# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 As 132/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 22 As 132/2026
- Číslo jednací: 22 As 132/2026-54
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:22.As.132.2026.54
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 8. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Klíčová slova: Životní prostředí - odpady

## Text rozhodnutí

22 As 132/2026-59
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci žalobce: Ing. M. P., zastoupený JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 3, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, čj. MZP/2025/250/396, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2026, čj. 17 A 87/2025-35,

takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2026, čj. 17 A 87/2025-35, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, čj. MZP/2025/250/396, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 540 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce, JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta.

Odůvodnění:
 I. Vymezení věci
[1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval otázkou, kdy se věc stává odpadem ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech. Sporné především je, jaké jsou podmínky aplikace domněnky v § 4 odst. 2 tohoto zákona, podle které se má za to, že osoba má úmysl zbavit se movité věci, pokud tuto věc není možné používat k původnímu účelu.
[2] Žalobce jako podnikající fyzická osoba provozuje zahradnictví. V roce 2024 odeslal zákaznici zásilku rostlin. Aby se rostliny při přepravě nepoškodily, vyztužil balík kusem vláknitého cementu (eternit) o rozměrech cca 100 x 15 cm. Zákaznice na toto jednání upozornila Českou inspekci životního prostředí.
[3] Česká inspekce životního prostředí na základě tohoto podnětu zahájila kontrolu u žalobce, jak dodržuje zákon o odpadech. Přitom provedla kontrolní prohlídku provozovny žalobce. Kontrolu ukončila se závěrem, že žalobce protiprávně nakládal s odpadem, konkrétně se zmíněnou eternitovou deskou. Jiná pochybení inspekce neshledala.
[4] Na základě výsledku kontroly inspekce shledala žalobce vinným ze spáchání přestupku porušení § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Podle tohoto ustanovení je každý povinen odpad, který sám nezpracuje v souladu s tímto zákonem, předat pouze zařízení či obchodníkovi určenému pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu, nebo na místo určené obcí. Za toto jednání mu uložila pokutu 1 200 Kč.
[5] Inspekce dovodila, že eternitový pás střešní krytiny byl odpadem ve smyslu § 4 zákona o odpadech, neboť jej nebylo možné používat k původnímu účelu a zároveň nebylo prokázáno, že jeho další využití nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí. Právní kvalifikaci založila na § 4 odst. 2 zákona o odpadech, podle kterého se má za to, že osoba má úmysl zbavit se movité věci, pokud tuto věc není možné používat k původnímu účelu.
[6] Inspekce dále shledala, že nebyly splněny podmínky pro ukončení odpadového režimu věci podle § 9 zákona o odpadech. Jednou z podmínek je, že využití věci nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí. Bez provedení příslušné analýzy nelze v případě eternitu tento nepříznivý dopad vyloučit. Bylo tedy povinností žalobce s pásem eternitu naložit podle § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech.
[7] Žalovaný zamítl odvolání žalobce. Ztotožnil se se závěry inspekce. Zrušil však výrok o trestu, který shledal neodpovídající závažnosti jednání žalobce a všem polehčujícím okolnostem a absenci přitěžujících okolností. Místo pokuty uložil žalobci napomenutí.
[8] Městský soud žalobu zamítl. Uvedl, že musel posoudit tři vzájemně související otázky. Zaprvé, zda byl předmětný pás střešní krytiny odpadem ve smyslu § 4 zákona o odpadech. Zadruhé, zda žalobce s tímto odpadem naložil tak, že jej sám zpracoval v souladu se zákonem, anebo zda jej byl povinen předat některým ze způsobů uvedených v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Zatřetí, zda porušení takové povinnosti naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech. Na všechny tyto otázky odpověděl kladně.
[9] Městský soud posoudil eternitový pás střešní krytiny použitý jako výztuha zásilky rostlin jako odpad. Nešlo přitom jen o jeho využití k jinému než původnímu účelu, ale o souhrn okolností: materiál nebyl zákaznicí objednán ani jí nebyl předán k dalšímu využití, žalobce jej vložil do zásilky jen jako pomocnou výztuhu a po doručení přenechal zákaznici jeho další osud. Tyto objektivní skutečnosti podle soudu ukazují, že se žalobce věci zbavil, případně měl úmysl se jí zbavit.
