému projednání část žaloby směřující proti výroku o náhradě za vyvlastnění uvedenému v bodě III výrokové části prvostupňového rozhodnutí (tento výrok rozsudku krajského soudu bude Nejvyšší správní soud dále pro přehlednost označovat jako "výrok Ia"). Dalším výrokem, opět označeným číslicí I, krajský soud žalobu ve zbytku zamítl (dále jen "výrok Ib"). Výroky II, III a IV rozhodl krajský soud o náhradě nákladů řízení o žalobě.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní

[5] Proti druhému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též "stěžovatel") kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").

[6] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil splnění podmínek pro omezení jeho vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XA. Krajský soud se nevypořádal dostatečně s možností alternativních řešení spočívajících v umístění přípojkové skříně a navazujícího kabelového vedení na pozemku ve vlastnictví statutárního města Prostějova.

[7] Stěžovatel uvedl, že správní orgány ani krajský soud řádně neposoudily jím navrženou alternativu umístění přípojkové skříně mimo jeho nemovitost, konkrétně na pozemku parc. č. 88/1 ve vlastnictví statutárního města Prostějova. Tato varianta nebyla skutkově ani právně vyloučena. Žalovaný ani krajský soud neprokázali její technickou neproveditelnost, bezpečnostní nevhodnost či ekonomickou nepřiměřenost. Podle stěžovatele proto nebyla splněna podmínka nezbytnosti vyvlastnění jako prostředku ultima ratio.

[8] Stěžovatel uvedl, že krajský soud zaměnil předmět posuzovaného řízení s jiným řízením týkajícím se omezení vlastnického práva k budově (o kasační stížnosti v uvedené věci Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 20. 8. 2026, č. j. 1 As 14/2026-36, pozn. soudu). Krajský soud měl posoudit, zda je nezbytné zřídit služebnost právě k dotčenému pozemku v konkrétním rozsahu, jestliže existuje jiná možnost umístění přípojkové skříně a kabelového vedení.

[9] Stěžovatel namítl, že krajský soud vnitřně rozporně posoudil charakter záměru, když na jedné straně vycházel z existence veřejného zájmu na realizaci distribuční soustavy, avšak při hodnocení alternativní varianty označil záměr za převážně sloužící individuálnímu zájmu stěžovatele. Existence veřejného zájmu přitom sama o sobě neprokazuje nezbytnost konkrétního zásahu do jeho vlastnického práva, neboť i nadále musí být posouzeno, zda lze stejného účelu dosáhnout jiným způsobem, který bude šetrnější k vlastnickému právu stěžovatele.

[10] Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud nahradil chybějící úvahy správních orgánů vlastními závěry a bez dostatečných skutkových podkladů provedl poměření zájmů stěžovatele a statutárního města Prostějova. Správní orgány měly opatřit podklady umožňující konkrétní srovnání variant, zejména pokud jde o technickou proveditelnost, rozsah zásahu do vlastnických práv, bezpečnost a náklady jednotlivých řešení.

[11] Stěžovatel dále uvedl, že krajský soud chybně vyhodnotil znalecký posudek, podle kterého může stavba přípojky narušit statiku jeho domu. Krajský soud se touto otázkou podrobně nezabýval. Pokud krajský soud považoval závěry znaleckého posudku za nevěrohodné, měl k posouzení odborných otázek opatřit vlastní znalecký posudek.

[12] Podle stěžovatele krajský soud opomenul jeho námitky týkající se provozu plynové čerpací stanice umístěné na jeho pozemku. Realizace záměru v navržené podobě může negativně ovlivnit provoz této stanice a bezpečnost.

[13] Stěžovatel poukázal na existenci obdobného řešení v okolí, konkrétně na rekonstrukci distribuční soustavy v obci Mostkovice, při níž bylo zachováno vedení elektrické energie vzduchem. Není zřejmé, proč správní orgány nepřistoupily ke stejnému řešení i v posuzovaném záměru.

