# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 3 As 14/2025

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 3 As 14/2025
- Číslo jednací: 3 As 14/2025-48
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:3.As.14.2025.48
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 3. 10. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků  se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

[1] Navrhovatel je spolkem zaměřeným na ochranu, rozvoj a podporu kvality života obyvatel a životního prostředí lokality Díly za Sv. Janem a území města Kuřim. Mimo jiné na jeho návrh zrušil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 67 A 3/2023  401 (dále jen "Rozsudek 2023") část opatření obecné povahy, změny č. 4 Územního plánu Kuřim (dále jen "Změna č. 4"). Krajský soud konstatoval, že u navržených dopravních koridorů (zejména komunikace I/43), které byly převzaty z Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje (dále jen "AZÚR JMK"), neproběhlo posouzení SEA v podrobnostech úkolů, které jsou stanoveny pro územní plánování na obecní úrovni. Zrušil proto ty části Změny č. 4, ve kterých se promítla daná vada.
[2] Zastupitelstvo města Kuřim vydalo dne 24. 10. 2024 další opatření obecné povahy, Změnu č. 5 Územního plánu Kuřim (dále též "Změna č. 5"). Navrhovatel se v nynějším řízení před krajským soudem domáhal zrušení i tohoto opatření obecné povahy. Ve svém návrhu vyslovil názor, že zakonzervování stávající silnice I/43 jako dvoupruhé (namísto čtyřpruhé) je účelovým postupem pořizovatele územního plánu, který nahrává mnohamiliardovému developerskému záměru výstavby v lokalitě KuřimZáhoří na úkor obyvatel oblasti Díly za Sv. Janem. Napadenému opatření pak konkrétně vytkl, že vychází z právního stavu ignorujícího Rozsudek 2023, neboť po jeho vydání nebylo pořízeno úplné znění územního plánu města Kuřim, které by bylo platným podkladem pro rozhodování v území. Přímo v textu Změny č. 5 je pak uvedeno, že Rozsudek 2023 nebude do úplného znění zapracován, dokud nebude potvrzen ze strany Nejvyššího správního soudu. Současně Změna č. 5 de facto skrytě přejala i část dopravní infrastruktury, které se týkalo zrušení Rozsudkem 2023, tedy aniž by byla tato dopravní infrastruktura do územního plánu platně přenesena (vyhodnocení SEA). Ve Změně č. 5 se v ploše návrhového koridoru silnice I/43 dle AZÚR JMK nachází změnová plocha s názvem Záhoří, I/43, která do tohoto koridoru nadmístního významu přímo zasahuje. Dále namítl, že při přípravě Změny č. 5 došlo ke střetu zájmů a uzavřel, že podle něj fakticky nenabyla účinnosti.
[3] Odpůrce ve vyjádření uvedl, že Změna č. 5 respektuje Rozsudek 2023, jehož obsahu se v zásadě nedotýká. Navrhovatelem kritizovaná dílčí změna Z502: Záhoří, I/43 se nepřekrývá s plochami Změny č. 4 zrušenými krajským soudem. Jedná se zde mj. o rušení ploch územních rezerv podél stávající silnice I/43 v kontextu platných a účinných zásad územního rozvoje. To nelze charakterizovat jako přebírání záměrů z této nadřazené územně plánovací dokumentace, neboť se fakticky žádný záměr ze zásad územního rozvoje ve Změně č. 5 nepřejímá. Pouze se z územního plánu Kuřimi odstraňuje část ploch územních rezerv a vkládá se do nich nová funkce. Odpůrce zdůraznil, že navrhovatel nenamítá jedinou plochu ani řádek regulace území, který by měnil to, co do území zanesla Změna č. 4 a bylo následně zrušeno Rozsudkem 2023.
[4] Krajský soud návrh v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Ve vztahu k namítané absenci úplného znění územního plánu po Rozsudku 2023 poukázal na to, že tento rozsudek byl vydán přibližně rok a půl poté, co započalo pořizování Změny č. 5 a co už proběhlo její veřejné projednání. Odpůrce vyvěsil Rozsudek 2023 po nabytí právní moci na svých webových stránkách vedle všech předchozích změn územního plánu. Podle krajského soudu by jistě přispělo k větší přehlednosti územně plánovací dokumentace, pokud by pořizovatel přistoupil po zrušujícím rozsudku k vyhotovení úplného znění územního plánu. Z právní úpravy však takový požadavek neplyne. Absence tohoto postupu proto nemůže sama o sobě zpochybnit zákonnost přijaté změny. Dále krajský soud ve shodě s odpůrcem konstatoval, že napadená Změna č. 5 nezavádí už jednou zrušené části Změny č. 4. Konflikt s Rozsudkem 2023 nastává jen v úplném znění územního plánu, jež obsahuje jím zrušené textové a grafické části. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že zrušené části z pohledu práva neexistují a nevyvolávají žádné právní účinky. Jejich uvedení v úplném znění nemá dopad na zákonnost Změny č. 5 a bylo by neproporcionální ji z tohoto důvodu rušit. Podle krajského soudu pak Změna č. 5 fakticky nepřenáší návrhový koridor komunikace I/43 a zrušení územních rezerv UR01 a UR02 nijak nezasahuje do práv navrhovatele. Ve vztahu ke zbytku úprav přitom navrhovatel nezbytnost posouzení SEA nenamítal. Opřel se totiž výhradně o Rozsudek 2023, jehož závěry byly překonány rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 3 As 194/2023  83. Nejvyšší správní soud v něm uzavřel, že k posouzení, zda má být provedena SEA, je příslušný krajský úřad, nikoliv krajský soud. I kdyby tedy bylo možné považovat změny týkající se lokality Záhoří za přenášení návrhového koridoru z AZÚR JMK, měl navrhovatel podle rozsudku č. j. 3 As 194/2023  83 napadnout postup krajského úřadu. Uvedený rozsudek nabyl právní moci před započetím lhůty pro podání návrhu. Navrhovatel však nijak nenapadl závěr krajského úřadu, že pro záměry podle Změny č. 5 nevnikla povinnost zabývat se vyhodnocením vlivů. V otázce střetu zájmů krajský soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí. Podle nich je podstatné, že napadenou Změnu č. 5 schválilo zastupitelstvo města Kuřim, nikoliv autorizovaný architekt, který se současně podílel na jejím zpracování i na záměru developera.

