# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 As 87/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 22 As 87/2026
- Číslo jednací: 22 As 87/2026-43
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:22.As.87.2026.43
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 24. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2026
- Klíčová slova: Pozemky a zeměměřictví

## Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2026, č. j. 25 A 3/2025-53, se zrušuje.

II. Žaloba se zamítá.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti nepřiznává.

V. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti
nepřiznává.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci
[1] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení, zda absence zápisu povinnosti odpovídající věcnému břemeni práva cesty u pozemku parc. č. XA (LV č. XB) ve prospěch pozemků parc. č. XC, XD, XE, XF a XG (LV č. XH) představuje chybný údaj vzniklý zřejmým omylem při vedení nebo obnově katastru, který lze opravit podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.

[2] Ze spisového materiálu vyplývá, že na základě smlouvy ze dne 22. 4. 1927 (tj. v době pozemkového katastru) byly věcným břemenem cesty zatíženy části pozemků označené v pozemkovém katastru jako parc. č. XI a XJ podél hranice s parcelami č. XK a č. XL v šířce 3 m ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. XM. Oprávněný pozemek dnes odpovídá pozemkům žalobkyně parc. č. XC, XD, XE, XF a XG (LV č. XH); povinné pozemky pak v současnosti odpovídají pozemku parc. č. XA (LV č. XB).

[3] Dne 30. 11. 1983 byla uzavřena kupní smlouva mezi manželi V. a Ž. B. jako prodávajícími a manželi T. a L. M. jakožto kupujícími. Ve stejnopisu notářského zápisu uzavřené kupní smlouvy prodávající mj. potvrdili, že na prodané nemovitosti, zahrnující i povinný pozemek parc. č. XA, neváznou dluhy ani závazky mimo služebnosti cest, které kupující přejímají (viz bod IV. stejnopisu notářského zápisu). Opis této kupní smlouvy zaslalo Státní notářství v Karviné dne 19. 12. 1983 Středisku geodézie s návrhem, aby v této listině uvedené nemovitosti byly vzaty do evidence. Jelikož v té době probíhala první etapa zápisu do evidence nemovitostí a nové mapování, státní notářství k tomu mezi údaji pro zápis sdělilo, že z pozemkové knihy se do evidence nemovitostí převádí věcné břemeno spoluužívání nemovitosti pro V. a Ž. B. (v odd. C). Věcné břemeno služebnosti cesty zřízené smlouvou z roku 1927 tak mezi závazky, které mají být z pozemkové knihy převedeny do evidence nemovitostí, výslovně uvedeno nebylo. Oprávněné pozemky byly převedeny v rámci druhé etapy komplexního zakládání evidence nemovitostí na základě šetření střediska geodézie na LV č. XH, přičemž z pozemkové knihy byl převzat zápis práva cesty.

[4] Z obsahu spisu dále vyplývá, že do roku 2005 evidoval katastrální úřad jak oprávnění z věcného břemene na LV č. XH, tak i povinnost na LV č. XB. Při komplexním šetření v roce 2005 však došlo ke změně, v jejímž důsledku byl na LV č. XB v části C zrušen zápis povinnosti odpovídající věcnému břemeni cesty ve prospěch nemovitostí evidovaných na LV č. XH.

[5] Dne 20. 6. 2020 osoba zúčastněná na řízení informovala katastrální úřad o tom, že neexistuje zápis věcného břemene na LV č. XB, umožňující příjezd k budově bydlení a ke garáži zapsaných na LV č. XH. Katastrální úřad k tomu uvedl, že v důsledku nového katastrálního mapování v roce 1957, zřízení katastru nemovitostí (zákon č. 344/1992 Sb.) a digitalizace map došlo ke změně parcelních čísel, avšak nedošlo k zapsání věcného břemene s vazbou na předmětné pozemky. Ačkoliv nelze s jistotou určit grafický rozsah věcného břemene dle smlouvy ze dne 22. 4. 1927 k nově označeným pozemkům, je zřejmé, že povinný pozemek parc. č. XA byl rozsahem věcného břemene dotčen, a proto katastrální úřad provedl opravu podle § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále též "katastrální zákon"). S opravou vyslovili nesouhlas manželé Š., tj. vlastníci povinného pozemku. Dne 25. 11. 2020 jim katastrální úřad vyhověl, což zdůvodnil existencí sporu, který může vyřešit pouze soud a nikoliv katastrální úřad.