[14] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že se otázkou alternativního umístění přípojkové skříně zabýval již v návaznosti na první rozsudek krajského soudu. Žalovaný opatřil stanoviska relevantních subjektů a následně posoudil variantu umístění přípojkové skříně na pozemku ve vlastnictví statutárního města Prostějova. Podle žalovaného proto nelze dovodit, že by se otázkou subsidiarity a nezbytnosti zásahu do vlastnického práva nezabýval. K námitce rozporného vymezení veřejného zájmu žalovaný uvedl, že skutečnost, že distribuční soustava je uskutečňována ve veřejném zájmu, není v rozporu s tím, že konkrétní záměr slouží určitému odběrnému místu. Jde pouze o posouzení různých aspektů téže věci, neboť skutečnost, že stavba slouží konkrétní nemovitosti, nevylučuje existenci veřejného zájmu na jejím provozování.

[15] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení kasační stížnosti

[16] Kasační stížnost je zčásti nepřípustná. Ve zbytku je přípustná a projednatelná.

[17] Stěžovatel na straně 3 kasační stížnosti výslovně uvedl, že napadá druhý rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Výrokem Ia tohoto rozsudku byla část žaloby směřující proti výši náhrady za vyvlastnění vyloučena k samostatnému projednání. Proti rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání vydanému podle § 39 s. ř. s. není podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost přípustná (viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 51/2014-179). Nesprávné poučení krajského soudu o přípustnosti kasační stížnosti nezakládá přípustnost kasační stížnosti proti výroku Ia (usnesení NSS ze dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004-36, č. 737/2006 Sb. NSS). V této části tedy NSS kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl.

[18] Kasační stížnost proti výroku Ib přípustná je. Posuzovaná věc se týká rozhodnutí o omezení vlastnického práva stěžovatele zřízením věcného břemene k jeho pozemku. NSS považuje za vhodné úvodem poukázat na provázanost prvostupňového řízení (a napadeného rozhodnutí a druhého rozsudku krajského soudu) s jiným souběžně vydaným rozhodnutím o omezení vlastnického práva zřízením služebnosti k budově (k tomuto rozhodnutí se vztahuje rozsudek krajského soudu č. j. 30 A 86/2025-54 a na něj navazující rozsudek NSS č. j. 1 As 14/2026-36). Vyvlastňovací úřad tímto druhým rozhodnutím zřídil služebnost k budově ve spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky, a to za účelem vsazení domovní kabelové skříně a k ní vedoucího kabelu do čelní fasády budovy. Právě s tímto celkovým technickým řešením přípojky nerozlučně souvisí prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zřízena služebnost k pozemku ve vlastnictví stěžovatele, na němž se nachází zmíněná budova. Potřebnost služebnosti k pozemku stěžovatele tak je de facto dána umístěním domovní kabelové skříně na budově. Pokud by stěžovatel uspěl se svými výhradami proti zřízení služebnosti k budově, postrádá smyslu i služebnost k pozemku, neboť sama o sobě nevede k realizaci záměru (jeho podstatou je právě zasazení domovní kabelové skříně do fasády budovy - odběrného místa). Obě formálně samostatná rozhodnutí o zřízení služebnosti je tak třeba vnímat jako funkční celek umožňující realizaci záměru povoleného územním rozhodnutím.

[19] Stěžovatel v průběhu vyvlastňovacího řízení ani soudního řízení neuplatnil žádné výhrady týkající se výlučně služebnosti k pozemku, nýbrž své námitky vždy spojoval s technickým řešením přípojky jako takovým, neboť vůbec nesouhlasí s umístěním domovní kabelové skříně na fasádu budovy, stávající způsob připojení prostřednictvím nadzemního vedení považuje za zcela dostatečný. Stěžovatel svoji žalobní argumentaci založil na tom, že domovní kabelová skříň má být umístěna mimo jeho nemovitosti na pozemek ve vlastnictví města. Krajskému soudu proto nelze důvodně vytýkat, že se v odůvodnění svého druhého rozsudku zaobíral tím, zda by bylo možné domovní kabelovou skříň umístit na pozemek ve vlastnictví města. Neznamená to, že by zaměnil předmět řízení, tedy nevycházel z toho, že prvostupňovým rozhodnutím ve spojení s napadeným rozhodnutím byla zřízena služebnost k pozemku, nikoliv k budově, a to pouze pro uložení kabelu do země. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl formulace (užití plurálu ve vztahu k označení žalobců a odkaz na jiná data vzniku písemností opatřených v odvolacím řízení) plně, tj. bez odpovídající úpravy, převzaté z rozsudku č. j. 30 A 86/2025-54, nicméně nedovozuje z toho, že by samotná tato formální pochybení vedla k přijetí závěrů neodpovídajících obsahu správního spisu vedeného v projednávané věci.