II. Kasační stížnost a vyjádření odpůrce

[5] Navrhovatel (dále též "stěžovatel") podal proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též "s. ř. s."). Krajskému soudu vytýká nesprávné hodnocení účinnosti Změny č. 5. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 As 320/2019  66 a na § 55 odst. 7 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), s důrazem na to, že změna územního plánu nabude účinnosti až doručením úplného znění územního plánu. Tento požadavek podle něj není splněn, jeli úplné znění zatíženo vážnou právní vadou, tedy se nejedná o plně věrohodný a obsahově aktuální dokument. Ačkoliv krajský soud takové vady identifikoval, z hlediska citovaného ustanovení je nezohlednil. V posuzované věci byla přitom vada zjištěna ještě před účinností Změny č. 5, avšak k nápravě nedošlo. Naopak zpracovatel vložil do jejího textu explicitně, že nebude respektovat Rozsudek 2023 do jeho potvrzení Nejvyšším správním soudem. Krajský soud pochybil tím, že neprovedl dokazování videozáznamem jednání zastupitelstva a porovnáním obsahu Změny č. 5 včetně úplného znění s obsahy Změny č. 4 a AZÚR JMK a dále tím, že se nezabýval pasivitou státní správy, která neměla jednání odpůrce akceptovat. Krajský soud svým postupem aproboval neudržitelnou situaci, kdy je úplné znění územního plánu Kuřim po Změně č. 5 v rozporu s pravomocným rozsudkem. Nedošlo totiž k bezodkladné nápravě obsahu úplného znění územního plánu v návaznosti na Rozsudek 2023. Tím se stalo neaktuálním a nevyužitelným jako nezbytný podklad pro rozhodování v území. Od právní moci Rozsudku 2023 mělo být pořizování změny vedeno pouze ve vztahu k takto nově vzniklému právnímu stavu, který by byl reprezentován aktualizovaným úplným zněním územního plánu.

[6] Krajský soud podle stěžovatele dále nesprávně uvážil o obsahu Změny č. 5. Ta zahrnuje nepřípustně změnové plochy přímo uvnitř ploch vyhrazených AZÚR JMK pro koridor silnice I/43 (dílčí změna Z5/02 Záhoří I/43). V tomto koridoru však není přípustné provádět pomocí změn územního plánu jakékoliv změny funkčního využití oproti stavu před účinností AZÚR JMK do doby platného vymezení zpřesněných koridorů dle AZÚR JMK. Odpůrce ani krajský soud nevyvrátili grafiku stěžovatele, podle níž k zásahu do koridoru došlo. Závěr krajského soudu o neexistenci konfliktu mezi Změnou č. 5 a AZÚR JMK tak nemá oporu ve spise. Za tohoto stavu bylo namístě zrušit Změnu č. 5 jako celek, což stěžovatel opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011  526. Dodává, že jelikož plocha dílčí změny Z5/02 zahrnula krom schváleného obsahu dále i celou plochu vymezenou v AZÚR JMK pro koridor silnice I/43, vztahovalo se stanovisko krajského úřadu k SEA ke zcela jiné ploše, než která je zahrnuta ve Změně č. 5. Pro nové obytné plochy zahrnuté v "nedotknutelném" koridoru podle AZÚR JMK pak nebyly zohledněny vlivy z komunikace I/43. Stěžovatel uzavírá, že nedošlo k převedení samotného záměru modifikované I/43 dle AZÚR JMK, ale byl de facto přenesen prostorový obrys tohoto záměru s upravením funkčních ploch v tomto nedotknutelném záměru.

[7] Stěžovatel dále rozporuje interpretaci rozsudku č. j. 3 As 194/2023  83 krajským soudem. Z kontextu věci podle něj plyne, že se lze povinnosti provést vyhodnocení SEA domáhat soudně. Závěrem stěžovatel namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s namítaným střetem zájmů pořizovatele územního plánu a jeho zpracovatele. Pouze odkázal na jinou judikaturu, která tuto otázku reálně nevypořádává, což nelze považovat za řádné vypořádání námitky. Stěžovatel následně podrobně rozebírá tvrzený střet zájmů. Pro výše uvedené pak navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení, případně zrušit rozsudek krajského soudu i Změnu č. 5.

