# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 21 As 247/2025 - Soud: Nejvyšší správní soud - Spisová značka: 21 As 247/2025 - Číslo jednací: 21 As 247/2025-68 - ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:21.As.247.2025.68 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026 - Datum zveřejnění: 30. 9. 2026 - Klíčová slova: Pozemky a zeměměřictví ## Výrok I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. ## Odůvodnění [1] Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, Pobočky Břeclav (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 28. 7. 2023, č. j. SPU 273564/2023/52303/Rý, byl podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"), schválen návrh komplexních pozemkových úprav v k. ú. L. Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 9. 2024, č. j. SPU 173260/2024, byla zamítnuta odvolání žalobkyň a) až c) a žalobce d) proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Rozhodnutí žalovaného napadly žalobkyně a) až c) a žalobce d) dvěma samostatnými žalobami; Krajský soud v Brně řízení o žalobách spojil ke společnému řízení a shora specifikovaným rozsudkem je jako nedůvodné zamítl. [3] Krajský soud úvodem nepřisvědčil žalobním námitkám, podle kterých správní orgán I. stupně nedostatečně vymezil veřejný zájem na provedení komplexních pozemkových úprav, přičemž žalovaný tuto vadu nenapravil, respektive nepřípustně doplnil chybějící úvahy prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud citoval část prvostupňového rozhodnutí, kde byl vymezen cíl komplexních pozemkových úprav, a na rozdíl od žalovaného dospěl k závěru, že zde byl veřejný zájem dostatečně konkretizován. S ohledem na citovanou část prvostupňového rozhodnutí tedy nesouhlasil s tím, že by žalovaný v odvolacím řízení nepřípustně doplnil absentující úvahy správního orgánu I. stupně. Ve zbytku se ztotožnil se žalovaným, že provádění pozemkových úprav v daném případě proběhlo ve veřejném zájmu tak, jak žalovaný podrobně vysvětlil v napadeném rozhodnutí. Nadto krajský soud poukázal na skutečnost, že o existenci veřejného zájmu uskutečnit v dotčeném území pozemkové úpravy svědčí také skutečnost, že o provedení pozemkových úprav žádali různí vlastníci a že zahájením řízení správní orgán I. stupně reagoval na tyto žádosti v zájmu vlastníků pozemků, jichž se pozemkové úpravy týkají. [4] K vymezení veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav krajský soud upozornil, že řízení o pozemkových úpravách je specifickým správním řízením. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je odstranění nepřehlednosti ve vlastnických a užívacích vztazích a napravení dlouhodobě neřešeného chaotického právního stavu nepochybně ve veřejném zájmu. Pozemkové úpravy přinést mají v tomto směru přinést užitek i menšinovým vlastníkům, ačkoliv se mohou přijatým řešením cítit poškozeni a znevýhodněni. Povinností správních orgánů nicméně nebylo ve vztahu ke každému jednotlivému vlastníku pozemků specifikovat veřejný zájem, který převážil nad požadavky tohoto vlastníka. V tomto směru byl lichý i odkaz žalobce d) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012 - 161, ze kterého měl plynout závěr opačný. V poukazovaném rozsudku šlo totiž v prvé řadě o zcela odlišné řízení (povolení výjimky ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů za účelem realizace stavby dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, - pozn. NSS). Ve vztahu k nyní posuzované věci lze podle krajského soudu z citovaného rozsudku dovodit pouze to, že veřejný zájem formulovaný v zákoně musí správní orgány v příslušném řízení konkretizovat, k čemuž zde podle soudu došlo. Formulovat veřejný zájem na úpravě poměrů v daném území ve vztahu ke každému jednotlivému pozemku by neodpovídalo veřejnému zájmu upravenému v zákoně, neboť podstatou pozemkových úprav je komplexní uspořádání vztahů ve vymezeném území. Za účelem jeho naplnění proto mohou individuální požadavky jednotlivců ustoupit řešení, které nejlépe odpovídá veřejnému zájmu. [5] Pokud jde o námitky týkající se přiměřenosti přijatého řešení a dodržení zákonných kritérií při pozemkových úpravách, krajský soud žalobcům vytkl, že založili svou argumentaci toliko na nesouhlasu s věcným uspořádáním vlastnických vztahů k pozemkům, jejich umístěním, velikostí výměry a změny bonity, nicméně