[10] Funkční využitelnost materiálu během přepravy sama o sobě nevylučuje, že jde o odpad. Odpad nemusí být bezcenný nebo zcela nepoužitelný; právní úprava naopak počítá i s jeho využíváním a recyklací. Soud odmítl argument, že šlo o opětovné použití výrobku, protože střešní krytina byla určena ke krytí střech, nikoliv k balení či zpevňování zásilek. Odlišil ji tak od běžných krabic a obalových materiálů, jejichž opakované použití při přepravě odpovídá jejich obvyklému účelu.
[11] Městský soud dále uzavřel, že vložení pásu do zásilky nepředstavovalo zákonné zpracování odpadu. Nestačí totiž, že odpad fakticky plní užitečnou funkci; musí s ním být nakládáno postupem, který právní předpisy připouštějí. Ze spisu podle soudu nevyplynulo, že by byl materiál využit v příslušném zařízení, na základě potřebného oprávnění či jiným zákonným způsobem. Principy cirkulární ekonomiky a hierarchie odpadového hospodářství nemohou samy o sobě nahradit zákonem stanovený režim.
[12] Žalobce proto měl odpad předat oprávněnému subjektu nebo na určené místo, což neučinil. Soud tak potvrdil závěr správních orgánů, že materiál byl odpadem a žalobce nesplnil povinnost s ním zákonně naložit. Neuznal ani námitku, že nebyly naplněny znaky přestupku podle zákona o odpadech.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků
[13] Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku městského soudu bránil kasační stížností. Jeho kasační námitky lze shrnout následovně:
1. Správní rozhodnutí a rozsudek městského soudu jsou nepřezkoumatelné. Není jasné, na které z alternativ § 4 odst. 1 zákona o odpadu je postaven závěr, že eternitový pás byl odpadem.
2. Eternitový pás nebyl odpadem. Stěžovatel se jej nezbavoval, ale funkčně jej využil jako výztuhu zásilky. Nebezpečnost věci nebyla nijak prokázána.
[14] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že městský soud podle něj postupoval správně a setrval na závěrech obsažených ve svém rozhodnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
III.a Úvod
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského (městského) soudu je totiž vadou, pro kterou je nutné rozsudek zrušit bez dalšího. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že přezkoumá-li krajský (městský) soud správní rozhodnutí, které pro chybějící odůvodnění není přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží nepřezkoumatelností i svůj vlastní rozsudek (rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91; ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 As 137/2022-67, bod 27; či ze dne 16. 5. 2024, čj. 8 Afs 92/2023-40, bod 24).
[16] Podle ustálené judikatury musí být nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74). Zrušení rozsudků krajských soudů (městského soudu) pro nepřezkoumatelnost připadá v úvahu pouze tehdy, není-li z odůvodnění rozhodnutí vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních (návrhových) bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského (městského) soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský (městský) soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, body 29-30). Krajskému (městskému) soudu ani nic nebrání v tom, aby si závěry žalovaného osvojil souhlasnou poznámkou a odkázal na ně, pokud je rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2017, čj. 3 Azs 288/2016-16, bod 12).
[17] V této věci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku při nakládání s odpadem. Je tedy třeba rozlišit následující otázky. Za prvé, zda se jedná o odpad ve smyslu § 4 zákona o odpadech. Teprve při kladné odpovědi na tuto otázku se lze, za druhé, ptát, zda s ním stěžovatel naložil v souladu se zákonem. Pokud by se nejednalo o odpad, tak by stěžovatel nemohl vůbec porušit zákon o odpadech, neboť ten by se na nakládání s věcí nevztahoval. Teprve pokud jde o odpad ve smyslu § 4 zákona o odpadech je povinností s věcí nakládat v souladu s tímto zákonem.
[18] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost již při posuzovaní první otázky, tedy zda eternitový pás byl odpadem. A to z několika důvodů uvedených níže. Než tyto důvody uvede, musí Nejvyšší správní soud nejprve obecně vyložit podmínky, za kterých se věc stává odpadem.
III.b Kdy je věc odpadem?
[19] Zákon o odpadech obsahuje definici odpadu v § 4 odst. 1:
(1) Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje, má úmysl nebo povinnost se jí zbavit.
Tato definice obsahuje tři alternativní podmínky. Buď se osoba věci zbavuje, nebo má úmysl se jí zbavit, nebo má povinnost se jí zbavit. Pro naplnění definice postačuje, že je splněna jedna z těchto možností.
