# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 21 As 51/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 21 As 51/2026
- Číslo jednací: 21 As 51/2026-33
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:21.As.51.2026.33
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 29. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 29. 9. 2026
- Klíčová slova: Služební poměr

## Výrok

I. Zpětvzetí kasační stížnosti žalobců a), b), e), f), ch), i), j), k), l), m), n), o), p), q), r), s), t), u), w), x), y), z), ab), ad), ae), ag), ah), ach), aj), al), an) se bere na vědomí.

II. Kasační stížnost se zamítá.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

[1] Žalobci požádali o proplacení neoprávněně odečtených přestávek na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"), za období od 28. 6. 2020 do 28. 6. 2023. Ředitel Věznice Kynšperk nad Ohří žádosti žalobců zamítl. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 15. 8. 2024, č. j. VS6885510/ČJ202480000P51ODV (dále jen "rozhodnutí žalovaného"), zamítl odvolání žalobců a rozhodnutí ředitele věznice potvrdil.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 30. 1. 2026, č. j. 55 Ad 3/2024135, zamítl. Krajský soud při posouzení věci vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudků týkajících se téže věznice a obdobných právních otázek, avšak ohledně jiných žalobců (rozsudky ze dne 28. 2. 2025, č. j. 10 As 249/202457, a ze dne 21. 5. 2025, č. j. 6 As 120/202452).

[3] V návaznosti na tuto judikaturu krajský soud dospěl k závěru, že žalobci založili svou argumentaci na tvrzení o obecné a systémové nemožnosti čerpání přestávek na jídlo a odpočinek ve Věznici Kynšperk nad Ohří, aniž by uváděli konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k jednotlivým žalobcům nebo konkrétním výkonům služby. Dle krajského soudu správní orgány provedly rozsáhlé dokazování, hodnotily jednotlivé důkazy samostatně i v jejich vzájemných souvislostech a své skutkové závěry řádně odůvodnily. Žalobci podle něj tato zjištění zpochybňovali pouze v obecné rovině, aniž by konkrétně brojili proti hodnocení jednotlivých důkazů nebo uváděli konkrétní případy, v nichž jim nebylo umožněno přestávku čerpat.

[4] S odkazem na uvedenou judikaturu krajský soud uzavřel, že samotná služební omezení, na něž žalobci poukazovali, bez dalšího neprokazují nemožnost čerpání přestávek. Dle krajského soudu byly splněny formální i faktické podmínky pro řádné čerpání přestávek. Dokazováním provedeným v průběhu správního řízení nebyla prokázána "systémová absolutní nemožnost" čerpání přestávek v prostředí oddělení výkonu trestu, úseku strážní služby ani služby v eskortní směně, o kterou žalobci opřeli důvodnost svých tvrzení.

[5] Proti rozsudku krajského soudu podávají žalobci c), d), g), h), v), aa), ac), af), ai), ak), am) (dále jen "stěžovatelé") společnou kasační stížnost (viz odst. [13] dále), jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").

[6] Stěžovatelé předně namítají, že krajský soud založil své rozhodnutí především na judikatuře Nejvyššího správního soudu, která je dle jejich názoru v rozporu s rozkazy a nařízeními platnými v té době pro výkon služby strážných a dozorců ve Věznici Kynšperk nad Ohří. Dle stěžovatelů lze fakticky "postavit za skutečnost, že Nejvyšší správní soud v rozporu se svými kompetencemi vytváří novou právní úpravu a nehodnotí tedy interní právní normy, které příslušníci musí dodržovat".

[7] Závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu jsou dle stěžovatelů v rozporu s nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23/2014, o vězeňské a justiční stráži a s nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 5/2016 (dále jen "nařízení žalovaného č. 5/2016"). Stěžovatelé brojí proti závěru, že příslušníci ve Věznici Kynšperk nad Ohří mohli za určitých podmínek čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, aniž by byli formálně vystřídáni. Současně zpochybňují judikaturní závěry Nejvyššího správního soudu týkající se pohyblivých stanovišť a namítají, že takový výklad nemá oporu v interních předpisech Vězeňské služby České republiky. Dle stěžovatelů tak Nejvyšší správní soud vytvořil "nový právní názor, kterým NSS mění pohled do názoru, jenž nemá oporu v interních právních normách a stanovuje tedy duplicitně diametrálně odlišné povinnosti strážných a dozorců pro čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. NSS fakticky přebírá kompletní odpovědnost za následky mimořádných událostí, jež se stanou při čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, neboť dle jeho názoru příslušník může opustit stanoviště bez vystřídání."

