# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 3 As 342/2020

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 3 As 342/2020
- Číslo jednací: 3 As 342/2020-9
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2020:3.As.342.2020.9
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 11. 2020
- Datum zveřejnění: 29. 8. 2026

## Výrok

I. Kasační stížnost   se   odmítá.

II. Žádný z účastníků   nemá   právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 2. 11. 2020 kasační stížnost žalobce (dále jen "stěžovatel") proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2020, č. j. 37 C 53/2020-33, pro nedostatek pravomoci soudu podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.").

[2] Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., "[s]oudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen 'správní orgán')."
[3] Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. "[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat."
[4] Stěžovatel v projednávané věci podal u městského soudu "žalobu" proti výše uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo potvrzeno usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2020, č. j. 37 C 53/2020-16. Soudní řád správní nicméně nepřipouští, aby bylo správní žalobou napadeno rozhodnutí jiného (obecného) soudu (srov. výše citovaný § 4 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soudy rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy), s výjimkou případů, kdy soud sám rozhoduje v oblasti veřejné správy. O takové rozhodnutí však v projednávané věci nejde, a především sám stěžovatel ani netvrdil, že by se o rozhodnutí v oblasti veřejné správy jednalo. Jakkoliv bylo podání stěžovatele učiněné u městského soudu označeno jako "žaloba", je zřejmé, že v uvedených souvislostech se dle jejího obsahu o žalobu ve správním soudnictví vůbec nemohlo jednat, a toto podání tudíž ani nebylo "způsobilé" řízení o žalobě zahájit. Bylo by proto vhodnější, aby městský soud vyrozuměl o této skutečnosti stěžovatele toliko neformálním přípisem a věc bez dalšího odložil. Rozhodl-li však městský soud z důvodu procesní jistoty o odmítnutí stěžovatelovy "žaloby" usnesením, poskytl mu tím určitý procesní "nadstandard", který nicméně nemůže neexistenci návrhu, jako jednu z podmínek řízení, zhojit.
[5] Jestliže pak stěžovatel napadl takovéto usnesení kasační stížností, nelze na ni hledět jako na kasační stížnost podanou proti usnesení o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (neboť o návrh se v případě jeho "žaloby" vůbec nejednalo) a nutno ji hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona odmítl.
[6] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/3-AS-342/2020-9)