[8] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že "nedotknutelný" koridor byl alternativní trasou pro propojení dálnic D1 a D35, od které Česká republika upustila. Proto AZÚR JMK upustila od dané územní rezervy, a není tak žádný racionální důvod, aby ji odpůrce na svém území zachovával a nepřizpůsobil dané území jiným svým zájmům a potřebám. Tyto změny nemají žádný vliv na zásady územního rozvoje. Dále odpůrce poukázal na to, že Nejvyšší správní soud zrušil Rozsudek 2023, na který stěžovatel setrvale odkazuje. Krajský soud poté opět zrušil část Změny č. 4 rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 67 A 3/2023  501 (dále též "Rozsudek 2025"), ale jen v rozsahu vymezení návrhového koridoru pro dopravní stavby přebírané z AZÚR JMK. I proti tomuto rozsudku podal odpůrce kasační stížnost, o které zatím nebylo rozhodnuto. Uvedené ovšem nemá vliv na závaznost vymezení tohoto dopravního koridoru v ZÚR JMK a tím možnost státu dopravní stavby v něm realizovat. Původní podoba územního plánu po Změně č. 4 nicméně opět obživla. Odpůrce zdůrazňuje, že Změna č. 5 sledovala vlastní zájmy samosprávy a z návrhu není zřejmé, že by zasáhla do práv stěžovatele. Právní předpisy neupravují způsob, jak opravit úplné znění územního plánu po zrušujícím rozsudku. Standardní je zveřejnění daného rozsudku vedle příslušné dokumentace. Nadto není úplné znění samo o sobě závazné a jeho řádné vypracování nepřísluší odpůrci, ale úřadu územního plánování. Odpůrce Rozsudek 2023 neignoroval (byť byl posléze zrušen) a v navazující změně č. 6 opět přebírá koridor pro silniční dopravy z AZÚR JMK. Nemohl rovněž nepřípustně zasáhnout do koridoru nadmístního významu, neboť krajský úřad, který posuzoval soulad návrhu Změny č. 5 se zásadami územního rozvoje, vydal kladné stanovisko pro provedení navržených změn funkčního využití. Změna č. 5 nepotřebovala posouzení vlivů, neboť neobsahovala příslušné záměry, resp. změnu koncepce města. Odpůrce uzavřel, že otázka střetu zájmu byla podrobně řešena již v minulosti, na což upozornil již krajský soud.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami, v nichž stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z jeho kasační argumentace je však zřejmé, že stěžovatel pojímá nepřezkoumatelnost rozsudku spíše jako nedostatečnou reakci na své (dílčí) námitky (týkající se střetu zájmů, neporovnání grafických částí územního plánu a zásad územního rozvoje a nezohlednění § 55 odst. 7 stavebního zákona). Nepřezkoumatelnost však není projevem nenaplněné subjektivní představy účastníka řízení o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, resp. jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale je objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016  24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017  35). Na tomto místě lze proto v obecnosti uzavřít, že rozsudek krajského soudu dává odpověď na všechny body vznesené v návrhu, byť místy toliko implicitně, přičemž o zákonnosti jejich vypořádání pojedná kasační soud níže.

[11] Stěžovatel vede řízení za účelem vyslovení nezákonnosti změny územního plánu odpůrce. Ze všech okolností věci (popsaných zejména v žalobě) se jeví, že stěžovatel chce zvrátit výstavbu jižního obchvatu města Kuřim (jak jej předpokládají zásady územního rozvoje) a namísto toho ponechat hlavní dopravní koridor severní cestou označovanou jako silnice I/43 (usiluje o její rozšíření ze stávajících 2 pruhů na pruhy 4). V této souvislosti upozorňuje primárně na výstavbu velkého developerského projektu v části Záhoří (v blízkosti silnice I/43), který by měl zvýšit počet obyvatel Kuřimi až o 50 % a dodává, že výstavba jižního obchvatu naopak může způsobit zvýšenou hlukovou zátěž pro oblast Díly za Sv. Janem. Kasační soud proto zdůrazňuje, že předmětem (ohniskem) přezkumu je zákonnost změny územního plánu, nikoliv zásad územního rozvoje. S přihlédnutím k této skutečnosti je třeba mít na paměti konstantní judikaturu v oblasti územního plánování, která klade důraz na právo obce na samosprávu. Judikaturní východiska, která vyznačují hranice soudního přezkumu relevantní pro posouzení předložené věci, jsou následující.