[20] Kasační námitky uplatněné v této věci jsou obdobné jako námitky vznesené ve věci vedené pod sp. zn. 1 As 14/2026, přičemž odůvodnění rozsudků krajského soudu i rozhodnutí žalovaného v obou těchto věcech jsou prakticky totožná. NSS neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v rozsudku č. j. 1 As 14/2026-36, proto rozhodl stejným způsobem a se stejnou argumentací.

[21] Vyvlastnění představuje mimořádný zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva, a proto k němu lze přistoupit pouze za splnění zákonem stanovených podmínek. Podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel stanovený zvláštním zákonem, jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného a pokud nelze potřebná práva získat dohodou nebo jiným způsobem. Podle § 4 odst. 1 téhož zákona lze vyvlastnění provést pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění. Současně musí být dodržen požadavek proporcionality zásahu do vlastnického práva. Úkolem vyvlastňovacího úřadu je proto posoudit nejen existenci veřejného zájmu na realizaci záměru, ale také nezbytnost a přiměřenost konkrétního omezení vlastnického práva (viz např. rozsudky NSS ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, č. 4118/2021 Sb. NSS, a ze dne 11. 1. 2024, č. j. 7 As 249/2022-28).

[22] Krajský soud se podrobně zabýval existencí veřejného zájmu na uskutečnění záměru (viz body 18 až 24 jeho prvního rozsudku a bod 22 jeho druhého rozsudku). Podle § 3 odst. 2 zákona 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), se distribuce elektřiny uskutečňuje ve veřejném zájmu. Stavby sloužící k distribuci elektřiny a stavby s nimi související jsou zřizovány a provozovány ve veřejném zájmu. Platí, že pokud existenci veřejného zájmu stanoví přímo zvláštní právní předpis, nemusí být prokazována ve vyvlastňovacím řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2763/21). Vyvlastňovací úřad v takovém případě rozhoduje "pouze" o tom, zda tento veřejný zájem převažuje nad zachováním práv vyvlastňovaného (viz rozsudky NSS ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 As 187/2016-51, a ze dne 11. 8. 2021, č. j. 2 As 317/2020-41, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 799/2016).

[23] V projednávané věci bylo stěžejní posoudit, zda je nezbytné omezit vlastnické právo stěžovatele k pozemku parc. č. st. XA v rozsahu vymezeném v prvostupňovém rozhodnutí, jestliže stěžovatel navrhl alternativní umístění přípojkové skříně a kabelového vedení, a to na pozemku ve vlastnictví statutárního města Prostějova. Stěžovatel v souladu se závěry vyslovenými v rozsudcích NSS č. j. 6 As 171/2020-66 a č. j. 7 As 249/2022-28 přednesl kvalifikované alternativní návrhy umístění přípojkové skříně. Za účelem posouzení alternativ krajský soud svým prvním rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného. Žalovaný možnost alternativního umístění následně posoudil v napadeném rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného o nevhodnosti alternativních řešení (viz body 26 až 41 jeho druhého rozsudku).

[24] První stěžovatelem navrhovanou variantou bylo umístění přípojkové skříně na chodník před jeho domem. Tuto variantu žalovaný shledal nepřípustnou s ohledem na požadavky plynoucí z § 16 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, a související technické normy (včetně normy ČSN 73 6110). Technická norma ČSN 73 6110 stanoví, že šířka chodníku má činit alespoň 1,5 m. V případě umístění přípojkové skříně by však byl chodník zúžen na 1,27 m. Podle žalovaného by toto řešení nepřispělo ke zkvalitnění komunikace a zvýšení její bezpečnosti a plynulosti provozu ve smyslu § 16 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Žalovaný nepovažoval navržené řešení ani za esteticky vhodné (viz stranu 3 a strany 17 až 19 napadeného rozhodnutí).