[6] Toto rozhodnutí následně potvrdil žalovaný v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2021,
čj. ZKI OP-O-1/61/2021-13, které však bylo následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2022, čj. 25 A 113/2021-45. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti označenému rozsudku zamítl rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, čj. 7 As 273/2022-21.

[7] Katastrální úřad rozhodl o návrhu žalobkyně na opravu podruhé rozhodnutím
ze dne 12. 7. 2024, čj. OR-370/2020-807-41 (dále též "prvostupňové rozhodnutí") tak, že na LV č. XH sice zapsal oprávnění z věcného břemene, avšak nezapsal povinnost k pozemku na LV č. XB (zapsal pouze upozornění na zápis oprávnění na LV č. XH). Uvedl, že u pracovníka geodézie došlo v roce 1984 ke zřejmému omylu, neboť byl zápis povinnosti z omezení na LV č. XB uveden, ačkoliv byl v přímém rozporu se sdělením státního notářství. Na pozemcích LV č. XH ke zrušení práva nedošlo, neboť právo bylo z pozemkové knihy do evidence nemovitostí převedeno v rámci druhé etapy zakládání evidence nemovitostí (pod č. 101/1984) a jeho zápis trvá.  Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

[8] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále též "krajský soud"), který jí vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Důvodnými shledal námitky žalobkyně týkající se závěru správních orgánů ohledně zřejmého omylu pracovníka geodézie v roce 1984 a vyhodnocení sdělení státního notářství z roku 1983 jako podkladové listiny. Krajský soud uvedl, že sdělení státního notářství není podkladovou listinou, podle které by orgány geodézie prováděly zápisy práv. Současně uvedl, že dle § 10 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí (dále též "zákon o evidenci nemovitostí") byl orgán geodézie povinen zápis věcného břemene provést, pokud tato povinnost vyplývala ze smlouvy z roku 1927 vyznačené v pozemkové knize. Postup orgánu geodézie při zápisu této povinnosti v roce 1984 tak nelze dle krajského soudu považovat za zřejmý omyl pro rozpor v podkladových listinách, který lze opravit, neboť takový rozpor nevznikl. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí žalovaného a zavázal jej  právním názorem, že sdělení státního notářství nebránilo orgánu geodézie vyšetřit a zapsat práva a povinnosti, vyplývající z jiné smlouvy, než které se sdělení týká, vyznačené v pozemkové knize podle § 10 zákona o evidenci nemovitostí. Skutečnost, že sdělení neobsahovalo omezení vlastnického práva, neznamená rozpor v podkladových listinách a zápis omezení nepředstavuje z tohoto důvodu zřejmý omyl orgánu geodézie. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též "stěžovatel") v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."). Obsáhle nesouhlasil s důvody, na kterých krajský soud postavil zrušení jeho rozhodnutí. Zejména brojil proti závěru, že sdělení státního notářství mělo pouze informativní charakter a nemělo vliv na rozsah zapisovaných práv. Dle názoru stěžovatele představovalo sdělení státního notářství procesní úkon, kterým byl orgánu geodézie závazně určen rozsah údajů promítaných do evidence nemovitostí v návaznosti na konkrétní registrovanou smlouvu, a proto jej nelze považovat za pouhou informaci bez právního významu. V této souvislosti stěžovatel dále namítal, že úvahu krajského soudu považuje za rozpornou. Za situace, kdy krajský soud přirovnal sdělení státního notářství k dnešnímu návrhu na vklad, nemůže současně tvrdit, že obsah tohoto sdělení není určující pro rozsah zápisu. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu týkajícím se § 10 zákona o evidenci nemovitostí. Závěrem stěžovatel poukazoval na praktické důsledky napadeného rozsudku. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

[10] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

[11] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nesouhlasí s tím, aby zápis věcného břemene cesty byl proveden pouze jednostranným zápisem na LV č. XH, tj. bez zápisu odpovídající povinnosti na pozemku parc. č. XA (LV č. XB). Dle jejího názoru věcné břemeno zřízené smlouvou z roku 1927 zrušeno nebylo. Poukázala rovněž na své zdravotní problémy a uvedla, že i z tohoto důvodu je nutné, aby vlastníci pozemku parc. č. XA věcné břemeno cesty respektovali a měli jej zapsáno jako povinnost. Osoba zúčastněná na řízení tak setrvala na svém předchozím tvrzení, že věcné břemeno jízdy a chůze zřízené smlouvou z roku 1927 i nadále platí, a soud by jej měl jako povinnost potvrdit i nyní.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Podle § 36 odst. 1 katastrálního zákona katastrální úřad na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví chybné údaje katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem.

