# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 As 90/2026 - Soud: Nejvyšší správní soud - Spisová značka: 22 As 90/2026 - Číslo jednací: 22 As 90/2026-29 - ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:22.As.90.2026.29 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 6. 10. 2026 - Datum zveřejnění: 6. 10. 2026 - Klíčová slova: Přestupky ## Výrok I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, čj. 41 A 4/2026-35, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2025, čj. JMK 169204/2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 32 539 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové, advokátky. ## Odůvodnění I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Městského úřadu Znojmo ze dne 14. 1. 2025, čj. MUZN 10369/2025/Hüb, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupků podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též "zákon o silničním provozu"), a byla jí uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Mimo jiné namítala, že žalovaný dostatečně nezohlednil její podání ze dne 17. 6. 2025. V něm upozorňovala na to, že je proti ní před správním orgánem vedeno ještě jedno řízení, a to pod sp. zn. SMUZN 21697/2024 DOPP/Šeb (dále též "podání ze dne 17. 6. 2025"). Podle žalobkyně měly být přestupky projednány ve společném řízení ve smyslu § 88 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též "zákon o odpovědnosti za přestupky"). Dále žalobkyně brojila proti uložené pokutě. [3] Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. K námitce, že žalovaný nezohlednil podání ze dne 17. 6. 2025, uvedl, že žalovaný "vyšel z toho, že žalobkyně námitku porušení zásady absorpce neuplatnil dostatečně konkrétně. Nespecifikoval, kterého řízení se má námitka týkat, a současně konstatoval, že podmínky pro vedení společného řízení z úřední povinnosti prověřil, avšak neshledal je." Soud dodal, že žalobkyně v podání ze dne 17. 6. 2025 sice odkázala na další řízení, tato skutečnost však nepostačuje k závěru, že žalovaný musel považovat námitku porušení zásady absorpce za důvodnou. Odvolání formulovalo námitku jen obecně. Teprve následným podáním ze dne 17. 6. 2025 ji žalobkyně doplnila odkazem na jiné řízení, "aniž by uvedla, proč tuto skutečnost nemohla uplatnit již v samotném odvolání." Právě tato okolnost je přitom rozhodná podle § 82 odst. 4 správního řádu. Ani z podání ze dne 17. 6. 2025 přitom nevyplývá, že tu byly zákonné předpoklady pro společné řízení. Samotné označení jiné spisové značky totiž neprokazuje, že šlo o přestupky, které splňovaly podmínky § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalobkyně netvrdila ani nedoložila skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že se skutková podstata obou přestupků týkala porušení právních povinností ve stejné oblasti veřejné správy, že k jejich projednání byl příslušný týž správní orgán a že nešlo o přestupek spáchaný až po zahájení řízení o jiném přestupku, tedy podmínky podle § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ani ostatní námitky nepovažoval krajský soud za důvodné. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil otázku povinnosti odvolacího správního orgánu vypořádat odvolací argumentaci uplatněnou v podání ze dne 17. 6. 2025. Žalovaný k ní konstatoval, že: "Účastník řízení neuvedl, kterého řízení by se porušení absorpce mělo týkat, ani neuvedl, že by k porušení této zásady vůbec došlo." Stěžovatelka však v podání ze dne 17. 6. 2025 na konkrétní řízení odkázala, označila je spisovou značkou, a vysvětlila, proč mělo být toto řízení zohledněno, resp. proč měl správní orgán vést společné řízení s jiným řízením (§ 88 zákona o odpovědnosti za přestupky). Uvedené krajský soud přehlíží a dovozuje (nad rámec odůvodnění správního rozhodnutí), že označení jiné spisové značky samo o sobě neprokazuje splnění podmínek § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, a dále, že stěžovatelka neobjasnila, proč nemohla tuto skutečnost uplatnit dříve, přičemž právě tato okolnost je dle soudu rozhodná podle § 82 odst. 4 správního řádu. Tím však krajský soud nenapravil vadu rozhodnutí žalovaného. Naopak ji sám prohloubil. Krajský soud není oprávněn vypořádávat odvolací argumentaci, ani měnit důvody rozhodnutí žalovaného. Žalovaný v rozhodnutí neuvedl, že by odkazované řízení nebylo relevantní proto, že nebyly splněny podmínky § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, resp. že by se jednalo o nepřípustnou novotu podle § 82 odst. 4 správního řádu. Žalovaný tvrdil něco zcela jiného, a sice že stěžovatelka konkrétní řízení neoznačila. To však není pravda. Krajský soud měl proto rozhodnutí žalovaného zrušit. Dále stěžovatelka brojila proti uložené pokutě. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [5] Žalovaný podal písemné vyjádření ke kasační stížnosti, v němž se ztotožnil se závěry krajského soudu. Odkázal na svá předchozí vyjádření a na správní rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Z níže uvedených důvodů shledal soud kasační stížnost přijatelnou a důvodnou. [8] Ze spisu krajského soudu vyplývá, že v dané věci rozhodoval samosoudce. [9] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. [10] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti pro přesah vlastních zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je mimo jiné přijatelná v případech, kdy se krajský soud dopustí zásadního pochybení, které může mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Právě toho se dopustil krajský soud v nyní projednávané věci. [11] V řízení o přestupku je odvolací orgán povinen rozhodovat na základě obsahu správního spisu a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádat s podstatnými návrhy, námitkami a vyjádřeními účastníka, které byly učiněny před vydáním rozhodnutí. V kontextu přestupkového řízení jsou tato obecná východiska správního řízení posílena tím, že se uplatní plný revizní princip. Obviněný může v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět nové skutečnosti nebo důkazy a odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu (§ 97 a § 98 zákona o odpovědnosti za přestupky). Jestliže tedy bylo odvolacímu orgánu před vydáním jeho rozhodnutí doručeno podání, které obsahovalo doplnění odvolací argumentace, je odvolací orgán povinen se s ním řádně vypořádat (rozsudky NSS ze dne 10. 3. 2025, čj. 10 Ads 73/2024-30, ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 264/2017-49, a ze dne 20. 2. 2020, čj. 6 As 182/2019-38). [12] Ze správního spisu plyne, že stěžovatelka v podání ze dne 17. 6. 2025 doplnila svou odvolací argumentaci. Mimo jiné uvedla, že již v doplnění odvolání ze dne 26. 2. 2025 vznášela námitku stran porušení § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky. Proti stěžovatelce jsou totiž vedena další řízení, u kterých byla splněna podmínka jejich sloučení do řízení společného, resp. k započtení pokuty a uložení nákladů řízení pouze jednou. Jedná se zejména o přestupkové řízení vedené Městským úřadem Znojmo pod sp. zn. SMUZN 21697/2024 DOPP/Šeb. Dodala, že v označené věci již bylo pravomocně rozhodnuto, avšak v nyní projednávané věci to správní orgán nezohlednil, a tím porušil zásadu absorpce. Navrhla, aby si žalovaný vyžádal správní spis k uvedené věci, a návazně aby napadené rozhodnutí zrušil. [13] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že uvedená argumentace nebyla žalovaným řádně vypořádána, jak to požaduje shora citovaná judikatura. Ten k ní totiž v napadeném rozhodnutí toliko uvedl, že účastník řízení (stěžovatelka) neuvedl, "kterého řízení by se porušení absorpční zásady mělo týkat, ani neuvedl, že by k porušení této zásady vůbec došlo. Správní orgán z úřední povinnosti tuto skutečnost zjišťoval, důvody pro vedení společného řízení neshledal." [14] Z uvedeného vyplývá, že žalovaný nereagoval na podstatu odvolací argumentace, resp. reagoval na ni zcela nepřiléhavě. Z doplnění ze dne 17. 6. 2025 vyplývá, že stěžovatelka svou argumentací doplňovala uplatněnou námitku nevedení společného řízení podle § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky. Uváděla, že byla proti ní vedena další řízení, u kterých byly splněny podmínky jejich projednání ve společném řízení, přičemž jedno z nich i označila (přestupkové řízení vedené Městským úřadem Znojmo pod sp. zn. SMUZN 21697/2024 DOPP/Šeb, tedy správním orgánem, který rozhodoval také v nyní projednávané věci). Dodala, že v označené věci již bylo pravomocně rozhodnuto, avšak v nyní projednávané věci správní orgán tuto okolnost nezohlednil, a tím porušil zásadu absorpce. [15] Dostatečnou odpověď na uvedenou argumentaci však v rozhodnutí žalovaného nalézt nelze. Jak již soud uvedl výše, žalovaný na ni zareagoval (nepravdivou) větou, že stěžovatelka neuvedla, kterého řízení by se porušení absorpční zásady mělo týkat, ani neuvedla, že by k porušení této zásady vůbec došlo. Odpověď na vznesenou argumentaci přitom nelze dovodit ani z navazující obecné věty, že správní orgán důvody pro vedení společného řízení neshledal. Jestliže stěžovatelka označila konkrétní řízení, bylo jeho povinností vysvětlit, proč označené řízení nepovažuje za relevantní, případně kterou z podmínek § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky neshledal splněnou. Současně se měl vypořádat i s důkazním návrhem spočívajícím ve vyžádání správního spisu. Takové úvahy však napadené rozhodnutí neobsahuje. [16] Z uvedených důvodů měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., takto však nepostupoval. [17] Krajský soud navíc v rozporu s obsahem rozhodnutí žalovaného uvedl, že žalovaný "vyšel z toho, že žalobkyně námitku porušení zásady absorpce neuplatnila dostatečně konkrétně. Nespecifikovala, kterého řízení se má námitka týkat" (bod 27 rozsudku). Takové shrnutí však neodpovídá skutečnému obsahu podání stěžovatelky ze dne 17. 