[12] Podle ustálené judikatury jsou správní soudy povinny při přezkumu územních plánů (zejména pak při přezkumu jejich proporcionality) postupovat zdrženlivě. Stanovení funkčního využití území při splnění všech zásad, cílů a mantinelů územního plánování je součástí výsostných pravomocí obce v její samostatné působnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/200674, č. 968/2006 Sb. NSS, a ze dne 20. 6. 2019, č. j. 5 As 290/201837, či nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, či ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2833/19). V procesu územního plánování dochází k vážení řady různých, často odlišných nebo dokonce protichůdných soukromých i veřejných zájmů. Prakticky vždy dochází přijetím územního plánu k určitému dotčení na vlastnických právech, neboť vymezení konkrétní plochy pro určitý účel s sebou nese nemožnost změnit stávající využití pozemku pro jiný než územním plánem plánovaný účel či vnesení do území nových záměrů s i nepřímými vlivy na vlastníky pozemků v jeho okolí. Úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv stěžovatele je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 As 161/201844). Současně je třeba akcentovat, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu podle jeho požadavků (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/201117, ze dne 18. 11. 2010, č. j. 7 Ao 5/2010  68, ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Ao 1/2007  94, ze dne 19. 12. 2012, č. j. 6 Aos 2/201227, nebo ze dne 29. 4. 2008, č. j. 4 Ao 2/200842).

[13] V souzené věci stěžovatel vystupuje v řízení jako spolek, který se zabývá ochranou životního prostředí a kvalitou bydlení ve městě Kuřimi a jeho okolí, zejména v jeho části Díly za Sv. Janem. V řízení o návrhu výslovně napadal, že ve Změně č. 5 nedošlo k zohlednění Rozsudku 2023, neboť jednak nebylo zveřejněno úplné znění územního plánu reflektující zrušení částí Změny č. 4, což se promítlo i do úplného znění územního plánu po Změně č. 5 a dále že Změna č. 5 de facto obchází Rozsudek 2023, neboť skrytě přebírá z AZÚR JMK dopravní koridory bez naplnění požadavků rozsudku tím, že do nich zasahuje. Nakonec tvrdil, že došlo ke střetu zájmů při přípravě Změny č. 5 s ohledem na osobu zpracovatele. Platí přitom, že Nejvyšší správní soud přezkoumává správnost a zákonnost rozhodnutí krajského soudu, tedy že se i do kasačního řízení propisuje koncentrace námitek (zde návrhových bodů) uplatněných v žalobním řízení s tím, že argumentace nad jejich rámec je podle § 104 odst. 4 s. ř. s. považována až na výjimky za nepřípustnou. V této souvislosti pak Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou dílčí námitku. Zpravidla postačuje, jsouli vypořádány alespoň základní námitky, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, se lze spokojit i s akceptací odpovědi implicitní. Takový postup je vhodný zejména u velmi obsáhlých podání, jakým je kasační stížnost navrhovatele, v porovnání se stěžejními námitkami uplatněnými ve třech návrhových bodech (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2023, č. j. 10 Afs 12/202175, odst. [50], či ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/201548, odst. [34]).

[14] S ohledem na to, že se stěžovatel ve své argumentaci opakovaně odvolává na Rozsudek 2023, je třeba připomenout, že tento byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2025, č. j. 3 As 274/2023  153. Kasační soud zde co do zrušovacího důvodu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2024, č. j. 3 As 194/2023  83, který pojednával o stejné právní otázce (povinnost vyhotovení SEA) u stejného dopravního koridoru (toliko v jiném úseku). Stěžovatel se přitom účastnil řízení ve věci sp. zn. 3 As 194/2023, a byly mu proto známy důvody, pro které kasační soud rozsudkem č. j. 3 As 194/2023  83 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2023, č. j. 66 A 1/2023  175. Konkrétně Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 As 194/2023  83 vyslovil, že krajský soud nemohl provést vlastní hodnocení nutnosti provedení posouzení SEA, neboť pro posouzení této otázky je stěžejní stanovisko krajského úřadu [srov. § 55a odst. 2 písm. e) stavebního zákona], a krajský soud se proto měl "pouze" zabývat závěry, k jakým dospěl krajský úřad v daném stanovisku a tím, zda jsou tyto závěry dostatečně odůvodněny.

[15] V nynějším řízení podal stěžovatel návrh na zrušení Změny č. 5 dne 12. 11. 2024, což znamená, že měl možnost zohlednit v něm právě shrnutý závěr rozsudku č. j. 3 As 194/2023  83, kterým byl do značné míry překonán závěr Rozsudku 2023. To se ostatně potvrdilo v následném postupu Nejvyššího správního soudu, který konsekventně zrušil Rozsudek 2023 týkající se nynějšího dopravního koridoru, a ve zrušujícím rozsudku č. j. 3 As 274/2023  153, shrnul, že "Třetí senát zdejšího soudu v rozsudku sp. zn. 3 As 194/2023 konstatoval, že krajský soud nereflektoval obsah § 47 odst. 3 StZ, podle něhož je k učinění závěru, zda má být provedeno posouzení SEA, příslušný krajský úřad. Pokud krajský soud obsah stanoviska nepovažoval za relevantní, blíže se jím nezabýval, a namísto toho sám vyhodnotil, že posouzení SEA mělo být provedeno, postupoval v rozporu s § 47 odst. 2 a 3 StZ a s judikaturou kasačního soudu. Třetí senát byl toho názoru, že krajský soud se byl povinen 'zabývat závěry, k jakým dospěl krajský úřad JMK ve svých stanoviscích, a tím, zda jsou tyto závěry dostatečně odůvodněny, a nikoli bez ohledu na stanoviska příslušného krajského úřadu provést vlastní hodnocení nutnosti provedení posouzení SEA.'" V dalším řízení pak shledal krajský soud v Rozsudku 2025 tehdejší stanovisko krajského úřadu k SEA ze dne 4. 4. 2022 nepřezkoumatelným, což později potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2026, č. j. 3 As 102/2025  89. To znamená, že Nejvyšší správní soud sice aproboval zrušení částí Změny č. 4, avšak na základě Rozsudku 2025, tedy z jiného důvodu, než který plynul z Rozsudku 2023.