[13] Citované ustanovení je východiskem pro posouzení celé věci, neboť současně vymezuje nejen pravomoc katastrálního úřadu chybu opravit, ale i její zákonné meze. Smyslem řízení o opravě chyby v katastrálním operátu je odstranit jen takový chybný údaj katastru, který vznikl některým ze zákonem stanovených způsobů. Nejde tedy o obecný prostředek k přezkumu správnosti všech údajů v katastru ani o nástroj k řešení sporných soukromoprávních vztahů. Katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné právní otázky (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 5. 2016, čj. 6 As 166/2015-27, bod 29, a ze dne 16. 11. 2018, čj. 2 As 299/2017-29, bod 29). Při rozhodování o opravě chybného údaje katastrální úřad tedy není oprávněn fakticky nalézat právo, což zahrnuje mj. i posouzení, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah či přecházejí na jiné osoby apod. Oprava chyby nemůže zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná věcná práva k nemovitostem (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2017, čj. 2 As 317/2016-39, bod 19). Již z tohoto obecného rámce plyne, že úkolem katastrálního úřadu není v řízení podle § 36 odst. 1 katastrálního zákona autoritativně rozhodovat, zda určité věcné právo i nadále existuje, komu v současnosti svědčí, či zda zaniklo, nýbrž pouze posoudit, zda je v evidenci obsažen takový omyl, který je v uvedeném zákonném smyslu opravitelný.

[14] Lze dodat, že zřejmý omyl ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona je třeba chápat jako omyl, který je jednoznačně seznatelný (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013, čj. 7 As 187/2012-31). Může jít jak o omyl skutkový, zejména chybu v psaní a počítání, zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině nebo opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený, tak o omyl právní, například zápis právního vztahu, který právní řád nezná, nebo zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje zákonem stanovené požadavky. Omyl je přitom charakteristický tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad evidence se skutečným nebo tvrzeným právním stavem. O zřejmý omyl se nejedná ani tehdy, pokud se katastrální úřad při zjišťování chyb v katastru neobejde bez podrobného zkoumání právní a skutkové stránky případu (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2017, čj. 2 As 317/2016-39, bod 25; obdobně rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2017, čj. 10 As 307/2016-38, bod 19). V rozsudku ze dne 17. 1. 2008, čj. 1 As 40/2007-103, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že z pouhého rozporu mezi zápisem v pozemkové knize a zápisem v katastru nemovitostí nelze bez dalšího dovozovat zřejmý omyl při obnově a vedení katastru nemovitostí. Podstatné tedy není jen to, zda lze mezi historickými zápisy nebo listinami nalézt určitou nejasnost či nesoulad, nýbrž zda z nich jednoznačně vyplývá zřejmá chyba při vedení nebo obnově evidence. Výčet chyb katastru, které lze opravit postupem podle § 36 katastrálního zákona, je taxativní a nelze jej rozšiřovat na jiné nedostatky, které zákon neupravuje. Pokud by katastrální úřady provedly tímto způsobem i jiné korekce údajů obsažených v katastru, vybočily by z ústavní zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2017, čj. 2 As 317/2016-39, bod 19; obdobně rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2018, čj. 2 As 299/2017-29, bod 27). Jinými slovy, ani případná pochybnost o správnosti či úplnosti historické evidence sama o sobě nestačí; musí jít o omyl natolik patrný, že jeho odstranění nevyžaduje řešení sporné otázky existence nebo rozsahu věcného práva.

[15] Optikou uvedených východisek nahlížel Nejvyšší správní soud na nynější věc.

[16] Kasační stížnost žalovaného směřuje proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu. Ten shledal důvodnými námitky žalobkyně týkající se vyhodnocení sdělení státního notářství z roku 1983 jako podkladové listiny a závěru správních orgánů ohledně zřejmého omylu pracovníka geodézie v roce 1984. Krajský soud uvedl, že sdělení státního notářství není podkladovou listinou, podle které by orgány geodézie prováděly zápisy práv. Současně uvedl, že dle § 10 zákona o evidenci nemovitostí byl orgán geodézie povinen zápis věcného břemene provést, pokud tato povinnost vyplývala ze smlouvy z roku 1927 vyznačené v pozemkové knize. Postup orgánu geodézie při zápisu této povinnosti v roce 1984 tak nelze dle krajského soudu považovat za zřejmý omyl pro rozpor v podkladových listinách, který lze opravit, neboť takový rozpor nevznikl.

