# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 3 As 53/2006 - Soud: Nejvyšší správní soud - Spisová značka: 3 As 53/2006 - Číslo jednací: 3 As 53/2006-53 - ECLI: ECLI:CZ:NSS:2007:3.As.53.2006.53 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 11. 7. 2007 - Datum zveřejnění: 26. 8. 2026 - Klíčová slova: Pozemky a zeměměřictví ## Výrok I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. ## Odůvodnění Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2005, č.j. 27.665/2005-16.230. Ministerstvo zemědělství jím změnilo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně - Krajského úřadu Královehradeckého kraje - tak, že povolilo obnovu řízení ve věci vynětí nádrže T. z rybářského revíru B. (A. 1), o kterém bylo rozhodnuto dne 3. 1. 2005. Městský soud v Praze vycházel z toho, že obnova řízení je procesním institutem, jehož cílem je umožnit nové rozhodnutí ve věci, pokud se při původním rozhodování vycházelo mimo jiné z důkazů, které se ukázaly být nepravdivými, a tato skutečnost byla zjištěna až po právní moci původního rozhodnutí, ale ještě ve lhůtě stanovené ustanovením § 63 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu). Je-li obnova řízení povolena nebo nařízena, pak je ve věci vydáno nové rozhodnutí, kterým se původní rozhodnutí ruší (§ 64 správního řádu). Řízení o obnově se tak rozpadá do dvou fází. Na řízení o povolení či nařízení obnovy (v němž se pouze zkoumá, zda jsou splněny podmínky obnovy) a na řízení obnovené (je-li obnova povolena nebo nařízena). Teprve novým rozhodnutím pak mohou být dotčena práva účastníka řízení. Proti novému věcnému rozhodnutí lze využít opravných prostředků a posléze i institutu soudního přezkumu. Rozhodnutím o povolení obnovy však ještě nedochází k zásahu do věcných práv účastníků řízení a nejde proto o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť se nejedná o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší anebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka řízení. Rozhodnutí o povolení obnovy je tedy vyloučeno ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s. ř. s., neboť není rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního (v této souvislosti soud odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 2 As 82/2003 - 57). Městský soud v Praze z uvedených důvodů žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou. Rozhodnutí soudu napadli žalobci (dále jen "stěžovatelé") kasační stížností. Nesouhlasí s názorem soudu, že k zásahu do jejich práv dochází teprve novým rozhodnutím ve věci. Ve smyslu soudního řádu správního je rozhodnutím každý úkon správního orgánu, jímž se zakládají povinnosti. V daném případě pak taková povinnost pro stěžovatele spočívá v nutnosti strpět nové řízení ve věci, o které již bylo jednou rozhodnuto. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je žalobní legitimace založena již samotným tvrzením, že práva byla dotčena. Odmítnout žalobu z důvodu, že práva nemohou být dotčena, je tak v rozporu se zákonem. Vyřešit tuto otázku lze totiž pouze rozhodnutím soudu o věci samé. Omezováním možnosti využití institutu soudního přezkumu jen na zásahy do věcných práv by bylo podle stěžovatelů zneužitím zákonného omezení přezkumu, a v konečném důsledku omezením základního práva no soudní ochranu. Stěžovatelé poukázali na článek 4 odst. 4, článek 36 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Navrhují, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatel dovolává důvodu vymezeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud takto: Podle názoru stěžovatele nelze odmítnout žalobu s odůvodněním, že práva žalobce nemohou být dotčena, neboť by to bylo v rozporu se zákonem (závěr o porušení či neporušení práv žalobce lze učinit pouze rozhodnutím meritorním). Byť je tato úvaha stěžovatele v zásadě správná, nelze jí v daném případě přisvědčit, neboť vychází z mylné interpretace napadeného usnesení. Tvrzení, že práva žalobce byla dotčena, je totiž pouze podmínka žalobní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Další podmínkou řízení je existence rozhodnutí, které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. O jaké rozhodnutí se musí jednat, je specifikováno v citovaném ustanovení soudního řádu správního způsobem, jak bylo uvedeno výše. Důvodem odmítnutí žaloby je tedy v projednávané věci neexistence rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ze které ovšem v konečném důsledku vyplývá i nedůvodnost tvrzeného porušení žalobcových práv. Rozhodnutí Městského soudu v Praze je tak zcela správné a plně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Výše uvedené závěry pak specifikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tak, že žaloba proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena obnova řízení, je přípustná, jde-li o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. Takový případ nastává např. tam, kde je s rozhodnutím o nařízení obnovy řízení spojen odkladný účinek (podle usnesení ze dne 26. 6. 2007, č. j. 5 As 13/2006). O takový případ však evidentně v projednávané věci nejde. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze netrpí vadou podle ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Osobě zúčastněné na řízení nebyly soudem uloženy žádné povinnosti, v souvislosti s nimiž by jí mohly vzniknout náklady, na jejichž náhradu by jí náleželo právo (§ 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 11. července 2007 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/3-AS-53/2006-53)