[25] K této variantě NSS uvádí, že užití technické normy ČSN 73 6110 je ve vyhlášce č. 104/1997 Sb. koncipováno pouze jako doporučující, nikoli jako závazné (viz § 16 a přílohu č. 1 k této vyhlášce). Požadavky stanovené touto technickou normou, například požadavek na zachování průchodnosti chodníku v šířce 1,5 m, tedy samy o sobě nepředstavují překážku pro umístění přípojkové skříně na chodník. Závazným však je požadavek uvedený v § 16 vyhlášky č. 104/1997 Sb., podle něhož při stavebních úpravách stávajících komunikací je nutno podle místních podmínek zlepšovat kvalitu komunikace zvýšením bezpečnosti a plynulosti provozu na ní anebo alespoň přispívat k homogenitě celého tahu.

[26] NSS se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že nelze akceptovat variantu spočívající v umístění přípojkové skříně na chodník. Důvodem pro odmítnutí této varianty je veřejný zájem na homogenitě chodníku jako pozemní komunikace a obava z možného zhoršení jeho kvality. I podle NSS tento protichůdný veřejný zájem představuje dostatečný důvod pro neakceptování uvedené varianty (viz § 12 odst. 4, § 26 a § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích).

[27] Druhou stěžovatelem navrženou variantou je umístění přípojkové skříně na pás zeleně ve vlastnictví města Prostějova, který se nachází vedle již zmiňovaného chodníku. K této variantě žalovaný uvedl, že podle § 45 odst. 8 energetického zákona se hlavní domovní pojistková skříň, popřípadě hlavní domovní kabelová skříň, umísťuje na objektu zákazníka nebo na hranici jeho nemovitosti. Kabel vedoucí od skříně do domu by také musel být ve vlastnictví stěžovatele a stěžovatel by se musel dohodnout s městem jako vlastníkem pozemku. V případě nesouhlasu města by zůstala jeho budova nepřipojena k distribuční síti. Stěžovatel by platil za zřízení kabelu, jeho opravy, rozkopání chodníku a podobně (viz strany 3, 4 a 18 napadeného rozhodnutí).

[28] Krajský soud korigoval závěry žalovaného v tom směru, že podle § 45 odst. 8 energetického zákona lze skříň umístit též v blízkosti hranice nemovitosti zákazníka. Umístění skříně na zelený pás tedy a priori není v rozporu se zákonem (viz bod 32 jeho druhého rozsudku). Krajský soud dále uvedl, že si je vědom judikatury NSS, podle které je třeba při posuzování alternativního řešení zvlášť zohlednit možnost využití pozemků osob veřejného práva před využitím pozemků soukromých osob (viz bod 33). Každý případ je nicméně třeba posuzovat individuálně (viz bod 34). Přípojková skříň slouží primárně individuálnímu zájmu a ochrana vlastnického práva města by neměla ustoupit ochraně vlastnického práva stěžovatele (viz bod 35). Krajský soud dále uvedl, že zřízení přípojky je převážně v zájmu stěžovatele a zatížení veřejného majetku by omezilo jeho obecné užívání. V bodě 36 svého druhého rozsudku proto uzavřel, že "vyvlastnění části soukromé stavby" představuje přiměřenější řešení, jež minimalizuje zásah do vlastnictví jiných osob, neomezuje užívání veřejného prostranství a respektuje princip proporcionality. Následně se krajský soud podrobně věnoval odlišení situace stěžovatele a existující volně stojící přípojkové skříně (body 37 až 39, k tomu viz níže).

[29] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že tyto závěry odporují judikatuře NSS týkající se povinnosti přesvědčivě posoudit kvalifikovanou alternativu využívající pozemek osoby veřejného práva. Podle stěžovatele nebylo přesvědčivě vysvětleno, proč je nezbytný zásah do jeho pozemku, jestliže přípojkovou skříň lze alternativně umístit na zelený pás ve vlastnictví města.