6. 2025 (viz výše). K argumentaci krajského soudu založené na § 82 odst. 4 správního řádu lze dodat, že v řízení o přestupku nelze v neprospěch obviněného mechanicky uplatňovat koncentraci odvolacího řízení. Judikatura Nejvyššího správního soudu již dříve dovodila, že v řízeních správního trestání nelze uvedené ustanovení použít tak, aby správní orgán odmítl nová tvrzení či důkazní návrhy pouze proto, že nebyly uplatněny před správním orgánem prvního stupně (rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 As 136/2012-23). Tento závěr ostatně odpovídá i současné právní úpravě obsažené v § 97 odst. 1 přestupkového zákona. Krajský soud proto nemohl s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu důvodně vytýkat stěžovatelce, že v podání ze dne 17. 6. 2025 neuvedla, proč označené skutečnosti nemohla uplatnit již v samotném odvolání. Pro povinnost žalovaného zabývat se tímto podáním bylo rozhodné, že mu bylo doručeno před vydáním rozhodnutí a že obsahovalo konkrétní argumentaci. [18] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil vedle rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalovaného [§ 110 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. [19] Nejvyšší správní soud současně zdůrazňuje, že výše uvedeným nijak nepředjímá, zda byly v projednávané věci splněny podmínky pro vedení společného řízení. Posouzení této otázky přísluší v první řadě žalovanému. Je proto předčasné zabývat se kasační námitkou směřující proti uložené pokutě, neboť závěr o tom, zda mělo být vedeno společné řízení, může mít význam pro posouzení zákonnosti uloženého správního trestu (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 10. 2025, čj. 5 As 98/2022-51, body 47 až 62). IV. Závěr a náklady řízení [20] Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. [21] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením jeho rozhodnutí může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad neměl jinou možnost než zrušit žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je dle § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. [22] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu podle § 110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Stěžovatelka úspěšná byla, a proto má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. Žalovaný naopak úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. [23] Náklady stěžovatelky za řízení o žalobě tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za žalobu a odměna advokáta. Ta zahrnuje odměnu za tři úkony právní služby: příprava a převzetí zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky k vyjádření žalovaného [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za každý úkon náleží odměna 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyni stěžovatelky tak za řízení o žalobě náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 15 210 Kč. Protože je zástupkyně stěžovatelky společnicí advokátní kanceláře, která je plátcem DPH (AK Židuliaková, Roul & partners, s. r. o.), zvyšuje se takto vypočtená odměna a náhrada výdajů o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %) a celkově tak (po zaokrouhlení) činí 18 404 Kč (viz § 57 odst. 2 in fine s. ř. s. či rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2019, čj. 8 As 276/2017-70). Náklady řízení o žalobě tedy, vč. zaplaceného soudního poplatku, představují celkem 21 404 Kč. [24] Náklady stěžovatelky za řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za kasační stížnost a odměna advokátky. Ta zahrnuje odměnu za sepsání doplnění kasační stížnosti (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Za každý úkon náleží odměna 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyni stěžovatelky tak za řízení o kasační stížnosti náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 5 070 Kč. Protože je zástupkyně stěžovatelky společníkem advokátní kanceláře, která je plátcem DPH, zvyšuje se takto vypočtená odměna a náhrada výdajů o částku odpovídající této dani a celkově tak po zaokrouhlení činí 6 135 Kč. Náklady řízení o kasační stížnosti tedy, vč. zaplaceného soudního poplatku, představují celkem 11 135 Kč. [25] Celkové náklady tedy činí 32 539 Kč. Ty je žalovaný povinen stěžovatelce zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové, advokátky. Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 6. října 2026 Tomáš Foltas předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/22-AS-90/2026-29)