[20] Druhý odstavce tohoto ustanovení poté obsahuje vyvratitelnou domněnku, kdy má osoba úmysl věci se zbavit:
(2) Má se za to, že osoba má úmysl zbavit se movité věci, pokud tuto věc není možné používat k původnímu účelu.
Týká se tedy druhé alternativy pro naplnění definice odpadu.
[21] Třetí odstavec se poté týká třetí alternativy. Specifikuje, kdy má osoba povinnost se věci zbavit:
(3) Osoba má povinnost zbavit se movité věci, jestliže
a) ji nepoužívá nebo ji není možné používat k původnímu účelu a tato věc současně ohrožuje životní prostředí,
b) byla vyřazena nebo stažena na základě jiného právního předpisu 6), nebo
c) vznikla při výrobě, jejímž prvotním cílem nebyla výroba nebo získání této věci, ale není vedlejším produktem podle § 8 odst. 1.
[22] K definici odpadu existuje již bohatá judikatura, a to jak Soudního dvora, tak správních soudů. Ta se částečně vztahuje k předchozímu zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Ten však odpad definoval ve svém § 3 odst. 1 obdobně jako nynější zákon v § 4 odst. 1. Tato judikatura je tedy použitelná i pro výklad současného zákona o odpadech.
[23] Konstrukce definice odpadu je postavena na pojmu "zbavit se". K tomu Soudní dvůr Evropské unie dospěl již v rozsudku ze dne 18. 12. 1997 ve věci Inter-Environnement Wallonie ASBL (C-129/96, bod 26). Zbavením se věci přitom může být jak její odstranění, tak i využití (rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2011, čj. 7 As 6/2011-63). Výklad pojmu odpad nemůže být podle Soudního dvora Evropské unie restriktivní (rozsudek ze dne 18. 4. 2002, Palin Granit C-9/00, bod 23; rozsudek ze dne 15. 6. 2000, ARCO Chemie Nederland a další C-418/97 a C-419/97, body 36-40; ale i stanovisko generálního advokáta Jacobse ze dne 24. 10. 1996 ve věci Tombesi a další C-304/94).
[24] Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu. Z ní se podává, že pojem "zbavovat se" je potřeba vykládat extenzivně. Je-li uplatnitelná zákonná domněnka úmyslu zbavit se věci podle § 4 odst. 2 zákona o odpadech, je na vlastníkovi materiálu, aby prokázal opak. Musí prokázat skutečnou jistotu přínosnosti dalšího využití produktu; pouhá možnost dalšího využití nepostačuje. Pouhá možnost není způsobilá vyvrátit závěr o úmyslu zbavit se věci, a tudíž ani závěr o tom, že taková věc je odpadem (rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2026, čj. 22 As 201/2025-41, body 19-20).
[25] Co je odpadem se také může měnit v čase. Jediná věc může v průběhu svého životního cyklu nabýt a pozbýt status odpadu i opakovaně (rozsudek NSS ze dne 25. 3. 2015, čj. 6 As 149/2013-41, bod 31). Proto zákon o odpadech obsahuje konkrétní pravidla pro ukončení odpadového režimu v § 9 a násl. Jde o situace, kdy věc, která je již odpadem, přestane odpadem být. Pokud věc přestane být odpadem, již se na její další užití neuplatní právní režim nakládání s odpady. Je tedy také důležité rozlišovat různé časové roviny.
III.c Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
[26] Prvotní nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného Nejvyšší správní soud spatřuje v tom, že žalovaný dostatečně nerozlišoval dvě výše zmíněné odlišné otázky: zda jde o odpad a teprve pokud ano, zda s ním stěžovatel nakládal v souladu se zákonem.
[27] Rozlišení těchto dvou rovin lze při určitém výkladu spatřovat v prvostupňovém rozhodnutí inspekce. Inspekce ve svém rozhodnutí rozlišila posouzení toho, zda eternitová deska byla odpadem a dalšího nakládání s ním. První otázku uzavřela prostým odkazem na § 4 odst. 2 zákona o odpadech (s. 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí). Uvedla, že eternitový pás původně sloužil jako součást střechy a k tomuto účelu jej stěžovatel již nepoužil a ani jej nebylo možné k tomuto účelu použít (s. 7). Poté zkoumala nakládání stěžovatele s tímto odpadem (s. 7).