[30] NSS v minulosti konstatoval, že úkolem vyvlastňovacího úřadu je přesvědčivě vyložit, z jakých důvodů nelze realizovat kvalifikovaný návrh alternativního řešení, zvláště pak pokud je možné podle tohoto návrhu využít stejně dobře pozemků státu, obce, vyvlastnitele, popřípadě subjektů, u kterých lze presumovat zájem na vybudování dané veřejně prospěšné stavby (viz rozsudky NSS č. j. 7 As 249/2022-28 a č. j. 6 As 171/2020-66, dále též rozsudky NSS ze dne 17. 6. 2021, č. j. 7 As 70/2021-29, a ze dne 24. 11. 2021, č. j. 10 As 365/2021-94). Uvedené závěry se uplatní nejen v případech velmi významných záměrů, ale i ve věcech týkajících se například zemních kabelů nízkého napětí (viz rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2024, č. j. 2 As 272/2023-46).

[31] Podle NSS nejsou závěry žalovaného a krajského soudu, jimiž odmítly variantu umístění přípojkové skříně na pás zeleně ve vlastnictví města, přesvědčivé z následujících důvodů. Ke stejnému závěru ostatně NSS dospěl již ve zmiňovaném rozsudku č. j. 1 As 14/2026-36, v němž ve vztahu k témuž záměru posuzoval totožně navrženou alternativu umístění přípojkové skříně.

[32] Součástí doplněných podkladů ve správním spise je vyjádření města Prostějova ze dne 20. 8. 2025 k možnosti umístění přípojkové skříně. Město ve vyjádření uvedlo, že "[u]misťování technické infrastruktury na pozemcích veřejného prostranství ve vlastnictví Statutárního města Prostějov je obecně možné, uskutečňuje se na základě projektové dokumentace zpracované investorem technické infrastruktury, ke které se Statutární město Prostějov vyjadřuje a posuzuje ji z různých hledisek dopadů na zájmy města [...]. Umisťování technické infrastruktury na pozemcích ve vlastnictví Statutárního města Prostějova je ošetřeno smluvně, zpravidla formou věcného břemene. Stanovisko ke konkrétnímu záměru je možné zaujmout až na základě zpracované projektové dokumentace" (viz č. l. 7 spisu žalovaného).

[33] Město Prostějov se tedy k možnosti umístění přípojkové skříně na svém pozemku vyjádřilo v zásadě otevřeně a tuto možnost neodmítlo.

[34] Odůvodnění, že omezení vlastnického práva by měl nést stěžovatel, neboť zřízení nové přípojky je především v jeho vlastním zájmu, se jeví být v argumentačním nesouladu s předcházejícími závěry správních orgánů i krajského soudu, že dotčený záměr je prováděn v zájmu veřejném. Jinak řečeno, správní orgány i krajský soud opakovaně a podrobně přesvědčovaly stěžovatele, že k vybudování nového kabelu nízkého napětí je třeba přistoupit v obecném zájmu. V návaznosti na to stěžovatel vznesl požadavek, aby pro tento obecný účel byl užit obecní pozemek. Na to se mu dostalo odpovědi, že daný záměr je ve skutečnosti realizován primárně v jeho prospěch a "pro jeho dobro", a proto by s ním spojené břemeno měl nést on. Argumentace krajského soudu tak podle NSS představuje nepřípustnou formu paternalismu (v tom smyslu, že omezení práv stěžovatele se vlastně uskutečňuje pro jeho vlastní dobro), který je v rozporu s ústavním principem primátu jednotlivce před státem. Tento princip je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, nebo ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16).

[35] Také argumentace žalovaného je z velké části založena na nevhodnosti navrhovaného řešení z pohledu stěžovatele, nikoli z pohledu veřejného zájmu či kolidujících zájmů jiných osob. Žalovaný upozornil, že alternativní řešení by vyžadovalo, aby stěžovatel na vlastní náklady zajistil vybudování elektrického vedení od přípojkové skříně ke svému domu a následně nesl náklady spojené s jeho údržbou, opravami, stavebními zásahy do chodníku a podobně (viz stranu 18 napadeného rozhodnutí). Je však věcí svobodného rozhodnutí stěžovatele, zda je ochotný tuto investici vynaložit, jestliže upřednostňuje takové řešení před řešením předpokládaným povoleným záměrem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nezpochybnil, že by takové řešení bylo fakticky možné. Samotná okolnost, že by kabelové vedení od přípojkové skříně umístěné na městském pozemku muselo být následně přivedeno k domu stěžovatele, nevysvětluje, proč je k tomu nezbytné omezit vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XA.