netvrdí v této souvislosti porušení žádného konkrétního ustanovení zákona o pozemkových úpravách či jiného předpisu. Žalobkyně a) až c) nezpochybnily zákonná kritéria, jejichž přesné hodnoty správní orgány řádně vyčíslily. Nepolemizovaly se závěry, podle kterých jejich původní pozemek (parc. č. PZE XA), nacházející se při silnici II/425, není z této komunikace přístupný a jeho napojení na uvedenou komunikaci nelze očekávat ani do budoucna. Žalobkyně pouze tvrdily, že cena tohoto původního pozemku by měla být vyšší, než určil správní orgán I. stupně, aniž by jeho hodnotu jakkoliv specifikovaly či konkrétně zpochybnily ocenění provedené správními orgány. Rovněž nezpochybnily, že původní pozemek, stejně jako pozemek nově přidělený, je možné využívat (i do budoucna) pouze pro zemědělskou výrobu (oba jsou součástí zemědělského půdního fondu). [6] Stran žalobní argumentace, dle které správní orgány účelově upřednostnily město Lanžhot, krajský soud uvedl, že důvodem přiřazení pozemku žalobkyň [sousedícího se silnicí II/425 - pozn. NSS] městu Lanžhot byla skutečnost, že tento pozemek nebylo možné zpřístupnit a město Lanžhot souhlasilo s jeho výměnou za jeho jiný, přístupný pozemek, zatímco žalobkyně souhlas s tím, aby vlastnily mírně upravený pozemek v původním umístění (bez přístupu k němu), nevyslovily (správní orgán I. stupně vyzval žalobkyně k souhlasu s ponecháním pozemku bez přístupu, na což žalobkyně nereagovaly). Žalobkyně přitom nezpochybnily, že bez jejich výslovného souhlasu s vlastnictvím nepřístupného pozemku jim správní orgán I. stupně musel přidělit jiný pozemek, který je přístupný. Poté, co jim byl zaslán návrh nového uspořádání s přidělením jiného pozemku, se k němu jednotlivé žalobkyně buď nevyjádřily ani na výzvu podle § 9 odst. 21 zákona o pozemkových úpravách (čímž byl ze zákona presumován jejich souhlas), nebo s ním souhlasily. K zásahu do vlastnického práva žalobkyň došlo tedy rovněž v důsledku jejich pasivity, neboť nesouhlasily s prvním návrhem, ve kterém jim byl ponechám původně umístěný pozemek, a ani včas nevyjádřily nesouhlas s novým uspořádáním pozemků dle druhého návrhu. Podle krajského soudu tak nelze považovat postup správních orgánů za nezákonný či nepřiměřeně zasahující do jejich vlastnického práva. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce d), že podle zákona by měly být nové pozemky podle možností přiměřené také svým druhem. Žalobce d) totiž nekonkretizoval a neuvedl, který pozemek a proč tuto podmínku nesplňuje. Pokud u některého z jeho pozemků nedošlo ke splnění podmínky, podle které mají být nové pozemky podle možností přiměřené také druhem, měl tuto námitku náležitě specifikovat. [8] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobkyně a) až c) a žalobce d) (dále jen "stěžovatelé") kasační stížnosti, jejichž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). [9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 1. 2026, č. j. 21 As 247/2025 - 44, zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatelek a) a b) pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 5. 3. 2026 č. j. 21 As 247/2025 - 50, zastavil z téhož důvodu řízení o kasační stížnosti stěžovatele d). Nadále bylo tedy v tomto řízení rozhodováno výlučně o kasační stížnosti stěžovatelky c). [10] Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejím legitimním očekáváním, pokud jde o způsob provádění komplexních pozemkových úprav, zejména ve vztahu k existenci veřejného zájmu na jejich provedení. Akceptoval totiž jeho obecné vymezení, aniž by zkoumal, zda tento zájem skutečně převyšuje nad konkrétním zásahem do vlastnického práva stěžovatelky. Krajský soud rezignoval na povinnost zkoumat proporcionalitu zásahu u konkrétních parcel. Jeho závěr, že formulace veřejného zájmu ve vztahu k jednotlivému pozemku neodpovídá veřejnému zájmu upravenému v zákoně, jelikož podstatou pozemkových úprav je komplexní uspořádání vztahů ve vymezeném území, je nesprávný. Mimoto podle stěžovatelky krajský soud pochybil, připustilli, aby otázka veřejného zájmu byla nepřípustným způsobem řešena až v rámci odvolacího rozhodnutí, a nikoliv již v prvostupňovém rozhodnutí, kterým byly komplexní pozemkové úpravy schváleny. [11] Ve vztahu k přiměřenosti a dodržení zákonných kritérií vytýká stěžovatelka krajskému soudu formalistickou aplikaci § 10 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách. Má za to, že požadavek zákona na přidělení (jeli to možné) nových pozemků odpovídajícího druhu jako u pozemku původního, nelze vykládat tak, jak to učinil krajský soud. