# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 21 As 202/2025

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 21 As 202/2025
- Číslo jednací: 21 As 202/2025-36
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:21.As.202.2025.36
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 25. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Kasační stížnost   se zamítá.

II. Osoba zúčastněná na řízení a žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci   se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí ministra dopravy ze dne 11. 5. 2022, č. j. MD10553/2022510/3, kterým byl postupem podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítnut jako nepřípustný jeho rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 4. 1. 2022, č. j. MD19396/2021910/10, neboť ministr dopravy dospěl k závěru, že žalobce nebyl účastníkem správního řízení. Prvostupňovým rozhodnutím byl ve společném řízení podle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ("dále jen stavební zákon z roku 2006"), postupem dle § 118 tohoto zákona schválen stavební záměr "D11, stavba 1106 Hradec Králové - Smiřice" v rozsahu změny SO 101 a SO 261, spočívající v doplnění předmětné stavby o dodatečná protihluková opatření, a to na základě aktualizace hlukové studie.
[2] Městský soud shledal žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné, a proto je rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 10 A 64/2022  86 (dále také jako "původní rozsudek"), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podali žalovaný a osoba zúčastněná na řízení kasační stížnosti, ke kterým Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 3 As 103/2024  45 (dále jen "zrušující rozsudek"), původní rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Kasační soud konstatoval, že byť je rozhodnutí ministra velmi strohé, jeho odůvodnění obsahuje esenciální úvahy k nastolené otázce, a nebyl proto dán důvod k jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Městský soud tak toto rozhodnutí zrušil, ač k tomu nebyly dány důvody. Byl proto zavázán přezkoumat žalované rozhodnutí věcně.
[3] Městský soud, vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu, ve věci nařídil jednání, při němž provedl důkaz stanoviskem EIA ze dne 18. 10. 1996, č. j. 400/3677/1906/OPVŽP/96, pro záměr "Dálnice D11 v úseku Vlčkovice - Černožice", stanoviskem EIA ze dne 7. 12. 2016, č. j. 1717/550/16, 70721/ENV/16, týkajícím se záměru D11 stavby 1106 Hradec Králové - Smiřice, a stavebním povolením vydaným žalovaným dne 21. 6. 2018, č. j. 265/2018910IPK/19. Následně městský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a žalované rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil zčásti pro nezákonnost a dílem pro vady řízení, neboť v něm uvedené závěry nemají oporu v podkladech, z nichž správní orgány vycházely, a jsou s nimi v rozporu.
[4] Ze správního spisu městský soud zjistil, že žalovaný při posouzení účastenství žalobce vycházel především z vyjádření Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 16. 7. 2021, č. j. KUKHK24561/ZP/2021 (dále jako "vyjádření KÚHK"), podle něhož záměr doplnění protihlukových stěn nenaplňuje znaky záměru dle § 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen "zákon o EIA"), a nepodléhá proto posuzování vlivů na životní prostředí. Na základě tohoto vyjádření žalovaný uzavřel, že se nejedná o navazující řízení [§ 3 písm. g) zákona o EIA] a žalobce není jeho účastníkem. Současně dovodil, že protihlukové stěny představují nové stavební objekty, se kterými stanovisko EIA k záměru stavby dálnice nepočítalo.
[5] Ze závazného stanoviska EIA ze dne 7. 12. 2016 ovšem podle městského soudu jednoznačně plyne, že součástí posuzovaného záměru dálnice D11 (stavba 1106) jsou i protihlukové stěny, přičemž stanovisko stanovilo podmínky jejich realizace, včetně povinnosti provést měření hluku a případně realizovat další protihluková opatření. Obdobně již stanovisko EIA z roku 1996 předpokládalo návrh protihlukových opatření. Závěr žalovaného, že stanovisko EIA s protihlukovými stěnami nepočítalo, je proto v rozporu s obsahem podkladů, z nichž žalovaný vycházel. Na tomto nesprávném skutkovém východisku žalovaný založil i svou úvahu, že se jedná o nové stavební objekty, a proto se nejedná o navazující řízení. Tento závěr proto nemůže obstát.