[8] Dle stěžovatelů se krajský soud dostatečně nevěnoval otázce skutečného střídání příslušníků na strážních a dozorčích stanovištích. Podle stěžovatelů je právě tato okolnost rozhodující pro rozlišení mezi přestávkou na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru a pouhou možností konzumace stravy během výkonu služby podle § 60 odst. 3 téhož zákona. Tvrdí, že z rozpisů strážních a dozorčích stanovišť, denních rozkazů, knih předání služby i dalších důkazních prostředků založených ve spise vyplývá, že ve Věznici Kynšperk nad Ohří nebyli určeni příslušníci, kteří by zajišťovali střídání ostatních příslušníků při čerpání přestávek.

[9] Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud při hodnocení provedených důkazů selektivně vycházel pouze z některých částí účastnických a svědeckých výpovědí a opominul pasáže podporující jejich tvrzení o nemožnosti řádného čerpání přestávek.

[10] Dle stěžovatelů krajský soud nedostatečně zohlednil specifika jednotlivých druhů služeb, zejména výkon služby na pracovištích odsouzených, ve strážní službě a při zabezpečování vnitřního režimu věznice. Podle jejich názoru provedené důkazy prokazují, že příslušníci vykonávali služební činnost i během konzumace stravy a neměli proto reálnou možnost po dobu přestávky se zcela oprostit od služebních povinností a odpovědnosti za svěřený úsek.

[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí se závěry krajského soudu a na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Dále uvádí, že rozhodnutí žalovaného má oporu ve správním spise. Ze samotného rozsudku krajského soudu je dle žalovaného zřejmé, že jeho závěry vycházejí z ustálených závěrů Nejvyššího správního soudu. Dle žalovaného se krajský soud náležitě vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami a řádně odůvodnil, z jakých důvodů považuje závěry Nejvyššího správního soudu aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Stěžovatelé naopak nezdůvodnili, v čem jsou nynější okolnosti odlišné, ani z jakých důvodů by měl Nejvyšší správní soud zaujmout opačné stanovisko. Žalovaný považuje argumentaci stěžovatelů za obecné konstatování a vyjádření nesouhlasu s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu.