[28] Žalovaný ve svém posouzení však tyto dvě roviny směšoval. V klíčovém odstavci rozhodnutí (poslední odstavec s. 3) nejdříve zmiňuje, že není pochyb o tom, že se o odpad jedná. Následující tři věty již mluví o využívání odpadu, aby se žalovaný opět vrátil k posouzení, zda jde o odpad ("...s ohledem na druh použitého materiálu se jednalo o odpad..."). Takové posouzení je značně nepřehledné až nesrozumitelné.
[29] Se stěžovatelem však Nejvyšší správní soud souhlasí především v tom, že ze správních rozhodnutí není jasné, co je tím důvodem, proč byla eternitová deska posouzena jako odpad. To je však klíčová otázka, pokud byl stěžovatel shledán vinným ze zakázaného nakládání s odpadem.
[30] Rozhodnutí žalovaného je nejasné v tom, zda je aplikována právní domněnka v § 4 odst. 2 (stěžovatel měl úmysl se věci zbavit) nebo stojí na tom, že stěžovatel se věci zbavil. Na některých místech odůvodnění žalovaný odkazuje na aplikaci § 4 odst. 2 zákona o odpadech (druhý odstavec s. 5 rozhodnutí). Na jiných místech však mluví o tom, že se stěžovatel věci zbavil (první věta v posledním odstavci na s. 3 rozhodnutí). Věc je ještě dále zastřena tím, že žalovaný odkazuje i na § 4 odst. 3 zákon o odpadech, a tedy i třetí alternativu pro posouzení věci jako odpadu.
[31] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že § 4 odst. 1 zákona o odpadech obsahuje tři samostatné alternativy pro posouzení věci jako odpad. Je možné, že v některé situaci může jít o odpad z více alternativních důvodů. Nicméně každý z těchto tří důvodů má jiné podmínky aplikace. Pokud mezi nimi správní orgány nerozlišují, činí to jejich rozhodnutí nesrozumitelné a v konečném důsledku nepřezkoumatelné. Účastníci přestupkového řízení jsou pak v nejistotě, jaké jsou důvody, proč je věc považována za odpad. Tím je ztížena až znemožněna jejich obrana. Nevědí, proti jakým názorům mají směřovat svou argumentaci.
[32] Z prvostupňového rozhodnutí se zdá, že je založeno na aplikaci § 4 odst. 2 zákona o odpadech. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval otázkou, zda by takový závěr byl přezkoumatelný.
[33] Aplikace § 4 odst. 2 zákona o odpadech přichází do úvahy za splnění dvou podmínek. Za prvé, věc měla nějaký původní účel, ke kterému není použita a, za druhé, pro tento původní účel ji již použít nelze. Správní rozhodnutí však na několika místech závěr o aplikaci tohoto ustanovení činí na základě toho, že eternitový pás byl použit jako výplň balíku a nebyl tedy použit ke svému původnímu účelu (předposlední odstavec s. 4 prvostupňového rozhodnutí a poslední odstavec na s. 3 rozhodnutí žalovaného). Vedle toho však, a to i někdy ve stejné větě, zmiňují, že pás nebyl využitelný ke svému původnímu účelu (druhý odstavec na s. 7 prvostupňového rozhodnutí a poslední odstavec na s. 3 rozhodnutí žalovaného). To však činí rozhodnutí opět nesrozumitelnými. Pouze druhá varianta, tedy že pás již není jako střešní krytina využitelný umožňuje aplikaci § 4 odst. 2 zákona o odpadech. Aplikace tohoto ustanovení nemůže stát na tom, že věc je použita k jinému účelu. Rozhodné je, že věc není možné používat k původnímu účelu.
[34] Otázka, jak je věc skutečně použita může být podstatná pouze pro první alternativu definice odpadu. Případně, jak Nejvyšší správní soud uvede níže, může být relevantní pro vyvrácení domněnky podle § 4 odst. 2 zákona o odpadech (blíže Jakl, Š., a kol. Zákon o odpadech. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2025, komentář k § 4, marg č. 35 a násl.). Takto však skutečné využití věci stěžovatelem správní rozhodnutí nezmiňují.