[6] Městský soud dále zdůraznil, že vyjádření KÚHK není závazným stanoviskem ani rozhodnutím, nýbrž pouze nezávazným vyjádřením podle části čtvrté správního řádu, jímž správní orgán není vázán. Žalovaný byl proto povinen otázku, zda záměr nebo jeho změna podléhají posouzení vlivů na životní prostředí, podrobit samostatnému materiálnímu posouzení, což neučinil, neboť se omezil na převzetí závěrů z tohoto vyjádření. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudky ze dne 26. 2. 2024, č. j. 8 As 277/2021 - 66, a ze dne 29. 2. 2024 a č. j. 8 As 382/2021 - 63; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) městský soud konstatoval, že právě na materiálním posouzení, zda záměr nebo jeho změna podléhají posouzení vlivů na životní prostředí, závisí účastenství dotčené veřejnosti v navazujících řízeních. V projednávané věci protihlukové stěny představují integrální součást posuzovaného záměru dálnice D11 (stavba 1106), neboť slouží ke snížení jeho negativních vlivů a jejich realizace byla v rámci EIA předpokládána.
[7] Fakt, že jednotlivé stavební objekty lze povolovat samostatně, podle městského soudu není rozhodující, neboť tyto objekty tvoří funkční celek se záměrem posuzovaným podle zákona o EIA; na řízení o jejich povolení je proto nutno nahlížet jako na navazující řízení. Opačný přístup by vedl k nepřípustnému štěpení záměru (tzv. "salámové metodě") a tím i k obcházení požadavků na ochranu životního prostředí a účasti dotčené veřejnosti.
[8] Městský soud proto uzavřel, že řízení o dodatečném povolení předmětných protihlukových stěn je navazujícím řízením ve smyslu zákona o EIA a žalobce měl být jeho účastníkem. Žalovaný proto pochybil, pokud na základě nesprávného skutkového posouzení a nedostatečného samostatného právního hodnocení věci jeho účastenství vyloučil.
[9] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen "stěžovatel") napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel má za to, že městský soud založil své rozhodnutí na nesprávném výkladu stanoviska EIA ze dne 7. 12. 2016 a na tomto základě nesprávně aplikoval § 3 písm. g) zákona o EIA.
[11] Závěr městského soudu, že součástí stanoviska EIA měla být i realizace předmětných protihlukových stěn (dále také jako "PHS") a že jejich povolení bylo nezbytné pro realizaci a provoz úseku D11, podle stěžovatele neobstojí. Takový závěr ze stanoviska EIA nevyplývá. Závazná část stanoviska ukládá pouze povinnost provést měření hluku u konkrétních objektů a doložit splnění hlukových limitů v kolaudačním řízení, nikoliv realizaci konkrétních PHS. Městský soud podle stěžovatele vycházel z dílčí a zjednodušené citace odůvodnění stanoviska, aniž by rozlišil mezi obecně zmiňovanými protihlukovými opatřeními a konkrétními PHS, které jsou předmětem nynější věci.
[12] Stěžovatel dále zdůraznil, že jak žalovaný v rozkladovém řízení, tak Krajský úřad Královéhradeckého kraje (jako dotčený orgán na úseku posuzování vlivů) ve svém vyjádření dospěli k závěru, že předmětné PHS nebyly součástí stanoviska EIA. S těmito závěry kvalifikovaných orgánů se městský soud nijak nevypořádal a dospěl k opačnému závěru bez jeho dostatečné opory ve spise.
[13] Podle stěžovatele městský soud pominul skutečný skutkový vývoj věci. Předmětné PHS byly totiž navrženy až dodatečně na základě aktualizované hlukové studie z června 2020 a jednání s vlastníky sousedních nemovitostí, a to ve fázi změny stavby před dokončením. Úsek dálnice D11 byl přitom již pravomocně umístěn a povolen. Z toho plyne, že tyto PHS nemohly být součástí původního záměru posuzovaného v rámci EIA ani podmínkou vydání stanoviska EIA. Závěr soudu, že dodatečně povolované objekty hrály roli při posuzování vlivů záměru, je proto podle stěžovatele vnitřně rozporný.
[14] Na tento nesprávný výklad stanoviska EIA městský soud podle názoru stěžovatele navázal chybným právním posouzením otázky, zda řízení o změně stavby před dokončením, spočívající v doplnění PHS, představuje navazující řízení podle § 3 písm. g) zákona o EIA. Městský soud neuvedl, pod který konkrétní bod tohoto ustanovení má být dané řízení podřazeno, a jeho závěr je proto nepřezkoumatelný. Ustanovení § 3 písm. g) přitom obsahuje taxativní výčet navazujících řízení, což potvrzuje i judikatura správních soudů, a řízení o změně stavby před dokončením mezi nimi bez dalšího uvedeno není. I pokud by přicházelo v úvahu podřazení pod bod 14 tohoto ustanovení, nejsou podle stěžovatele splněny jeho podmínky. Nejedná se o dosud nepovolený záměr, neboť stavba D11 již byla pravomocně umístěna a povolena, a současně nedochází ke změně podmínek převzatých ze stanoviska EIA, jelikož toto stanovisko realizaci předmětných PHS neukládalo. Tyto podmínky tak nemohly být převzaty do předchozích rozhodnutí a nemohly být ani jejich změnou dotčeny.
[15] Stěžovatel dále namítl, že se městský soud nevypořádal s jeho konkrétní argumentací, kterou uplatnil k otázce nenaplnění znaků navazujícího řízení, což činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným. Poukázal i na to, že předmětné PHS představují ve vztahu k již realizované a provozované dálnici D11 marginální zásah, jehož účelem je naopak snížení negativních vlivů na okolí, zejména hluku, a nelze dovozovat, že by takové opatření samo o sobě představovalo záměr s negativními vlivy na životní prostředí.