[36] Krajský soud dále konstatoval, že umístění přípojkové skříně na zelený pás by omezilo užívání veřejného prostranství a umísťování přípojek na veřejná prostranství by se nemělo stát pravidlem (viz body 36 a 39 jeho druhého rozsudku). Tento závěr však není blíže odůvodněn. Není tedy zřejmé, jak k němu krajský soud dospěl. Jedná se navíc o důvod, který žalovaný neuvedl v napadeném rozhodnutí. Ani město Prostějov jako vlastník veřejného prostranství nevzneslo žádný takový argument.

[37] Konečně žalovaný podpůrně poukazuje na skutečnost, že umístění přípojkové skříně na zeleném pásu by narušilo celkový vzhled ulice (viz stranu 18 napadeného rozhodnutí). Závěr žalovaného o narušení vzhledu ulice není dále odůvodněn a zůstává v rovině blíže nespecifikovaného tvrzení. Samotná skutečnost, že by umístěním přípojkové skříně na zeleném pásu mohlo dojít k narušení vzhledu ulice, bez dalšího nepostačuje k závěru, že tato varianta není přípustná nebo že by bylo nezbytné zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele. Z žádného právního předpisu ani z podkladů nevyplývá, že by takový zásah do estetické hodnoty veřejného prostoru představoval natolik významnou překážku, aby vylučovala možnost umístění přípojkové skříně na pozemek ve vlastnictví města. Argumentace zásahu do vzhledu ulice rovněž působí nesouladně se závěry učiněnými v územním řízení. K námitce stěžovatele ohledně narušení vizuálního vzhledu fasády umístěním přípojkové skříně totiž rozhodnutí o umístění stavby uvádí, že "každý subjekt zaujímá jiný estetický postoj a stavební úřad nemá být 'arbitrem elegantiae' a rozhodovat o žádosti o umístění povolení stavby na základě subjektivních představ o kráse a vkusu" (viz stranu 21 rozhodnutí Magistrátu města Prostějova ze dne 22. 9. 2020, č. j. PVMU 99042/2020 61).

[38] NSS uzavírá, že krajský soud ani žalovaný neuvedli dostatečně přesvědčivé argumenty, proč není možné pro umístění přípojkové skříně využít zelený pás na pozemku ve vlastnictví města tak, jak navrhoval stěžovatel. Nevysvětlili zejména, proč při existenci této kvalifikované alternativy veřejný zájem na realizaci záměru odůvodňuje zásah do vlastnického práva stěžovatele k pozemku parc. č. st. XA, jestliže sledovaného účelu lze podle návrhu stěžovatele dosáhnout využitím pozemku ve vlastnictví města. Napadené rozhodnutí a druhý rozsudek krajského soudu proto v tomto směru nemohou obstát.

[39] Stěžovatel dále namítl, že realizace záměru bude mít nepříznivé dopady na statiku jeho domu. Krajský soud uvedl, že tato otázka byla předmětem územního řízení a nelze ji posuzovat v řízení o vyvlastnění. Zároveň upozornil na povinnosti vyvlastnitele v souvislosti s realizací záměru (viz body 53 až 54 jeho prvního rozsudku a bod 24 jeho druhého rozsudku). S těmito závěry se NSS ztotožňuje.

[40] Předmětem přezkumu rozhodnutí o omezení vlastnického práva k dotčenému pozemku zřízením věcného břemene nemůže být přezkum splnění podmínek pro vydání rozhodnutí, kterým byla umístěna stavba (viz rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 As 361/2016-75). Ač je rozhodnutí o umístění stavby v jistém smyslu právním podkladem pro rozhodnutí o vyvlastnění, je autonomním rozhodnutím, jež lze napadnout samostatnou žalobou, a proto jej nelze nyní přezkoumat postupem podle § 75 odst. 2 s. ř. s.