[16] Nutno dodat, že v nyní projednávané věci se nejedná o totéž stanovisko k SEA, které bylo řešeno v Rozsudku 2025 (resp. v Rozsudku 2023). Krajský úřad totiž vydal nové stanovisko (ze dne 11. 11. 2022, č. j. MK/101910/22/01). Jak plyne i z výše provedené rekapitulace, zákonnost tohoto stanoviska stěžovatel v nynějším řízení před soudy nenapadl, byť byl zastoupen advokátem a účastnil se řízení zakončeného rozhodnutím kasačního soudu č. j. 3 As 194/2023  83. Nelze tedy bez dalšího přisvědčit východisku jeho argumentace, že Změna č. 5 nerespektuje (konečný) závazný právní názor vyplývající z věci, kterou krajský soud řešil pod sp. zn. 67 A 3/2023  401 (Rozsudky 2023 a 2025), neboť otázka nutnosti vyhodnocení vlivů na životní prostředí (provést či neprovést SEA) byla ve Změně č. 5 založena na nezpochybněném (a soudem v minulosti nepřezkoumaném) stanovisku krajského úřadu. Krajský soud proto v nyní projednávané věci při posuzování námitky týkající se nerespektování Rozsudku 2023 musel vycházet z toho, že existuje stanovisko krajského úřadu (jehož zákonnost nebyla zpochybněna), že SEA není zapotřebí.

[17] Před vlastním posouzením námitek týkajících se zákonnosti Změny č. 5 přistoupí Nejvyšší správní soud zprvu k posouzení námitky, zda Změna č. 5 vůbec nabyla účinnosti, neboť to je nutným předpokladem pro eventuální následné přezkoumání zákonnosti závěrů krajského soudu stran jejího rozporu s Rozsudkem 2023. Existence (způsobilého) předmětu řízení je totiž podmínkou řízení; v případě, kdyby tato podmínka nebyla splněna, jednalo by se nutně ze své podstaty o neodstranitelný nedostatek, který trval již v řízení před krajským soudem (srov. rozsudek č. j. 2 As 320/2019  66).

[18] Krajský soud nepovažoval Změnu č. 5 za účinnou bez dalšího, ale vyjádřil se k této otázce výslovně v bodech 32 až 34 napadeného rozsudku. Zde dospěl k závěru, že zrušení části územního plánu soudem neznamená změnu územního plánu ve smyslu stavebního zákona, tj. nevzniká ani povinnost pořídit úplné znění územního plánu po zrušujícím rozsudku a jeho nevyhotovení neovlivňuje účinnost následných změn, jejichž podkladem je kombinace předchozího úplného znění (zde po Změně č. 4) a zrušujícího rozsudku.

[19] Dle § 55 odst. 7 stavebního zákona změnu územního plánu včetně změny pořizované zkráceným postupem a úplné znění územního plánu po této změně obec doručí veřejnou vyhláškou; dnem doručení změny územního plánu a úplného znění nabývá změna účinnosti (zdůrazněno soudem).

[20] Dle § 2 odst. 2 věty první vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti úplné znění územně plánovací dokumentace obsahuje textovou a grafickou část územně plánovací dokumentace, ve znění platném po aktualizaci zásad územního rozvoje, změně územního plánu nebo regulačního plánu, a z odůvodnění koordinační výkres celého území kraje nebo celého území obce anebo celé plochy řešené regulačním plánem.

[21] Stěžovatel repetitivně dovozuje, že změna územního plánu nemůže nabýt účinnosti v případě, že poslední úplné znění územního plánu nereflektuje aktuální stav v důsledku toho, že správní soud zrušil nějakou část předchozí změny územního plánu, a nebylo vyhotoveno nové znění územního plánu, v němž by byly zaneseny závěry zrušujícího rozsudku. Tento stav stěžovatel fakticky považuje za neexistenci úplného znění územního plánu. Nemůže proto podle něj dojít ke splnění podmínky stanovené v § 55 odst. 7 stavebního zákona (viz výše zvýrazněná část citace). Tuto "neexistenci" úplného znění stěžovatel v posuzované věci spojuje s Rozsudkem 2023, který zrušil část Změny č. 4.

[22] Ustanovení § 55 odst. 7 stavebního zákona primárně dopadá na tvorbu územních plánů a jejich změn v rámci procesů a řízení upravených stavebním zákonem, nelze proto bez dalšího (až mechanicky) toto ustanovení vztahovat i na zásahy do územního plánu, které se, v pro věc relevantní otázce účinnosti, řídí jinými právními předpisy. Případné zrušující rozhodnutí správního soudu tak zpětně neodnímá účinnost změny územního plánu toliko proto, že fakticky změnilo úplné znění územního plánu. Následky předpokládané stavebním zákonem pro účinnost změny se proto uplatní vně stavebního zákona. Na účinnost "změny" územního plánu (zrušujícím) rozhodnutím soudu se uplatní s. ř. s.