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jsouli původní i nový pozemek součástí zemědělského půdního fondu, bylo kritérium přiměřenosti druhu pozemku splněno. Pozemek u silnice II/425 (původní) má díky své poloze jiný charakter a potenciál než pozemek uprostřed lánu, respektive půdního bloku (nový). Považujeli krajský soud tento aspekt za nepodstatný, činí zákonnou podmínku přiměřenosti druhu pozemku v praxi zcela obsoletní a nevymahatelnou, jelikož touto optikou by byl jakýkoliv pozemek v rámci zemědělského půdního fondu zcela zaměnitelný za jiný, a to bez ohledu na jeho bonitu a polohu. [12] Skutečnost, že původní pozemek p. č. XA neměl v době schválení pozemkových úprav zajištěn přístup, nemůže vést podle názoru stěžovatelky k tomu, že je možné rezignovat na ostatní zákonná kritéria přiměřenosti. V části odůvodnění vztahujícímu se k pozemku stěžovatele d) dospěl krajský soud k tomu, že přístup je možné zajistit zřízením věcného břemene. Podle stěžovatelky je tak otázkou, z jakého důvodu nebylo možné postupovat stejně i v případě jejího pozemku. [13] Krajský soud podle stěžovatelky rovněž pochybil, vyžadovalli, aby stěžovatelky předkládaly vlastní znalecká ocenění, aniž by se sám vypořádal s logickým argumentem o (přirozené) ztrátě hodnoty pozemku v důsledku ztráty jeho specifického potenciálu. V řízení o pozemkových úpravách leží primární odpovědnost za správnost ocenění a dodržení zákonných limitů na státu. Je tak na správním orgánu, aby přesvědčivě doložil, proč cena pozemku u strategické komunikace odpovídá ceně pozemku v izolovaném půdním bloku. [14] Podle názoru stěžovatelky jsou pozemkové úpravy de facto vyvlastněním za náhradu. Posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav, tak nespadá jen do sféry provádění pozemkových úprav. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalovaným zvolené řešení neodpovídá cíli vyjádřenému v § 2 zákona o pozemkových úpravách. Věcnou nezákonnost rozhodnutí správních orgánů nemůže zhojit ani fikce souhlasu původních vlastníků s novým uspořádáním pozemků podle § 9 odst. 21 zákona o pozemkových úpravách. I když se vlastník pozemku nevyjádří, má pozemkový úřad stále ex offo povinnost vypracovat návrh pozemkových úprav, který je spravedlivý a přiměřený. Jestliže správní orgán věděl o specifické vlastnosti pozemku (poloha u silnice), nemůže tuto výhodu stěžovatelce odebrat a přidělit ji jinému vlastníkovi jen proto, že stěžovatelka ve lhůtě 15 dní na výzvu k vyjádření nereagovala. [15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Má za to, že veřejný zájem na pozemkových úpravách byl konkretizován již v prvostupňovém rozhodnutí. V souladu s principem jednotnosti správního řízení nebylo jeho zpřesnění v odvolacím řízení nepřípustné. K námitce zkoumání proporcionality zásahu do vlastnického práva každého jednotlivce žalovaný uvádí, že veřejný zájem nelze konkretizovat ve vztahu ke každému pozemku či vlastníkovi zvlášť. Ve zbytku žalovaný odkazuje na konkrétní pasáže svého rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [16] S ohledem na způsob, jakým byly formulovány některé kasační námitky, se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Ta je sice jako celek přípustná, neplatí to však pro všechny uplatněné kasační námitky. [17] Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. se totiž kasační stížnost nemůže opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. [18] V projednávané věci se jedná o především o námitku formalistické aplikace § 10 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách. Stěžovatelka v žalobě netvrdila, že navržené a původní pozemky nesplňují kritérium druhové přiměřenosti, toliko obecně namítala rozpor se zmíněným ustanovením. [19] Uvedené platí rovněž pro námitku ohledně nevyužití možnosti zřízení věcného břemene na původním pozemku; stěžovatelka v řízení před krajským soudem nenamítala, že se správní orgány nezabývaly tím, z jakého důvodu nebylo možné přístup k původnímu pozemku řešit zřízením věcného břemene za současného ponechání vlastnického práva jeho původních spoluvlastnic a proč tedy bylo nutné přidělit jim pozemek zcela jiný [z formulace kasační stížnosti je navíc patrné, že se uvedenou námitku stěžovatelka rozhodla vznést až v návaznosti na odůvodnění krajského soudu ve vztahu k podobné žalobní námitce stěžovatele d)]. [20] Nepřípustná je rovněž námitka týkající se předložení vlastních znaleckých ocenění. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl, že by měla stěžovatelka předložit vlastní znalecká ocenění. V odst. 34 pouze konstatoval, že se stěžovatelky domnívaly, že "cena jejich původního pozemku by měla být vyšší, než určil správní orgán prvního stupně, aniž by jeho hodnotu jakkoliv specifikovaly či konkrétně zpochybnily ocenění provedené správními orgány". Stěžovatelka měla možnost v řízení před krajským soudem zpochybnit, v čem konkrétně bylo ocenění provedené správními orgány vadné, případně specifikovat odpovídající správné ocenění, což však neučinila. V kasační stížnosti pak polemizuje se závěrem, který krajský soud nevyslovil. Fakticky se tak nejedná o kasační námitku ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j. 3 As 58/2021 - 40; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). [21] Do stejné kategorie náleží i další "námitky", které nesměřují proti rozhodnutí krajského soudu. Konkrétně se jedná o tvrzení mířící na nesprávnost posouzení dosažení cílů a účelu pozemkových úprav, a argumentaci o nemožnosti zhojení věcné nezákonnosti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav fikcí souhlasu vlastníků s návrhem nového uspořádání pozemků podle § 9 odst. 21 zákona o pozemkových úpravách. Aby byla kasační námitka způsobilá věcnému projednání, musí v ní stěžovatelka cíleně reagovat na rozhodnutí krajského soudu a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě jeho argumentaci. Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (srov. například rozsudek ze dne 8. 7. 2021, č. j. 7 Afs 318/2019 - 28). Argumentace stěžovatelky (shrnutá výše v bodě [14]) tedy vůbec nesměřuje proti důvodům, na nichž je vystavěn napadený rozsudek (viz § 102 s. ř. s.), nýbrž brojí proti závěrům správních orgánů, pročež fakticky nejde o kasační námitky. [22] Důvodnost věcně projednatelné části kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a řádně uplatněných důvodů (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [23] Kasační stížnost není důvodná. [24] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nedostatečného vypořádání se s legitimním očekáváním stěžovatelky, pokud jde způsob provádění komplexních pozemkových úprav, zejména ve vztahu k existenci veřejného zájmu. Svou povahou se jedná o důvod spadající pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud se nicméně s veřejným zájmem srozumitelně a logicky vypořádal v odst. 22 a 23 odůvodnění napadeného rozsudku. Ostatně, sama stěžovatelka v bodě 5. kasační stížnosti uvádí, že se krajský soud veřejným zájmem zabýval. Pokud jde o správnost jeho závěru ohledně vymezení veřejného zájmu a z toho rezultující absence povinnosti konfrontovat jej na individuální úrovni se zásahem do vlastnických práv vlastníků jednotlivých pozemků, to již nesouvisí s otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud se touto otázkou bude zabývat dále, v rámci posouzení kasačních námitek dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Napadený rozsudek je srozumitelně odůvodněn a reaguje na podstatu všech žalobních námitek. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) tak není dán. [25] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasačních námitek podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [26] Veřejný zájem na pozemkových úpravách lze vymezit ve dvou rovinách: kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní rovina je dána vymezeným účelem pozemkových úprav v § 2 zákona o pozemkových úpravách, který charakterizuje řízení o pozemkových úpravách jako řízení ve veřejném zájmu (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 31/2010 - 117, dále také nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, publ. pod č. 152/1998 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu viz http://.nalus.usoud.cz). Právě v citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že "je nepochybně ve veřejném zájmu, aby byla odstraněna nepřehlednost ve vlastnických a užívacích