[12] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[13] Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 4. 2026 vzali žalobci a), b), e), f), ch), i), j), k), l), m), n), o), p), q), r), s), t), u), w), x), y), z), ab), ad), ae), ag), ah), ach), aj), al), an) svoji kasační stížnost zpět. V souladu s § 47 písm. a) větou za středníkem s. ř. s. vzal Nejvyšší správní soud toto zpětvzetí výrokem I. tohoto rozsudku na vědomí a dále projednal kasační stížnost zbývajících stěžovatelů, tj. stěžovatelů c), d), g), h), v), aa), ac), af), ai), ak), am).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kasační námitky stěžovatelů jsou značně nekonkrétní. Aby mohla být kasační argumentace úspěšná, je třeba, "aby stěžovatel formuloval dostatečně konkrétní kasační námitky, které směřují proti konkrétním závěrům krajského (městského) soudu, které považuje za nezákonné. Uvedení takových námitek však není možné bez dalšího nahradit zopakováním již dříve uplatněných odvolacích nebo žalobních námitek či odkazem na ně s připojením obecného tvrzení o tom, že závěry krajského soudu a jím vyslovený právní názor je nesprávný. Stěžovatel tedy musí reagovat na argumentaci krajského (městského) soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které městský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné." (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2026, č. j. 22 As 197/2025 - 26). Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah a podrobnost následného soudního rozhodnutí. Jeli tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu, ale i obsah jeho rozsudku. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným arbitrem sporu, ale přebíral by roli advokáta (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[16] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je totiž povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatelů. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje.
[17] Stěžovatelé namítají, že se krajský soud nevěnoval problematice střídání strážních stanovišť. Z rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že se žalobními námitkami týkajícími se střídání stanovišť podrobně zabýval, a to zejména v odstavcích 84 až 92 napadeného rozsudku. Krajský soud řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací. Nejvyšší správní soud též připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelů o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí. Povinností správního soudu není reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; jeho úkolem je uchopit obsah a smysl argumentace účastníka řízení jako celku a vypořádat se s ní.
[18] Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
[19] Pokud jde o samostatné skutkové a právní posouzení věci, velice obdobnou kasační stížností se Nejvyšší správní soud zabýval také v nedávném rozsudku ze dne 25. 8. 2026, č. j. 4 As 57/202646 (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), týkajícím se příslušníků Věznice Plzeň. Tehdejší stěžovatelé byli zastoupení stejným advokátem jako nynější stěžovatelé. Kasační námitky uplatněné v nyní projednávané věci jsou s námitkami posuzovanými v citovaném rozhodnutí v zásadě shodné. Vedle shodné právní argumentace obsahují i obdobný popis organizace služby ve věznicích, systému obsazování strážních a dozorčích stanovišť a možností čerpání přestávek během služby. Výše uvedené ostatně dokresluje i skutečnost, že nynější kasační stížnost, zřejmě opomenutím při zpracování textu, obsahuje odkazy na Věznici Plzeň, přestože se toto řízení týká Věznice Kynšperk nad Ohří. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od právních závěrů vyslovených v citovaném rozsudku odchýlit a ve smyslu § 110 odst. 5 s. ř. s. na něj odkazuje.
[20] Podle § 60 zákona o služebním poměru platí:
(1) Příslušník má nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny
a) do 9 hodin v rozsahu 30 minut,
b) nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut.
(2) Přestávka ve službě na jídlo a odpočinek se nezapočítává do doby služby.
(3) Jdeli o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.