[16] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel doložil grafické znázornění původních PHS (zmiňovaných v EIA) a dodatečně doplněných PHS. Dodal, že v částech, v nichž se původní a nové PHS překrývají, došlo k jejich navýšení o 1 až 1,5 m.

[17] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s jejími námitkami ztotožňuje. Má za to, že městský soud nesprávně dovodil, že dodatečná instalace PHS vyplývala ze stanoviska EIA a představuje navazující řízení dle § 3 písm. g) zákona o EIA. Podle žalovaného PHS nebyly součástí EIA, ale byly realizovány až dodatečně, coby projev dobré vůle stavebníka na základě dohody s dotčenými osobami, a to po dokončení a zprovoznění dálnice D11. Nejde proto o navazující řízení. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti s ohledem na to, že se jedná již o druhou kasační stížnost stěžovatele v téže věci. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není opakovaná kasační stížnost přípustná, s výjimkou případů, kdy stěžovatel namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem kasačního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009  165, nicméně dospěl k závěru, že s ohledem na účel citovaného ustanovení, jímž je zabránit opakovanému přezkumu otázek, k nimž se již kasační soud v téže věci závazně vyjádřil, není kasační stížnost proti dalšímu rozhodnutí krajského soudu nepřípustná ani v případě, pokud Nejvyšší správní soud předchozí rozhodnutí krajského soudu zrušil pouze pro nepřezkoumatelnost či jiné procesní pochybení a k meritu věci se nevyjádřil.
[20] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud v předchozím řízení konstatoval, že závěr městského soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí není správný (viz odst. [1] in fine výše), a uložil mu, aby se věcí věcně zabýval, tedy zejména posoudil, zda se v projednávaném případě jedná o navazující řízení. K nyní nastoleným otázkám se proto dosud nevyjádřil. Podmínky přípustnosti kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jsou tak splněny.
[21] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodu v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 1, věty první s. ř. s.
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože v případě její důvodnosti by bylo vypořádání dalších kasačních námitek v zásadě vyloučené. Z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)důvodnou (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004  62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75; rozhodnutí Ústavního soudu viz http://nalus.usoud.cz). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.