vztazích, napravení dlouhodobě neřešeného chaotického právního stavu [...]". Dále podle zákona nachází veřejný zájem kvantitativní odraz v tom, že (i) pozemkové úpravy musí být provedeny (řízení zahájeno), požadujíli to vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy řešeného katastrálního území (§ 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách), a (ii) jejich návrh může být schválen, souhlasíli s navrhovanou úpravou vlastníci alespoň 60 % výměry pozemků dotčených pozemkovou úpravou (§ 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách). Veřejný zájem je proto zájmem takto kvantitativně vyjádřené skupiny vlastníků na kvalitativně novém prostorovém a funkčním uspořádání vlastnických vztahů k pozemkům, a to metodou zakotvenou zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2020, č. j. 2 As 203/2018 - 37). V nyní souzené věci Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že ze správního spisu plyne splnění obou kvantitativních podmínek, přičemž stěžovatelka jejich naplnění ani nerozporuje. [27] V rámci kvalitativního vymezení veřejného zájmu je však stěžovatelka toho názoru, že je nutné formulovat veřejný zájem na úpravě poměrů v daném území i ve vztahu k jednotlivým pozemkům (respektive požadavkům jejich konkrétního vlastníka). Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 14. 6. 2024, č. j. 10 As 84/2023 - 78, konstatoval, že "[ř]ízení o pozemkových úpravách je vždy zahajováno ve veřejném zájmu, který je vymezen v § 2 zákona o pozemkových úpravách. Mimo jiné je spatřován ve vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy, tj. v zajištění lepšího a efektivnějšího využití a zajištění přístupnosti pozemků. Přitom se přihlíží k zájmům všech pozemků zahrnutých do pozemkových úprav (ve vztahu k celku a ke všem vlastníkům) [kvantitativní rovina veřejného zájmu - pozn NSS]. Jinými slovy, kvalitativní rovinu veřejného zájmu vymezuje účel pozemkových úprav uvedený v § 2 zákona o pozemkových úpravách." K samotné formulaci veřejného zájmu v nyní souzení věci lze odkázat (jak to učinil i krajský soud) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 31/2010 - 117, ze kterého se podává, že řízení o pozemkových úpravách je specifickým správním řízením nejen s ohledem na jeho předmět, ve kterém jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům obvykle v řádech stovek případů, i na okruh účastníků, kdy je toto řízení většinou vedeno s mnoha desítkami osob, ale především na jeho samotný účel. S ohledem na uvedené lze souhlasit s posouzením krajského soudu, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 - 86, dospěl k závěru, že i menšinovým vlastníkům, kteří nesouhlasili se schválenou podobou pozemkových úprav, má realizace těchto úprav přinést (objektivní) užitek, ačkoli se sami mohou (subjektivně) cítit poškozeni a znevýhodněni. Vzhledem k specifičnosti správního řízení o pozemkových úpravách a šíři jeho účastníků nelze posuzovat zcela individuálně zájem každého vlastníka, respektive individuálně konkretizovat veřejný zájem, který převážil nad požadavky nesouhlasujících vlastníků. Veřejný zájem tkví v potřebě upravit dosavadní poměry ve vztahu ke všem pozemkům a vlastníkům s cílem zefektivnit (pro všechny zúčastněné) možnosti hospodaření s půdou a narovnat nepřehlednost ve vlastnických a užívacích vztazích k půdě. Pochopitelně pak může dojít k upřednostnění některých požadavků vlastníků, a naopak k upozadění jiných, poněvadž je zapotřebí uspořádat poměry v území způsobem, jež naplní onen veřejný zájem. [28] Krajský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012 - 161, rovněž přiléhavě dovodil, že veřejný zájem obecně formulovaný v zákoně musí správní orgány v příslušném řízení konkretizovat. V posuzovaném správním řízení o pozemkových úpravách tak učinil v dostačující míře již správní orgán I. stupně na str. 2 a 7 prvostupňového rozhodnutí (shrnuto v odst. 22 odůvodnění napadeného rozsudku); jeho závěry posléze podrobně rozvedl žalovaný ve svém rozhodnutí na str. 7. Krajský soud správně dospěl k závěru, že v případě pozemkových úprav nelze veřejný zájem konkretizovat ve vztahu ke každému pozemku či vlastníkovi zvlášť per se, protože veřejným zájmem je zde potřeba upravit poměry ve vztahu ke všem pozemkům a vlastníkům v konkrétním území. Vzhledem k uvedeným závěrům lze námitky