[21] V nyní posuzované věci je spornou otázkou to, zda příslušníci vězeňské služby ve Věznici Kynšperk nad Ohří vykonávají tzv. službu přerušitelnou, anebo nepřerušitelnou. V rozsudku č. j. 4 As 57/202646, Nejvyšší správní soud uvedl, že "[v] případě služby přerušitelné zákon stanoví minimální délku a maximální intervaly mezi přestávkami na jídlo a odpočinek, přičemž za tyto přestávky příslušníkům nenáleží služební příjem (§ 60 odst. 1 zákona o služebním poměru). Druhý režim se vztahuje na službu nepřerušitelnou. Pokud výkon služby nelze přerušit, musí být příslušníkům zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek, za kterou jim naopak služební příjem náleží (§ 60 odst. 3 zákona o služebním poměru). O tom, zda je služba přerušitelná, či nepřerušitelná, nerozhoduje pouze její povaha nebo náplň služebních úkolů, tedy zda je nutné ji vykonávat nepřetržitě. Významné jsou také konkrétní podmínky výkonu služby na daném pracovišti. Stejný druh nepřetržité služby může být na jednom pracovišti posouzen jako přerušitelný, zatímco na jiném jako nepřerušitelný (rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/201844, bod 24)." K tomu lze doplnit závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 10 As 249/2024 - 57: "Skutečnost, že příslušník vykonává službu nepřetržitou, resp. v nepřetržitém provozu, ještě neznamená, že se jedná i o službu, kterou nelze přerušit ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Klíčové je proto posouzení, zda konkrétní výkon služby určitého příslušníka může být přerušen za účelem čerpání přestávky (a přesto je zajištěna nepřetržitost služby)."
[22] Podle stěžovatelů jsou závěry krajského soudu založeny na judikaturních závěrech Nejvyššího správního soudu, které jsou v rozporu s interními normativními akty Vězeňské služby České republiky. Stěžovatelé mají za to, že z těchto předpisů nevyplývá možnost čerpání přestávky bez formálního vystřídání příslušníka. Současně zpochybňují judikaturní závěr, podle něhož lze za určitých podmínek opustit pohyblivé stanoviště za účelem čerpání přestávky na jídlo a odpočinek.
[23] Stěžovatelé v kasační stížnosti v podstatě pouze opakují argumentaci, s níž se Nejvyšší správní soud již opakovaně vypořádal ve své dřívější rozhodovací činnosti (např. v rozsudcích ze dne 12. 12. 2024, č. j. 2 As 336/202346, a č. j. 4 As 57/2026 - 46).
[24] Například v rozsudku č. j. 2 As 336/202346 Nejvyšší správní soud uvedl, že podle § 4 písm. c) nařízení žalovaného č. 5/2016 "příslušník vězeňské služby zařazený k výkonu dozorčí služby na jednotlivých stanovištích nebo na vymezených úsecích při plnění dalších stanovených úkolů, jakož i při vystupování na veřejnosti je dále zejména povinen vykonávat službu na určeném stanovišti nebo na vymezeném úseku, neodvracet pozornost od výkonu služby, neprovádět činnost, která nesouvisí s výkonem dozorčí služby, a neopouštět stanoviště nebo vymezený úsek bez souhlasu nadřízeného nebo dokud nebude střídán nebo odvolán.' Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že citované ustanovení pojednává o povinnostech příslušníka při faktickém výkonu služby, nikoliv v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Jestliže tedy stěžovatel čerpal přestávku na jídlo a odpočinek dle denního rozkazu, neporušoval povinnosti stanovené nařízením žalovaného č. 5/2016 (pozn.  zvýrazněno NSS)."
[25] Lze také odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku č. j. 4 As 57/2026 - 46, přičemž tehdejší stěžovatelé byli zastoupeni týmž právním zástupcem jako stěžovatelé v nyní projednávané věci: "Stěžovateli poukazovaná nařízení dopadají na poměry ve všech věznicích řízených Vězeňskou službou ČR. Lze tudíž naznat, že kdyby tato nařízení znemožňovala čerpání přestávek dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, platil by tento závěr pro všechny věznice. Jak již však NSS uvedl výše, jeho stávající judikatura s existencí těchto nařízení počítá, přesto v minulosti mnohokrát rozhodl, že čerpání přestávek v režimu dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru je možné. Stěžovatelé se rovněž mýlí, když tvrdí, že NSS svojí judikaturou vytvořil "nové povinnosti" či ty stávající nepřípustným způsobem změnil. NSS totiž jednotlivé případy hodnotil komplexně, a to ve vztahu ke všem relevantním předpisům Vězeňské služby ČR a okolnostem každé konkrétní věci. Obě stěžovateli poukazovaná nařízení (tehdejší stěžovatelé odkazovali shodně s nynějšími na nařízení č. 5/2016 a č. 23/2014 - pozn. NSS) sice upravují činnost stěžovatelů ve službě a do určité míry ovlivňují i čerpání přestávek, neboť upravují některé technické aspekty střídání příslušníků apod., jejich ustanovení však sama o sobě nevylučují možnost příslušníků čerpat přestávku v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Nelze odhlédnout ani od obsahu konkrétních ustanovení NGŘ č. 5/2016 a č. 23/2014, jejichž znění se stěžovatelé dovolávají. V případě prvního zmíněného nařízení se stěžovatelé dovolávají § 4 písm. h) (pozn. NSS - shodně jako nynější stěžovatelé), nicméně současně citovaný text namítaného ustanovení odpovídá § 4 písm. c), ke kterému se již judikatura NSS dostatečně obsáhle vyjádřila (pozn. NSS - viz výše). V případě druhého zmíněného nařízení se jedná o § 32 odst. 4 (pozn. NSS - shodné s nynější kasační stížností), dle nějž "strážného má právo vystřídat nebo odvolat ze strážního stanoviště pouze vrchní inspektor strážní služby, nebo vrchní inspektor pro eskortní směnu, inspektor strážní služby nebo inspektor strážní služby pro eskortní směnu a na střeženém pracovišti velitel eskorty". Ze znění tohoto ustanovení nevyplývají žádné konkrétní dopady na nyní projednávanou věc. Ustanovení vymezuje pouze základní podmínky střídání a odvolání strážného ze stanoviště, a nelze z něj tudíž usuzovat, zda bylo zajištěno střídání příslušníků na pracovištích, která jsou předmětem nynější věci, ani zda bylo daným příslušníkům fakticky umožněno čerpání přestávky dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru."