[41] Stěžovatel se proti umístění stavby, pro kterou bylo přistoupeno k vyvlastnění, bránil mimo jiné s odvoláním na narušení statiky domu soudní cestou. Jeho žalobu však krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 29 A 15/2021-118. NSS odmítl kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku usnesením ze dne 13. 6. 2024, č. j. 7 As 91/2023-34. Ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu a usnesení NSS následně Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2286/24.

[42] Stěžovatel tedy měl možnost se proti nepříznivým dopadům záměru, pokud jde o jeho stavebně-technické parametry, bránit v územním řízení, avšak nebyl úspěšný. V posuzovaném řízení, kdy je předmětem přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění, již pro námitky obsahově náležející do územního řízení není prostor. Ani tato námitka není důvodná.

[43] NSS se dále zabýval námitkami stěžovatele, které se týkaly procesních pochybení krajského soudu. Stěžovatel v žalobě k doložení tvrzení, že v dané ulici již existuje samostatně stojící přípojková skříň, navrhoval provedení důkazu fotografií této přípojky (viz stranu 4 žaloby a fotografii na č. l. 8 spisu krajského soudu). Krajský soud provedení tohoto důkazu označil za nadbytečné a vyšel z tvrzení stěžovatele o existenci dané přípojkové skříně (viz bod 16 druhého rozsudku krajského). Zároveň se krajský soud zabýval tím, na jakých pozemcích se tato přípojková skříň nachází, a uvedl, že na dotčených pozemcích nejsou umístěny žádné stavby. Dále učinil úvahy o vlastnických vztazích k této skříni a uvedl, že v případě budoucí výstavby by mohla být přemístěna do nově vybudované stavby či oplocení (viz body 37 a 38 jeho druhého rozsudku). Krajský soud přitom na jiném místě vycházel z údajů obsažených v katastru nemovitostí a z podkladů dostupných prostřednictvím internetové mapové aplikace www.mapy.cz (viz bod 28 jeho druhého rozsudku). Krajský soud o žalobě rozhodl bez jednání.

[44] NSS dospěl k závěru, že podklady nacházející se ve správním spise neskýtají oporu pro všechny skutkové závěry, které krajský soud učinil v bodech 37 a 38 jeho druhého rozsudku ve vztahu k této samostatně stojící přípojkové skříni. Zejména jde o určení pozemků, u jejichž hranice se má přípojková skříň nacházet, skutečnost, že na těchto pozemcích nejsou umístěny stavby, a úvahu o možném budoucím přemístění přípojky do nově vybudované stavby či oplocení. Krajský soud tedy část poznatků o situaci v dané lokalitě, z nichž vyšel ve svém posouzení existence samostatně stojící přípojkové skříně, čerpal nikoli ze spisu, ale z veřejně dostupných zdrojů, zejména z údajů obsažených v katastru nemovitostí a z internetové mapové aplikace.

[45] Pokud krajský soud užije listin jako důkazů, aniž by za tímto účelem nařídil jednání a v něm listiny provedl jako důkaz, poruší zásadu přímosti uvedenou v § 77 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud provádí dokazování při jednání. Takové pochybení představuje jinou vadu řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005-76, č. 687/2005 Sb. NSS). Obdobné závěry platí i v případě, že krajský soud vychází bez nařízení jednání z obsahu internetových stránek (viz rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009-70). Postup krajského soudu neodpovídá ani § 51 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud může rozhodnout bez nařízení jednání na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy. O takové podklady se totiž v posuzované věci nejednalo.

[46] Řízení před krajským soudem tedy bylo z tohoto hlediska stiženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. K této vadě NSS přihlíží z úřední povinnosti (viz § 109 odst. 4 s. ř. s.). Jelikož byla část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž vycházel z důkazů provedených mimo jednání, oddělitelná od jeho ostatních závěrů, nebránil tento závěr kasačnímu soudu posoudit podstatu věci, jak učinil výše.