stěžovatelky stran vymezení veřejného zájmu označit za nedůvodné. [29] S formulací veřejného zájmu souvisí i námitka stěžovatelky mířící na vymezení veřejného zájmu na prováděných pozemkových úpravách až v rámci odvolacího řízení. V prvé řadě Nejvyšší správní soud připomíná, že krajský soud neshledal, že by byl veřejný zájem na pozemkových úpravách konkretizován poprvé až v rozhodnutí žalovaného. Současně platí, že odvolací správní orgán může odstranit vady odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tím, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí doplní svým odůvodněním (k tomu srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). K otázce rozsahu ingerence odvolacího správního orgánu do prvostupňového správního rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023 - 55, tak, že řízení až do vydání rozhodnutí o řádném opravném prostředku představuje jeden celek, tudíž "[o]dvolací či rozkladový orgán může nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí 'argumentační zaškobrtnutí' (popřípadě doplnit chybějící či strohá odůvodnění) podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje". [30] V nyní posuzované věci nebyla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení, neboť argumentační deficity odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyly natolik rozsáhlé, že by odvolací správní orgán vůbec nemohl hodnotit zákonnost jeho závěrů týkajících se existence a vymezení veřejného zájmu. Stejně jako krajský soud, i kasační soud shledal, že veřejný zájem vyjádřený v prvostupňovém rozhodnutí není rozsáhle konkretizován, nicméně nelze ani říci, že v něm nebyl vymezen vůbec (viz str. 2 a 7 prvostupňového rozhodnutí). Jinými slovy, žalovaný veřejný zájem podrobněji vysvětlil, nejednalo se však o nepřípustné nahrazení činnosti, jež měl provést správní orgán I. stupně. Naopak se jednalo o typický projev dvojistančnosti správního řízení, jež zajišťuje "nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm" (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS). [31] Konečně, pokud jde o námitku stěžovatelky, podle které krajský soud nezohlednil rozdíly v druhu původního a nově přiděleného pozemku (viz odst. [11] a [12] výše), ani zde nelze stěžovatelce přisvědčit. Není pravdu, že by krajský soud odkázal pouze na to, že oba pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu a nezohlednil jejich umístění. Stěžovatelka především přehlíží, že krajský soud vycházel ze (stěžovatelkou nerozporovaného) faktu, že jakkoli se původní pozemek nachází při pozemní komunikaci, není objektivně způsobilý k tomu, aby byl na ni napojen, a to ani výhledově (důvody jsou podrobněji popsány v odůvodnění obou správních rozhodnutí). Za této situace není zřejmé, jak by umístění nově přiděleného pozemku (uvnitř půdního bloku) mohlo být vnímáno jako neodpovídající druh pozemku ve srovnání s pozemkem původním. Stěžovatelka rovněž nereflektuje (a tedy ani nerozporuje) pro věc podstatný fakt, že správní orgán I. stupně jí poskytl možnost zachování původního pozemku v jejím spoluvlastnictví, na což stěžovatelka nereagovala a bez jejího souhlasu byl takový postup vyloučen; nezpochybňuje také, že návrh nového uspořádání pozemků byl všemi spoluvlastnicemi původního pozemku (tedy i jí) odsouhlasen postupem dle 9 odst. 21 zákona o pozemkových úpravách. Krajský soud tedy předmětný argument stěžovatelky reflektoval a řádně vypořádal, přičemž stěžovatelka jeho závěry v kasační stížnosti nikterak nevyvrací. [32] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nebyl naplněn ani kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [33] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. [34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Za procesně neúspěšné lze považovat i zbývající stěžovatele, neboť rozsudek krajského soudu, kterým byly zamítnuty jejich žaloby, nebyl zrušen [tito stěžovatelé, i přesto, že řízení o jejich kasačních stížnostech bylo zastaveno, zůstali účastníky řízení o kasační stížnosti stěžovatelky c)]. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného - nebylo v jeho případě zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady převyšující jeho běžné administrativní výdaje spojené s jeho procesním postavením. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/21-AS-247/2025-68)