[23] V této souvislosti je však nutné připomenout, že na rozdíl od změn, které jsou přijímány na úrovni samosprávy dle § 55 odst. 7 stavebního zákona, je rozhodnutí soudu a jeho účinnost upravena soudními řády a v nich stanovenými pravidly pro zveřejňování soudních rozhodnutí. Případné zrušení zrušujícího rozhodnutí soudu se pak musí dle jeho účinnosti promítnout v "aktuálním" úplném znění územního plánu, proto je dostatečné jej publikovat spolu s úplným zněním územního plánu (tedy odděleně), dokud není postaveno najisto, že se bude jednat o "konečnou" změnu znění územního plánu. Pak považuje soud za vhodné úplné znění územního plánu zveřejnit i včetně zásahů soudů. Povinnost vyhotovit úplné znění územního plánu se tak neváže na zásah soudní moci, ale toliko na činnost moci zákonodárné a zprostředkovaně výkonné (která zajišťuje technické aspekty jako je tvorba úplného znění). Ustanovení § 55 odst. 7 stavebního zákona upravuje účinnost územního plánu nezávisle na účinnosti faktických změn provedených mocí soudní. I systematickým výkladem je tak možné dospět k tomu, že § 55 odst. 7 dopadá na změny učiněné v rámci stavebního řízení.

[24] V souzené věci stěžovatel neuvádí, že by snad nedošlo ke zveřejnění úplného znění územního plánu, ale napadá skutečnost, že se do tohoto úplného znění nepromítl Rozsudek 2023. Ten se však promítl automaticky tím, že v něm zrušené části Změny č. 4 nemohly vyvolávat právní následky, resp. ty byly sistovány do doby zrušení Rozsudku 2023. Stěžovatel nadto věděl, jaké části územního plánu (jeho změny) byly zrušené a sám netvrdí, že by si nebyl vědom, proti čemu brojí. V souzené věci je soudnímu přezkumu vystavena Změna č. 5. Její zákonnost, a to i včetně reakce na Rozsudek 2023, proto může soud na návrh přezkoumat, a to i včetně částí, které odpůrce i po zrušujícím Rozsudku 2023 opětovně zapracoval do úplného znění (avšak na základě jiného stanoviska krajského úřadu k SEA).

[25] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelem zmíněný rozsudek č. j. 2 As 320/2019  66, z něhož dovozuje nenabytí účinnosti Změny č. 5, míří na situace, v nichž vůbec nedošlo k vyvěšení opatření obecné povahy. Taková situace není srovnatelná s tou nynější, kdy odpůrce "toliko" nepromítl průběžně Rozsudek 2023 do úplného znění územního plánu, o jehož vyvěšení není sporu (odpůrce vyvěsil nejen úplné znění územního plánu, ale i zrušující Rozsudek 2023).

[26] Změna č. 5 tak nabyla účinnosti a soud může přistoupit k přezkoumání závěrů napadeného rozsudku ve vztahu k zákonnosti této změny. Stěžovatel (v žalobě a později i kasační stížnosti) primárně namítá rozpor Změny č. 5 s Rozsudkem 2023, který zrušil část předchozí změny územního plánu, aniž by však jakkoliv reflektoval skutečnost, že závěry vyslovené v Rozsudku 2023 ve vztahu k nezbytnosti provedení posouzení SEA v kasačním řízení neobstály. S důvody, proč závěry vyjádřené v Rozsudku 2023 neobstály, byl přitom stěžovatel srozuměn ještě před podáním návrhu na zrušení Změny č. 5 (viz body [14] a [15] výše).

[27] Zrušení územního plánu soudem může mít dva různé následky. Dojdeli ke zrušení opatření obecné povahy, které spočívá ve změně územního plánu, znamená to, že platí územní plán v podobě před zrušenou změnou, tedy "obživne" územní plán v původním znění (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 2 Ao 6/2011  210). Naopak, pokud obec přijme zcela nový územní plán (tj. původní územní plán je beze zbytku nahrazen územním plánem novým), nedochází jeho zrušením k obnovení původního územního plánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 155/201473, ze dne 24. 6. 2022, č. j. 3 As 363/2020  49, nebo ze dne 6. 9. 2024, č. j. 7 As 321/2023  29). V takovém případě se území obce v rozsahu dotčeném zrušujícím rozsudkem správního soudu totiž stává tzv. "bílým místem". To znamená, že na pozemky, u kterých došlo ke zrušení územního plánu, se pohlíží jako na pozemky v obci, která nemá územní plán (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 6 As 155/2014  73, bod 37).