[24] Nejvyšší správní soud především nesdílí názor stěžovatele, dle kterého je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neuvedlli městský soud výslovně, pod kterou konkrétní "skutkovou podstatu" § 3 písm. g) zákona o EIA projednávaný případ podřadil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud považoval řízení o změně stavby před jejím dokončením spočívající v doplnění PHS za navazující řízení s ohledem na jeho věcnou souvislost se záměrem posuzovaným z hlediska jeho vlivů na životní prostředí. Tento závěr je patrný zejména z odst. 61 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž městský soud konstatoval, že navazujícím řízením je každé povolovací řízení o části záměru, která tvoří nedílnou součást záměru z hlediska posouzení jeho vlivů na životní prostředí. Skutečnost, že městský soud nepřiřadil projednávaný případ ke konkrétnímu bodu citovaného ustanovení, sama o sobě nepůsobí nepřezkoumatelnost, jsouli jeho úvahy seznatelné a vnitřně provázané (otázka, zda toto posouzení bylo věcně správné, již není otázkou přezkoumatelnosti rozsudku - k tomu viz dále).

[25] Důvodná není ani námitka, podle níž je napadený rozsudek vnitřně rozporný, pokud městský soud dovodil, že dodatečně povolované PHS hrály roli při posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžejní pro městský soud nebylo rozlišení mezi původními a nově doplněnými PHS, nýbrž vztah PHS jako takových k hlavní stavbě dálnice. Městský soud vycházel z úvahy, že předmětné protihlukové stěny, byť se jednalo o doplňující stavbu, která nebyla součástí původní dokumentace, představují imanentní součást dálnice jako celku. V rámci stanoviska EIA byl přitom posuzován vliv samotného tělesa dálnice na životní prostředí a s tím spojené související stavby. Z tohoto pohledu městský soud dovodil, že není rozhodné, zda se jedná o původní či dodatečně doplněné PHS, ale že podstatné je jejich funkční a účelové sepětí se záměrem, který podléhal posouzení podle zákona o EIA. Takový závěr nelze považovat za vnitřně rozporný.

[26] Formulace městského soudu v odst. 44 a 45 odůvodnění napadeného rozsudku obsahující citaci závazného stanoviska EIA ze dne 7. 12. 2016, mohla vést k dojmu, že městský soud své závěry vztahuje výlučně k původním PHS. Takový výklad však neodpovídá celkovému vyznění odůvodnění. Z něj je naopak zřejmé, že městský soud vycházel z obecnější úvahy, podle níž PHS - bez ohledu na to, zda byly součástí původní dokumentace, či byly doplněny dodatečně - tvoří nedílnou součást stavby dálnice jako celku, a proto nemohou být posuzovány izolovaně. Tento závěr je z rozsudku patrný na více místech, jak ostatně vyplývá z odst. 46, 57 in fine, 58, 60 a 61 jeho odůvodnění. Zejména v odst. 58 městský soud uvedl, že "u protihlukových stěn půjde typicky o to, jestli jejich konkrétní stavební provedení a účinnost odpovídá požadavkům stanoviska EIA a případně též příslušného územního rozhodnutí". V odst. 60 pak městský soud uvedl, že "je zcela nereálné nahlížet na povolované protihlukové stěny izolovaně a ignorovat skutečnost, že jsou koncipovány jako integrální součást plánované dálnice D11 1106. Opačný přístup by otevřel dveře tzv. 'salámové metodě'". Odůvodnění napadeného rozsudku tak jako celek splňuje požadavky přezkoumatelnosti.

[27] Lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný a kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto není naplněn.

[28] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení, zda řízení o změně stavby před jejím dokončením, jehož předmětem bylo dodatečné doplnění protihlukových stěn, představuje navazující řízení ve smyslu § 3 písm. g) zákona o EIA [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

[29] Zákon o EIA v § 3 písm. g) ve znění účinném v době podání žádosti o změnu stavby před jejím dokončením stanovil, že navazujícím řízením je řízení vedené k záměru nebo jeho změně, které podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, jdeli o případy uvedené dále pod body 1 až 13. V bodě 14 tohoto ustanovení dále stanovil, že navazujícím řízením je i řízení o změně rozhodnutí vydaného v řízeních podle bodů 1 až 13 k dosud nepovolenému záměru nebo jeho části či etapě, máli dojít ke změně podmínek rozhodnutí, které byly převzaty ze stanoviska. Půjde tedy o případy, kdy jsou kumulativně splněny tyto podmínky: (i) záměr dosud nebyl povolen, (ii) k jeho povolení vede cesta skrze změnu některého rozhodnutí uvedeného pod body 1 až 13, přičemž (iii) tato změna se dotkne podmínek plynoucích z environmentálního posouzení, o něž se opírá rozhodnutí, kterého se má změna dotknout.