[35] Odhlédneme-li od této nesrozumitelnosti, tak ani závěr, že eternitový pás nebyl využitelný ke svému původnímu účelu není přezkoumatelně odůvodněn. Při jisté snaze lze správní rozhodnutí vyložit tak, že za podstatné správní orgány považovaly, že eternitový pás byl původně použit jako součást střechy a jako střešní krytinu jej již použít nelze - předposlední odstavce na s. 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí: "jelikož jej nebylo možné používat k původnímu účelu" a "byl původně použit jako součást střechy") a poslední odstavec na s. 3 rozhodnutí žalovaného: "tedy pouze opět jako střešní krytina" a "nebyl využitelný". Správní orgány však nijak nevysvětlily, na čem tato svá skutková zjištění zakládají. Tyto závěry nejsou nijak odůvodněny.
[36] Jde přitom v této věci o klíčové skutkové závěry. Z pohledu aplikace § 4 odst. 2 zákona o odpadech musí být postaveno na jisto, co je původní účel věci a že ji k tomuto účelu nelze již použít. Pokud by totiž například šlo o situaci, že si stěžovatel obstaral vláknitý cement právě pro účely vyztužení zásilek s rostlinami, tak aplikace § 4 odst. 2 zákona o odpadech by byla značně diskutabilní. Bylo by zvlášť sporné, zda byl jiný původní účel věci, ke kterému by již věc nebylo možné používat. Věci mohou mít více účelů. Pokud jde o již použitou věc, pak bude zpravidla posouzení původního účelu jednodušší. Původním účelem bude často právě ten, jak byla věc použita. Pokud by šlo však o věc dosud nepoužitou, tak posouzení "původního účelu" může být složitější. Vyžadovalo by prokázání původního účelu, byť věc ještě za žádným účelem použita nebyla. Ve zmíněném hypotetickém případě však není apriori důvod, proč by nešlo nové eternitové desky jako výztuhu zásilek používat, i když to může být z různých důvodů (např. hmotnost) nepraktické. Praktičnost však není měřítkem zákonnosti. V takovém případě by bylo možno uvažovat spíše o aplikaci jiných alternativ § 4 odst. 1 zákona o odpadech.
[37] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného, a to ani ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím, nesplňují požadavky na srozumitelnost a přezkoumatelnost správních rozhodnutí. Především nejsou jasné důvody, proč se žalovaný domníval, že eternitový pás je odpadem. Již z tohoto důvodu tak bylo na místě, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost. Vzhledem k této vadě, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat věcnými námitkami stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení věci jako odpadu.
III.d Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
[38] Nejvyšší správní soud oceňuje snahu městského soudu objasnit výkladem některé nejasnosti správních rozhodnutí. Příkladem jsou nejednoznačné odkazy správních orgánů na § 4 odst. 3 zákona o odpadech. Správní rozhodnutí není namístě rušit pro každou nepřesnost či nejasnost. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze nejzávažnějším vadám, kdy pro nedostatek důvodů nebo pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí věcně přezkoumat. Jak však Nejvyšší správní soud uvedl výše, nejasností a nesrozumitelností ve správních rozhodnutích bylo tolik, že jejich věcný přezkum již nebyl možný. Městskému soudu se navíc nepodařilo všechny tyto nejasnosti odstranit a v některých ohledech je ve svém rozhodnutí sám převzal. I jeho rozsudek je proto zatížen nesrozumitelností.
[39] Ani městský soud si neujasnil, která z alternativních možností kvalifikace odpadu v projednávané věci platí. V bodě 34 rozsudku zmiňuje obě alternativy. Následně se v bodech 37 až 42 zabývá tím, že pás byl vložen do zásilky jako neobjednaná výztuha, odeslán zákaznici, nebylo zajištěno jeho vrácení ani další využití stěžovatelem a jeho další osud byl ponechán na vůli zákaznice. Uzavírá přitom, že tyto objektivní okolnosti svědčí o zbavení se věci (bod 42 rozsudku). V bodě 43 rozsudku však opět uvádí, že stěžovatel měl v úmyslu se věci zbavit.
III.e Další postup žalovaného
[40] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů zrušil rozsudek městského soudu a rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost. Pro účely dalšího řízení před žalovaným považuje za nutné uvést následující.
[41] V novém řízení žalovaný předně jasně rozliší, z jakého důvodu v § 4 odst. 1 zákona o odpadech považuje eternitový pás za odpad. To samozřejmě za předpokladu, že setrvá na svém závěru, že o odpad šlo. Pokud se rozhodne aplikovat právní domněnku v § 4 odst. 2 zákona o odpadech, odůvodní, jaký byl původní účel věci, a proč ji k tomuto účelu již použít nelze. Při této alternativě je pro prvotní aplikaci domněnky irelevantní, jak eternitový pás stěžovatel skutečně využil. To může být případně podstatné pouze z pohledu stěžovatele, který se snaží zákonnou domněnku vyvrátit.