[26] Pokud pak stěžovatelé namítají, že judikatura Nejvyššího správního soudu je v rozporu s interními normativními akty Vězeňské služby České republiky, nepředkládají ve vztahu k této otázce žádnou novou právní argumentaci, která by odůvodňovala přehodnocení dosavadní judikatury. Jejich námitka tak představuje toliko jen obecnou polemiku s právními názory, které již byly v předchozích rozhodnutích Nejvyššího správního soudu podrobně vysvětleny. Krajský soud správně vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (tj. zejména z rozsudků č. j. 10 As 249/202457 a č. j. 6 As 120/202452).
[27] Podobně stěžovatelé nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, že pohyblivá stanoviště lze opustit bez vystřídání příslušníka. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelé nepolemizují s napadeným rozsudkem, nýbrž jen vyslovují svůj opačný právní názor. Jejich zcela obecný poukaz na chybějící definici pohyblivého stanoviště v nařízeních žalovaného proto neobstojí. Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají, že opuštění pohyblivého stanoviště za účelem čerpání přestávky na jídlo a odpočinek by vedlo k oslabení personálního obsazení stanoviště, a tím i ke snížení akceschopnosti dozoru věznice při mimořádných událostech a ke zvýšení bezpečnostních rizik pro ostatní příslušníky. Nejvyšší správní soud však již výše poukázal na svůj rozsudek č. j. 10 As 325/202348, z něhož vyplývá, že nemožnost čerpat přestávku dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru musí vyplývat z běžného charakteru služby, nikoli z potenciálních mimořádných událostí. Tentýž rozsudek rovněž potvrzuje, že skutečnost, že příslušník během přestávky neopustí své stanoviště, sama o sobě neznamená, že by přestávku nemohl řádně čerpat.
[28] Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud při hodnocení důkazů vycházel selektivně z některých částí svědeckých výpovědí, zatímco jiné podstatné části opomenul. Neuvádějí však, o které výpovědi a jejich části má jít, ani jaké relevantní skutečnosti z nich měly podle jejich názoru vyplynout. Obdobně pouze obecně odkazují na denní rozkazy, rozpisy strážních a dozorčích stanovišť a řád věznice. Ani v tomto ohledu však neuvádí, jaké konkrétní údaje obsažené v těchto podkladech měly zpochybnit závěry krajského soudu. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, není jeho úkolem, aby za stěžovatele v obecně označených podkladech vyhledával blíže nespecifikované skutečnosti, které by mohly svědčit ve prospěch jejich procesního stanoviska.
[29] Ve zbývající části kasační stížnost obsahuje nahodilé a obecné námitky týkající se organizace služeb, či fungování vězeňského prostředí. Nejedná se však o konkrétní polemiku s nosnými důvody napadeného rozsudku. Krajský soud se argumentací žalobců podrobně zabýval, vypořádal se s jednotlivými žalobními námitkami a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzením o nemožnosti čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu v odst. 91, v němž uvedl, že: "[...] žalobci měli v průběhu správního řízení povinnost tvrdit pro rozhodnutí věci podstatné skutečnosti. Tedy každý za sebe uvést, kdy mu a z jakých konkrétních důvodů nebylo umožněno přestávku na jídlo a odpočinek řádně čerpat. Tedy uvést, co konkrétně mu v ten, který den znemožnilo přestávku čerpat. Toto tvrzení by se následně mohlo stát i předmětem dokazování. Žalobci však žádná taková konkrétní tvrzení v průběhu správního řízení nenabídli, neučinili tak ani v průběhu soudního řízení. Ze shora citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu, deklarovaných v právně i skutkově totožné situaci týkající se téže věznici, vyplývá, že byly splněny formální podmínky pro řádné čerpání přestávek. Dokazováním provedeným v průběhu správního řízení tato skutečnost byla prokázána i fakticky, přičemž současně nebyla prokázána systémová absolutní nemožnost jejich čerpání v prostředí oddělení výkonu trestu, úseku strážní služby ani služby v eskortní směně, o kterou žalobci opřeli důvodnost svých tvrzení."
[30] Kasační důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. tedy nejsou dány.
[31] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. výrokem II. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/21-AS-51/2026-33)