[47] Stěžovatel v žalobě dále namítl, že realizace záměru nepříznivě zasáhne do fungování jím provozované čerpací stanice LPG. Tvrdil, že umístěním elektrického vedení vznikne ochranné pásmo, které omezí provoz stanice, a poukazoval rovněž na bezpečnostní rizika (viz stranu 8 žaloby). Krajský soud se s touto argumentací ve svém druhém rozsudku nijak nevypořádal. Jeho rozsudek je proto v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (viz rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS). Krajský soud byl povinen reagovat na tuto námitku a případně vysvětlit, proč ji nelze v řízení o žalobě proti rozhodnutí o vyvlastnění věcně posoudit.

IV. Závěr a náklady řízení

[48] Kasační stížnost je v části směřující proti výroku Ia druhého rozsudku krajského soudu nepřípustná, a proto ji NSS v této části odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s.

[49] Ve zbývající části je kasační stížnost důvodná, a proto NSS podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil druhý rozsudek krajského soudu v rozsahu výroku Ib a na něm závislých výroků II, III a IV. Zároveň NSS podle § 110 odst. 2 věty první s. ř. s. zrušil také napadené rozhodnutí v části, v níž žalovaný změnil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a potvrdil prvostupňové rozhodnutí v rozsahu bodů I a II výrokové části. Pro tento postup byly důvody již v řízení před krajským soudem. NSS nezrušil napadené rozhodnutí v části, v níž byl potvrzen bod III výrokové části prvostupňového rozhodnutí.

[50] V dalším řízení žalovaný znovu posoudí, zda je omezení vlastnického práva stěžovatele k pozemku parc. č. st. XA v rozsahu vymezeném prvostupňovým rozhodnutím nezbytné a podrobněji a přesvědčivěji vysvětlí, proč nelze účelu vyvlastnění dosáhnout alternativním řešením spočívajícím v umístění přípojkové skříně na pozemku ve vlastnictví statutárního města Prostějova a v odpovídající změně vedení kabelové trasy. Žalovaný si v případě potřeby k tomuto posouzení obstará další podklady.

[51] S ohledem na svůj procesní postup NSS rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti i o náhradě nákladů řízení před krajským soudem (viz § 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. stěžovatel má právo na náhradu nákladů řízení, neboť byl ve věci úspěšný. Dosáhl totiž zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Z hlediska celkového plného procesního úspěchu stěžovatele je bez významu, že v části byla jeho kasační stížnost odmítnuta (stěžovatel postupoval v souladu s chybným poučením krajského soudu o přípustnosti kasační stížnosti), neboť rozšíření kasační stížnosti na výrok Ia druhého rozsudku krajského soudu nevedlo ke vzniku žádných nákladů, které by jinak nevznikly.

[52] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem i před NSS zastoupen advokátem. Náhrada nákladů řízení o žalobě je tvořena zaplaceným soudním poplatkem za podání žaloby ve výši 3.000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1.000 Kč. Dále ji představuje odměna zástupce stěžovatele za dva úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a za podání žaloby s návrhem na přiznání odkladného účinku [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele odměna za každý z těchto úkonů ve výši 4.620 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupci za každý úkon právní služby paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto soud zvýšil jeho odměnu a náhradu hotových výdajů o tuto daň. Celkem tedy náhrada nákladů řízení před krajským soudem činí 16.269,40 Kč.

[53] Náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč. Dále ji představuje odměna zástupce za jeden úkon právní služby, a to sepis kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] ve výši 4.620 Kč. K odměně náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč. NSS zvýšil odměnu a náhradu hotových výdajů o daň z přidané hodnoty. Celkem náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti činí 12.134,70 Kč.

[54] Celková náhrada nákladů za řízení před krajským soudem a NSS činí 28.404,10 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce stěžovatele (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s.) ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Procesně neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[55] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, neboť jí v tomto řízení nebyla uložena žádná povinnost ani zde nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025, viz čl. XI bod 2 zákona č. 314/2025 Sb.). V řízení o kasační stížnosti, na něž se již uplatní § 60 odst. 5 věta první s. ř. s. ve znění zákona č. 314/2025 Sb., osobě zúčastněné na řízení žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. září 2026

Mgr. Tomáš Kocourek
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/4-AS-144/2026-34)