[30] Povolenou stavbu lze před jejím zahájením i v průběhu realizace změnit; jdeli o stavbu, pro níž bylo vydáno stavební povolení, postupuje se dle § 118 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006. V projednávaném případě bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla podle § 118 stavebního zákona z roku 2006 povolena změna stavby "D11, stavba S1106 Hradec Králové - Smiřice" před dokončením, pro niž bylo vydáno dne 21. 6. 2018 stavební povolení podle § 115 citovaného zákona (v nyní posuzované věci žádost vyžadovala i částečnou změnu územního rozhodnutí, proto bylo ve věci vedeno společné řízení).

[31] Mezi účastníky řízení přitom není sporu o tom, že hlavní stavební záměr, tj. výstavba dálnice D11 stavba 1106 Hradec Králové - Smiřice, byl předmětem posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona o EIA a byla k němu vydána stanoviska EIA ze dne 18. 10. 1996 a ze dne 7. 12. 2016. Tento záměr proto nepochybně spadal do režimu zákona o EIA.

[32] Předmětné PHS byly povoleny v rámci změny hlavního stavebního záměru, přičemž jde o stavební objekty, které jsou s ním (s tělesem samotné dálnice) funkčně a provozně neoddělitelně spjaty. Jejich účelem je zmírnění negativních dopadů provozu dálnice na okolní prostředí, zejména hlukové zátěže. Z hlediska zájmů chráněných zákonem o EIA nejde o samostatný záměr, nýbrž o opatření, které tvoří neoddělitelnou součást hlavního stavebního záměru, s nímž je funkčně propojeno a bez něhož by jeho existence postrádalo smysl. Realizace dodatečných PHS proto nemůže být vnímána izolovaně od hlavního záměru, ale pouze jako jeho dílčí změna či doplnění, která by logicky měla být podřízena stejnému režimu environmentálního posouzení.

[33] Nejvyšší správní soud přitom nepřehlíží, že nyní posuzované PHS nebyly v této konkrétní podobě předmětem původního posouzení vlivů na životní prostředí. Stanovisko EIA vycházelo z původně navržených protihlukových opatření, zatímco nyní posuzované stavební objekty byly doplněny až následně, a to zejména na základě aktualizované hlukové studie a jednání s dotčenými osobami. Jak již bylo uvedeno výše (srov. odst. [26] tohoto rozsudku), městský soud nijak nerozporoval, že se jedná o nově doplněné stavební objekty; současně však vycházel z úvahy, podle níž protihlukové stěny - bez ohledu na to, zda byly součástí původní dokumentace, či byly doplněny dodatečně - tvoří imanentní součást stavby dálnice jako celku. Nejvyšší správní soud se s tímto východiskem ztotožňuje, přičemž akcentuje především fakt, že již ve stavebním povolení hlavního záměru byly navrženy k ochraně proti hluku z dálnice PHS, přičemž povolení výslovně předpokládalo provedení hlukové studie a v návaznosti na její výsledky případné přijetí dalších technických opatření. Stavebník (stěžovatel) v intencích stavebního povolení postupoval a v rámci režimu předčasného užívání dálnice provedl hlukovou studii, z níž vyplynula nutnost dobudování dalších PHS.

[34] Za této situace je proto irelevantní argumentace stěžovatele, podle níž by případný závěr o vazbě PHS na stanovisko EIA nutně implikoval nutnost jejich zahrnutí již do územního rozhodnutí či stavebního povolení, a tudíž i nemožnost jejich pozdějšího doplnění. Takovou úvahu městský soud neučinil a jeho závěry tímto směrem nesměřují. Městský soud totiž nespojoval dodatečně povolované PHS s obsahem původního stavebního povolení ani netvrdil, že by právě tyto konkrétní stavební objekty byly předmětem posouzení EIA. Jeho úvaha byla obecnější a spočívala v tom, že protihluková opatření jako taková představují typově nedílnou součást záměru dálnice a nelze je z hlediska posuzování vlivů na životní prostředí vytrhovat z kontextu hlavní stavby. Uvedená okolnost proto sama o sobě neznamená, že by se jednalo o záměr odlišný od původního, ani že by tyto stavební objekty bylo možno posuzovat izolovaně.