[42] U aplikace § 4 odst. 2 zákona o odpadech je rozhodný okamžik, kdy věc přestane plnit původní účel a plnit jej již nemůže. Právě k tomuto okamžiku se posuzuje, zda vlastník má úmysl se věci zbavit. Pozdější využití věci samo o sobě nedokazuje, že již při vyřazení věci z původního užívání neexistoval úmysl se věci zbavit. Může jít pouze o jednu z indicií. Pokud totiž neexistoval konkrétní záměr na využití věci v momentě, kdy věc přestala plnit původní účel a plnit jej již nemůže, stává se věc odpadem podle domněnky v § 4 odst. 2 zákona o odpadech. A pokud již věc odpadem je, její následné použití se řídí zákonem o odpadu. Moment, který je určující z pohledu naplnění definice odpadu podle § 4 odst. 2 zákona o odpadech, tak není, kdy se stěžovatel rozhodl eternitový pás využít k vyztužení zásilky, ale kdy pás přestal plnit svoji původní funkci a plnit ji již nemohl. K tomuto momentu je třeba zkoumat záměr stěžovatele.
[43] Z judikatury Nejvyššího správního soudu navazující na judikaturu Soudního dvora citovanou výše je zřejmé, že zbavování se movité věci se vykládá extenzivně a že vlastník musí prokázat skutečnou přínosnost dalšího využití produktu. Pouhá možnost dalšího využití nevyvrací závěr o úmyslu se věci zbavit (rozsudek NSS dne 13. 10. 2020, čj. 10 As 164/2019-84, bod 46, s dalšími odkazy). V momentě vyřazení věci z původního užití musí vlastník, který chce domněnku vyvrátit, doložit, že existoval reálný a dostatečně určitý způsob dalšího užitečného použití dané věci. Není dostačující obecná možnost dalšího využití, či neurčitý záměr věc v budoucnu využít.
[44] Tento požadavek však nelze vykládat tak, že věc musí být použita okamžitě po vyřazení z původní funkce. Záměr dalšího využití však musí být již v tento moment dostatečně konkrétní. V jiném, avšak příbuzném kontextu zda jde o odpad nebo vedlejší produkt ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o odpadech, Nejvyšší správní soud judikoval (rozsudek ze dne 7. 1. 2025, čj. 3 As 217/2023-36, bod 35), že pro splnění podmínky "zajištění dalšího využití" je nutné splnit tato kritéria: (1) další využití movité věci musí být jisté, přičemž jistota musí být vykládána jako vysoká míra pravděpodobnosti; (2) k prokázání zajištění dalšího využití může výrobce použít jakékoli důkazní prostředky; (3) další využití movité věci musí být dostatečně konkretizováno; (4) záměr, k němuž má být movitá věc využita, musí být dostatečně konkretizován již v okamžiku vzniku této movité věci a k zajištění dalšího využití a následnému vlastnímu využití movité věci musí dojít v přiměřené době po jejím získání.
[45] Nejvyšší správní soud má za to, že tato kritéria se uplatní i při snaze vyvrátit domněnku podle § 4 odst. 2 zákona o odpadech. Tato kritéria totiž slouží ke stejnému účelu: zjištění, zda konkrétní věc je odpadem nebo není, protože má konkrétní využití, které vlastník zamýšlí. Vychází také ze shodných obecných premis, jako je právě požadavek evropského práva, aby výklad pojmu odpad nebyl zužující s ohledem na hlavní cíle odpadové legislativy. Nejvyšší správní soud v citované věci uvedl, že movité věci vzniklé při výrobě se primárně stávají odpadem a jejich využití jako vedlejšího produktu je určitou výjimkou z pravidla (bod 33 rozsudku čj. 3 As 217/2023-36). Obdobně v nynější situaci, pokud věc nelze již používat k původnímu účelu, má se za to, že jde o odpad. To je podstata domněnky v § 4 odst. 2 zákona o odpadech.