[17] Krajský soud proto shledal důvodnými námitky žalobkyně směřující proti způsobu, jakým správní orgány odůvodnily svůj závěr o existenci zřejmého omylu při postupu orgánu geodézie v roce 1984, a proto napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal žalovaného právním názorem, že sdělení státního notářství nebránilo orgánu geodézie vyšetřit a zapsat práva a povinnosti, vyplývající z jiné smlouvy, než které se sdělení týká, vyznačené v pozemkové knize, podle § 10 zákona o evidenci nemovitostí. Skutečnost, že sdělení neobsahovalo omezení vlastnického práva, neznamená rozpor v podkladových listinách a zápis omezení nepředstavuje z tohoto důvodu zřejmý omyl orgánu geodézie. Krajský soud tedy považoval napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné, protože samotná absence věcného břemene ve sdělení státního notářství podle něj neprokazovala zřejmý omyl při zápisu povinnosti v roce 1984.

[18] Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s tím, že zpochybnění tohoto dílčího důvodu bez dalšího znamená splnění podmínek pro provedení žalobkyní požadované opravy. Ani případná nesprávnost jedné z úvah správních orgánů totiž sama o sobě nevede k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady opravy podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, jestliže existence takového zřejmého omylu z ostatních podkladů jednoznačně nevyplývá.

[19] Z obsahu správního a soudního spisu vyplývá, že posouzení žalobkyní požadované opravy předpokládá rekonstrukci historického vývoje evidence nemovitostí od vzniku služebnosti v roce 1927, přes založení evidence nemovitostí, registraci kupní smlouvy státním notářstvím v roce 1983, zápisy provedené v roce 1984 a změny provedené v katastru nemovitostí až po jeho nynější stav. Je nezbytné vyhodnotit povahu a vzájemný vztah jednotlivých historických listin, význam tehdejších zápisů a jejich účinky. Nutnost takového posouzení již sama o sobě svědčí o tom, že současnou absenci zápisu povinnosti nelze pokládat za zřejmý omyl při vedení nebo obnově katastru.

[20] Jak již bylo uvedeno výše, zřejmý omyl ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona musí být jednoznačně seznatelný. Není jím stav, jehož posouzení vyžaduje podrobné zkoumání právní a skutkové stránky věci. Smyslem řízení o opravě chyby není zpětně přezkoumávat správnost historických právních závěrů orgánů veřejné moci ani autoritativně rozhodovat, zda byly dřívější zápisy v souladu s tehdy účinným hmotným právem. Takový postup by již představoval nalézání práva, nikoli odstraňování zjevné evidenční nesprávnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2017, čj. 10 As 307/2016-38, bod 19, a rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2017, čj. 2 As 317/2016-39, bod 25).

[21] Podle § 4 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb. se zápisy právních vztahů o nemovitostech prováděly na základě pravomocných rozhodnutí, smluv a jiných listin, popřípadě návrhů k tomu oprávněných orgánů a organizací. Podle § 6 vyhlášky č. 23/1964 Sb. se zápisy prováděly na základě ověřených opisů, popřípadě originálů rozhodnutí a jiných listin. Státní notářství po registraci smlouvy zasílalo příslušnému orgánu geodézie ověřený opis registrované smlouvy; současně mu podle § 102 odst. 2 tehdejšího notářského řádu sdělovalo, která omezení váznoucí na nemovitostech mají být do evidence nemovitostí zapsána.

[22] Z této úpravy nelze dovodit, že sdělení státního notářství bylo samostatnou podkladovou listinou pro zápis věcného břemene. Nelze je však ani pokládat za právně bezvýznamnou informaci. Zákon s ním spojoval funkci sdělení údajů o omezeních zapisovaných do evidence v návaznosti na registrovanou smlouvu. Ani § 10 zákona o evidenci nemovitostí neznamenal, že orgán geodézie musel bez dalšího převzít každý údaj z pozemkové knihy. Ustanovení předpokládalo postupné vyznačování právních vztahů za součinnosti dotčených orgánů a osob. Údaje pozemkové knihy a její sbírky listin mohly být pro tento postup významným podkladem; samy o sobě však neprokazují, že pozdější neprovedení či odstranění zápisu bylo zřejmým omylem, a nikoli výsledkem tehdejšího šetření nebo právního posouzení.