[35] Podstatné je, že i tyto dodatečně doplněné PHS sledují totožný účel jako opatření předpokládaná již v rámci původního posouzení, totiž zajištění ochrany okolního prostředí před negativními vlivy provozu dálnice. Jejich realizace se proto bezprostředně promítá do celkového působení záměru na životní prostředí. Skutečnost, že jejich konkrétní podoba byla upřesněna či rozšířena až v pozdější fázi realizace stavby (cestou samostatného řízení, směřujícího ke změně podmínek stavebního povolení), na tomto závěru nic nemění. Posouzení, zda změna záměru podléhá režimu zákona o EIA, přitom není podmíněno samostatným hodnocením intenzity jejích dopadů, nýbrž jejím vztahem k posuzovanému záměru jako celku.

[36] Ani námitku stěžovatele, podle níž doplnění PHS představuje zásah marginální povahy, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Kasační soud sice nepopírá, že se z hlediska rozsahu stavebních prací jedná o zásah dílčí, respektive marginální ve vztahu k celému záměru dálnice, tato okolnost však není pro právní posouzení věci rozhodná. Rozhodující totiž není kvantitativní rozsah posuzované změny, nýbrž její povaha a účel. PHS představují opatření směřující k eliminaci negativních vlivů provozu dálnice na životní prostředí, a jsou proto s hlavním záměrem (a posouzením jeho vlivu na životní prostředí) neoddělitelně spjaty. Jejich význam tak nelze bagatelizovat poukazem na jejich dílčí rozsah.

[37] Rovněž ani argument stěžovatele, že účel právní úpravy navazujících řízení byl již realizací hlavního záměru naplněn, nemůže obstát. Posouzení, zda se jedná o navazující řízení, se totiž odvíjí od předmětu projednávaného řízení a jeho vztahu k posuzovanému záměru, nikoli od fáze jeho realizace.

[38] Je třeba zdůraznit, že na jednotlivé stavební objekty tvořící součást liniové dopravní stavby nelze nahlížet izolovaně jako na samostatné záměry odtržené od hlavní stavby. Jak již kasační soud judikoval, takový přístup by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona o EIA, neboť by umožňoval umělé štěpení záměru a tím obcházení jeho posuzování jako celku. Stejně tak by popíralo smysl právní úpravy, pokud by bylo fakticky umožněno vyjmout z dosahu posouzení vlivu stavby na životní prostředí její změny (byť samotné povolení stavby takové posouzení vyžadovalo), jakkoli by (ať již samostatně či ve svém souhrnu) modifikovaly podobu povolené stavby způsobem, kterému by již provedené environmentální hodnocení neodpovídalo. Naopak je nutno vycházet z toho, že stavební objekty, které jsou funkčně, provozně či technicky vázány na hlavní stavbu, sdílejí její právní osud a musí být posuzovány v kontextu jejích vlivů na životní prostředí jako celek (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 4. 2025, č. j. 9 As 1/2025  56).

[39] V nyní projednávané věci proto nelze protihlukové stěny považovat za samostatný záměr, nýbrž za opatření neoddělitelně spjaté s hlavní stavbou dálnice. Řízení o jejich povolení proto představuje řízení ke změně záměru, které naplňuje znaky navazujícího řízení ve smyslu § 3 písm. g) bodu 14 zákona o EIA.

[40] Lze tedy uzavřít, že městský soud posoudil otázku, zda se v projednávané věci jedná o navazující řízení ve smyslu § 3 písm. g) zákona o EIA, správně. Za této situace nebyl naplněn ani kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[41] Ze všech shora uvedených důvodů je zřejmé, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud jí proto za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl.

[42] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení (stejně jako žalovaný, jehož rozhodnutí bylo městským soudem zrušeno).

[43] Zamítnutí kasační stížnosti je naopak procesním úspěchem žalobce, který má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež důvodně vynaložil (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2023, č. j. 1 As 234/2022  51, nebo ze dne 26. 4. 2024, č. j. 3 As 336/202293). Žalobce nicméně žádný úkon v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem neučinil, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/21-AS-202/2025-36)