[46] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že osoba, která chce vyvrátit domněnku úmyslu zbavit se věci podle § 4 odst. 2 zákona o odpadech, by měla prokázat objektivní okolnosti svědčící o tom, že již v době, kdy věc přestala být použitelná k původnímu účelu, existoval konkrétní, reálný a s vysokou mírou pravděpodobnosti uskutečnitelný způsob jejího dalšího přínosného využití. Pouhá abstraktní možnost dalšího použití nestačí.
[47] Argumentace stěžovatele je založena na tom, že eternitový pás funkčně využil, a proto nemůže jít o odpad. Pokud však v momentě použití byl již odpadem, tak jeho užití se řídí zákonem o odpadech. Tyto dvě časové roviny je nutno rozlišovat. V nyní posuzované věci je tak zásadní, zda již v momentě, kdy eternitový pás přestal sloužit jako střešní krytina a nebylo možno jej takto již použít (budou-li tato skutková zjištění odůvodněna), měl stěžovatel konkrétní záměr pás použít jako výztuhu při balení zásilek. K tomuto momentu je třeba zkoumat, zda stěžovatel vyvrátil domněnku v § 4 odst. 2 zákona o odpadech.
[48] Pokud žalovaný přezkoumatelně a srozumitelně odůvodní, že eternitový pás byl odpadem, bude se následně zabývat tím, zda stěžovatel s ním naložil v souladu se zákonem o odpadech.  V tomto kontextu považuje Nejvyšší správní soud ještě za nutné korigovat názor městského soudu, že úvahy správních orgánů o možné přítomnosti azbestu jsou úvahy podpůrné a nejsou důvodem pro závěr o naplnění přestupku. S tím Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Stěžovatel byl shledán vinným z porušení § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, tedy že odpad, který sám nezpracoval v souladu s tímto zákonem, nepředal příslušným zařízením či osobám. Pokud by stěžovatel eternitový pás zpracoval v souladu se zákonem o odpadech nemohl by porušit povinnost v tomto ustanovení. Správní orgány přitom nesplnění podmínek pro ukončení odpadového režimu eternitové desky, postavily na nesplnění podmínky, že využití nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí. Zákon o odpadech sice obsahuje i jiné podmínky pro využití odpadu, správní orgány svá rozhodnutí však postavily na nesplnění právě této podmínky. Tento jejich závěr byl tedy klíčový pro vinu stěžovatele ohledně tohoto konkrétního přestupku.
IV. Závěr a náklady řízení
[49] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 soudního řádu správního napadený rozsudek městského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost (výrok I. tohoto rozsudku).
[50] Vzhledem k tomu, že shledal nepřezkoumatelné také rozhodnutí žalovaného, rozhodl v souladu s § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 soudního řádu správního tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku). V něm je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku [§ 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 5 soudního řádu správního].
[51] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá soudního řádu správního). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 soudního řádu správního). Stěžovatel úspěšný byl, a proto má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. Žalovaný naopak úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[52] Náklady za řízení o žalobě tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za žalobu a odměna zástupce (advokáta). Ta zahrnuje odměnu za tři úkony právní služby: příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a repliky [§ 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Za každý úkon náleží odměna 4 620 Kč - celkem 13 860 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu v uvedeném znění) a paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč - celkem 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele tak za řízení o žalobě náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 15 210 Kč. Jelikož je zástupce stěžovatele plátcem DPH, náhrada nákladů se zvyšuje o částku odpovídající této dani na celkem 18 405 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny nahoru). Náklady řízení o žalobě tedy, včetně zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč, činí celkem 21 405 Kč.
[53] Náklady za řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za kasační stížnost a odměna zástupce (advokáta). Ta zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025]. Za tento úkon náleží odměna 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu v uvedeném znění) a paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu v uvedeném znění). Za sepsání neodůvodněné kasační stížnosti soud odměnu nepřiznal, neboť ta neobsahovala všechny zákonné náležitosti. Zástupci stěžovatele tak za řízení o kasační stížnosti náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 5 070 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem DPH, náhrada nákladů se zvyšuje o částku odpovídající této dani na celkem 6 135 Kč (po zaokrouhlení). Náklady řízení o kasační stížnosti tedy, včetně zaplaceného soudního poplatku 5 000 Kč, činí celkem 11 135 Kč.
[54] Výsledná částka nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti tedy činí 32 540 Kč. Žalovaný je povinen stěžovateli tuto částku zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení:  Proti tomuto rozsudku   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.

V Brně 8. října 2026

Tomáš Foltas
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/22-AS-132/2026-54)