[23] K zodpovězení otázky, zda má být v katastru nyní zapsána povinnost z věcného břemene, by bylo nutné postavit najisto zejména, jaký význam mělo sdělení státního notářství v systému evidence nemovitostí, v jakém rozsahu mohl orgán geodézie vycházet z údajů pozemkové knihy, z jakých konkrétních podkladů vycházel při zápisu v roce 1984, z jakého důvodu byl zápis v katastru nemovitostí odstraněn, jaký právní význam měly jednotlivé historické zápisy a zda věcné břemeno nadále existuje a v jakém rozsahu zatěžuje konkrétní nemovitost. Takové posouzení přesahuje rámec řízení o opravě chyby v katastrálním operátu.

[24] Z uvedeného plyne, že samotná absence věcného břemene ve sdělení státního notářství či existence historických listin a zápisů připouštějících více výkladů sama o sobě neprokazuje zřejmý omyl při zápisu v roce 1984. Současně pak neprokazuje ani zřejmý omyl spočívající v nynější absenci zápisu povinnosti, který lze opravit podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Lze tedy uzavřít, že jelikož podmínky pro provedení opravy podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nebyly splněny, krajský soud neměl žalobě vyhovět. Žalovaný proto nepochybil, když žalobkyní požadovanou opravu podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona neprovedl.

[25] Nejvyšší správní soud závěrem zdůrazňuje, že za situace, kdy je mezi dotčenými osobami spor o existenci či rozsah věcného břemene, náleží jeho řešení civilním soudům. Právě civilní řízení poskytuje prostor pro úplné dokazování a autoritativní vyřešení hmotněprávních otázek, které katastrálním orgánům v řízení podle § 36 katastrálního zákona nepřísluší řešit (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 5. 2016, čj. 6 As 166/2015-27, bod 29, ze dne 20. 7. 2017, čj. 2 As 317/2016-39, body 19 a 25, a ze dne 16. 11. 2018, čj. 2 As 299/2017-29, bod 29). Rozhodnutí vydávaná v řízení o opravě chyby mají totiž pouze evidenční účinky. Zeměměřické a katastrální orgány ani správní soudy tak nejsou povolány k tomu, aby v tomto typu řízení závazně rozhodovaly, zda určité věcné právo existuje, zaniklo nebo v jakém rozsahu zatěžuje konkrétní nemovitosti. Za okolností nyní projednávané věci je proto civilní soudnictví jedinou cestou k autoritativnímu vyřešení, zda věcné břemeno existuje, komu svědčí a v jakém rozsahu zatěžuje dotčený pozemek.

IV. Závěr a náklady řízení

[26] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

[27] Podle § 110 odst. 2 s. ř. s. může Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu sám rozhodnout o žalobě nebo návrhu, byly-li pro takový postup důvody již v řízení před krajským soudem a ukazují-li dosavadní výsledky řízení, že je možné o věci rozhodnout. Ustanovení upravující rozhodování v řízení před krajským soudem se použijí obdobně.

[28] Tyto podmínky jsou v nynější věci splněny. Historické listiny a zápisy založené ve správním spise postačují k závěru, že současnou absenci zápisu povinnosti nelze jednoznačně označit za zřejmý omyl při vedení nebo obnově katastru. K tomuto závěru není nutné doplňovat dokazování ani rozhodovat, zda věcné břemeno skutečně existuje a v jakém rozsahu; to náleží civilnímu soudu. Vrácení věci krajskému soudu by proto pouze prodloužilo řízení, aniž by mohlo jeho výsledek změnit.

[29] Nejvyšší správní soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ve spojení s § 110 odst. 2 s. ř. s. zamítl.

[30] Rozhodne-li Nejvyšší správní soud současně o žalobě způsobem podle § 110 odst. 2 s. ř. s., rozhodne podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. také o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.

[31] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Podle těchto ustanovení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti účastníkovi, který úspěch neměl.

[32] Žalobkyně neměla úspěch v řízení o žalobě ani v řízení o kasační stížnosti; právo na náhradu nákladů řízení jí proto nenáleží. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů však nepožadoval. Náhrada nákladů se mu proto nepřiznává.

[33] Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žádné náklady neuplatnila, nebyla jí uložena žádná povinnost a nebránila právo vyplývající z rozhodnutí napadeného žalobou; naopak se domáhala zápisu povinnosti z věcného břemene, který správní orgány neprovedly. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů podle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. proto nejsou splněny.

P o u č e n í :   Proti tomuto rozsudku n e j s o u   opravné prostředky přípustné.

V Brně 24. září 2026

Tomáš Foltas
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/22-AS-87/2026-43)