[28] V souzené věci krajský soud Rozsudkem 2023 zrušil části Změny č. 4, tudíž žádné bílé místo nevzniklo a zrušené části této změny se jednoduše nepropsaly do územního plánu (viz výše). Změna č. 5 tak fakticky přebírala územní plán se zrušenými částmi jeho změn. Nelze přitom vycházet paušálně z toho, že vady vytknuté předchozí změně (či změnám) územního plánu jsou bez dalšího "vtěleny" i do jakékoliv další navazující změny již jen proto, že se tato změna dotýká týchž částí území a do její dokumentace se formálně příslušné zrušení soudem nepropsalo. Je třeba vždy individuálně brojit proti aktuálnímu aktu a vznést konkrétní námitky právě proti jeho podobě. Nepostačuje tedy ve vztahu k navazující změně poukázat na vady předchozí změny a chybějící reakci v dokumentaci, a očekávat na základě toho jakousi "komplexní" revizi aktuálně přezkoumávaného aktu, nejednáli se z hlediska přijímané změny o zcela totožný prvek (zde vymezení koridorů pro silniční dopravu z AZÚR JMK), který by na první pohled trpěl touž vadou. Stěžovatel přitom, jak bylo uvedeno výše, v návrhu nijak nebrojil proti závěrům krajského úřadu o (ne)provedení posouzení SEA ve vztahu ke Změně č. 5 (a krajský soud tuto skutečnost nemusel posoudit z moci úřední). Je pravdou, že v případě Změny č. 4 došlo nakonec ke zrušení její části, a to Rozsudkem 2025 (který krajský soud vydal po zrušení Rozsudku 2023), kde krajský soud konstatoval nedostatečné odůvodnění posouzení nutnosti vypracovat SEA ve stanovisku krajského úřadu. Otázku dostatečnosti odůvodnění posouzení nutnosti vypracovat SEA však stěžovatel v nynějším řízení před krajským soudem nevznesl. V této souvislosti je proto kasační výtka stran stanoviska krajského úřadu k SEA ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Na rozdíl od řízení ve věci, v níž byly vydány Rozsudky 2023 a 2025, tak stěžovatel posouzení příslušného stanoviska krajského úřadu k SEA v tomto řízení nepožadoval, a proto k němu v souladu se zásadou vázanosti soudu důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.) ani nedošlo. Stanovisko krajského úřadu tak sice bylo důvodem pro zrušení části Změny č. 4, jelikož však zákonnost stanoviska krajského úřadu, které je podkladem pro Změnu č. 5, nebyla ze strany stěžovatele výslovně nijak zpochybněna, nelze mechanicky rušit části Změny č. 5, byť se týkají stejného území, toliko s ohledem na to, že byly zrušeny ve Změně č. 4.

[29] Krajský soud pak v žádném případě neinterpretoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 194/2023  83 tak, že by zpochybnil možnost napadnout hodnocení zákonnosti toho, zda mělo dojít k vyhodnocení SEA. Zcela správně však vycházel z toho, že se tak může dít toliko na základě argumentace mířící proti příslušnému stanovisku krajského úřadu, což se v posuzované věci, jak soud již opakovaně uvedl, nestalo.

[30] Jdeli o tvrzený zásah do "nedotknutelného" koridoru silnice I/43 (nesprávného přenesení), nepovažuje soud ani tuto námitku za důvodnou. Části Změny č. 5 týkající se rezerv území UR01 a UR21 odkazují na opuštění varianty severního obchvatu Kuřimi (rozšíření silnice I/43). Soud připomíná, že v rámci přezkumu územního plánu obce nelze napadat zákonnost zásad územního rozvoje kraje (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2022, č. j. 2 As 373/2019  50, a ze dne 9. 10. 2023, č. j. 5 As 248/2021  89). Jižní spojka nebyla v žádném soudním řízení zrušena a jednotlivé obce jsou touto úpravou nadmístního významu vázány. Pokud pak dle ZÚR ve znění jejich relevantní aktualizace (kapitola D, bod 114 b, ZÚR JMK ve znění aktualizace 3b) mohl odpůrce v rámci koridoru na silnici I/43 "zpřesnit a vymezit koridor pro přestavbu silnice I/43h s ohledem na přepravní funkci a požadované technické parametry a minimalizovat dopady na obytnou zástavbu", (zpřesnit a vymezit koridor mohl i s ohledem na další cíle jako zajištění prostupnosti, zajištění protihlukových opatření apod.), nejde bez dalšího uvažovat o rozporu Změny č. 5 se zásadami územního rozvoje ve vztahu ke změně využití území či k upuštění od vyznačování územních rezerv. Bylo na stěžovateli, aby při zohlednění zásad územního rozvoje uvedl, v čem konkrétně proces přijímání Změny č. 5 porušuje ZÚR JMK, když v rámci územního plánování měl odpůrce stanovený jistý manipulační prostor stran zpřesňování koridorů a stěžovatel ani nikde netvrdí, že by v procesu přijímání změny územního plánu došlo ke krácení práv veřejnoprávních subjektů na optimální prostor k uplatnění vyjádření s požadavky na přijímání územně plánovací dokumentace. K samotné problematice týkající se posouzení vyhotovení SEA pro plochy v rámci koridorů dopravní infrastruktury či jejich bývalých a současných rezerv, se soud již vyjádřil výše. Nelze proto krajskému soudu vytýkat, že by se touto námitkou zabýval nepřezkoumatelně nebo aproboval nesprávná skutková zjištění. Samotné vlivy silnice I/43 na zástavbu, resp. možnost výstavby v jejím sousedství, se řeší zejména až v řízení o povolení záměru (a řízeních mu předcházejících), tedy v situaci, kdy existuje plán na reálnou výstavbu v okolí silnice.

[31] Nejvyšší správní soud navíc nepřehlédl, že v rámci tzv. jižního obchvatu (DS45), který fakticky bude nejvíce zasahovat do pro stěžovatele stěžejní části Kuřimi  Díly za Sv. Jánem, stanoví Změna č. 5 v kapitole 4 jako základní koncepci "zajistit územní podmínky pro nadstandardní protihluková opatření (překrytí, tunel, tubus) při průchodu komunikace v blízkosti obytné zástavby Kuřimi." Změna č. 5 tak ve vztahu k této městské části stanovila opatření, která nejsou pouze standardní a snížila by hluk na zákonem stanovenou úroveň, ale předpokládá nadstandardní opatření, která se fakticky snaží hluk v dané oblasti snížit co nejvíce (eliminovat ho), byť technické normy upravující hladinu zvuku nepožadují takto nadstandardní opatření.

[32] Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že krajský soud pochybil tím, že neprovedl dokazování videozáznamem jednání zastupitelstva, porovnáním obsahu Změny č. 5 včetně úplného znění s obsahy Změny č. 4 a AZÚR JMK a akceptoval pasivitu státní správy. Ani tato námitka však není důvodná. Krajský soud dostatečně vyjasnil, proč nepovažuje jednání odpůrce za natolik vadné, aby vedlo ke zrušení, byť i části, Změny č. 5. Provedení videozáznamu proto bylo zcela nadbytečné. Není pak samo o sobě důvodem pro zrušení opatření obecné povahy to, že zastupitelstvo svým jednáním riskovalo zrušení nové změny územního plánu pro stejný důvod, jako se tomu stalo v případě Změny č. 4. Co však bylo podstatné, v souzené věci stěžovatel nevznesl relevantní důvody pro zrušení Změny č. 5 (zejména ve vztahu ke stanovisku krajského úřadu o vyhotovení SEA) ani dostatečně konkrétně nepoukázal, v čem konkrétně spočívá nezákonnost ve vztahu k AZÚR JMK (či ZÚR obecně). Za této situace krajský soud nebyl povinen provést ZÚR jako důkaz, neboť to nebylo s ohledem na důvody uplatněné v návrhu nezbytné. Soud totiž nemůže domýšlet návrhové body za navrhovatele a přezkoumávat obecnou zákonnost územního plánu či jeho změny. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/201195, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/201420, ze dne 20. 10. 2016, č. j. 5 As 213/201538). Pasivitu státní správy pak krajský soud připustil, avšak neměla podle něj vliv na zákonnost opatření obecné povahy. Pro posouzení zákonnosti Změny č. 5 totiž považoval za podstatné, že stěžovatel nepřednesl návrhové body, které by ji dostatečně zpochybnily.

[33] Napadený rozsudek krajského soudu se tak, třebas někdy i pouze implicitně, zákonně vypořádal se stěžejními návrhovými body a správně zdůraznil, že cíl stěžovatele (změna hlavního obchvatu Kuřimi z jižního na severní) je v daném řízení (jehož předmětem je návrh na zrušení Změny č. 5) nedosažitelný.

[34] Poslední námitka se týká střetu zájmů. Tuto námitku posuzovaly správní soudy v rámci přezkoumání zásad územního rozvoje i územních plánů již opakovaně, jak ostatně uvedl i krajský soud. Vycházely přitom správně ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2025, č. j. 2 As 86/2022  197, že zpracovatelé územní studie mají v procesu pořizování územně plánovací dokumentace postavení soukromoprávního dodavatele. Ten při zpracování díla vychází ze zadání objednatele. Objednatel je tím, kdo dílo přebírá a kontroluje jeho kvalitu. Z pohledu veřejnoprávního pak objednatel, který je zároveň pořizovatelem územně plánovací dokumentace, vykonává pravomoci svěřené mu v přenesené působnosti a je zodpovědný za zákonné zpracování této dokumentace. Je tedy v zájmu pořizovatele územně plánovací dokumentace, aby dohled nad zákonností územně plánovací dokumentace průběžně zajišťoval v procesu jejího pořizování, zejména kontrolou podkladů pro její pořízení, v tomto případě územní studie. V projednávané věci stěžovatel netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, jež by svědčily o propojení zájmů mezi pořizovatelem územně plánovací dokumentace a zpracovatelem podkladů pro její pořízení, jakož ani jiné podezřelé vazby mezi zpracovatelem a osobami, které rozhodovaly či měly vliv na rozhodnutí o Změně č. 5.

IV. Závěr a náklady řízení

[35] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.

[36] O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrce měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy podle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014  47, publ. pod č. 3228/2015 Sb. NSS, však vyplývá, že žalované správní orgány mají, v případě že se nechají právně zastupovat, právo pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů přesahujících jejich běžnou úřední činnost, přičemž "příkladem může být řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy (např. územního plánu) vydaného malou obcí, která nedisponuje odborným personálem ani potřebnými finančními zdroji nezbytnými pro vedení složitého soudního řízení". Tak tomu v případě odpůrce (město Kuřim) není. Ostatně odpůrce k výzvě soudu ani žádné náklady řízení nevyčíslil a nedoložil. Zdejší soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/3-AS-14/2025-48)