# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 10 As 87/2026 - Soud: Nejvyšší správní soud - Spisová značka: 10 As 87/2026 - Číslo jednací: 10 As 87/2026-38 - ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:10.As.87.2026.38 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 6. 8. 2026 - Datum zveřejnění: 31. 8. 2026 ## Výrok I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. ## Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení [1] Žalobkyně byla obětí trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. V trestním řízení jí byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 342 775,15 Kč a náhrada škody ve výši 24 049,94 Kč. [2] Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný přiznal žalobkyni jako oběti trestného činu peněžitou pomoc dle § 24 odst. 1 písm. a) a § 28 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve výši 183 950,06 Kč (výrok I), ve zbytku žádost co do částky 113 391,94 Kč zamítl (výrok II). V žádosti žalobkyně žádala o poskytnutí peněžité pomoci v celkové výši 313 391,94 Kč, skládající se z částky 200 000 Kč představující bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s ublížením na fyzickém zdraví, částky 89 342 Kč jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění spojeného s ublížením na psychickém zdraví a částky 24 049,94 Kč coby nákladů na léčení vynaložených v souvislosti s trestným činem. Žalovaný při posouzení žádosti žalobkyně vycházel z toho, že jí již byla v rámci předchozího řízení vyplacena částka ve výši 16 049,49 Kč (viz také vysvětlení níže), pročež tato částka, spolu s přiznanými 183 950,06 Kč, v součtu dosahuje nejvyšší možné zákonné částky, která může být žadatelce poskytnuta. [3] Žalobkyně se proti zamítavému výroku II rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl. II. Shrnutí kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které uplatnila důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Městský soud prý totiž nesprávně aplikoval východiska ke sporným ustanovením zákona o obětech trestných činů tak, jak jsou vymezena ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V rozporu se zásadou in dubio pro victima městský soud dospěl k výkladu jdoucímu v neprospěch oběti trestného činu, když se nesprávně vypořádal s otázkou uplatnění nároku na peněžitou pomoc ve dvojím postavení oběti dle § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o obětech trestných činů, kterou měl být správní orgán při rozhodování vázán. [5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu ohledně povahy a funkce, kterou má peněžitá pomoc obětem trestné činnosti naplňovat. Nesouhlasí s výkladem § 24 zákona o obětech trestných činů, který zastává stěžovatelka, neboť není možná "multiplikace" (poznámka NSS: zřejmě je míněna kumulace) jednotlivých "písmen" daného ustanovení tak, jak argumentuje stěžovatelka. Žalovaný rozhodnutí považuje za správné, a proto navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Posuzoval také, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [7] Pro úplnost je vhodné dodat, že jakkoliv v této věci již jednou rozhodoval Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 14. 11. 2024, čj. 6 As 146/202431), nenastala situace, kdy by kasační stížnost mohla být označena jako nepřípustná [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], jelikož důvodem vyhovění tehdejší kasační stížnosti stěžovatelky byla aplikace nesprávného časového znění zákona o obětech trestných činů, tedy odlišná právní otázka, než je tomu nyní. V původním řízení byla totiž stěžovatelce přiznána pouze částka 16 049,49 Kč a Nejvyšší správní soud považoval aplikaci novelizovaného znění § 28 zákona o obětech trestné činnosti za nepřípustnou přímou retroaktivitu v neprospěch stěžovatelky (bod 15). [8] Předmětem nynějšího sporu je tedy právní otázka týkající se výkladu § 28 zákona o obětech trestných činů ve znění účinném do 27. 6. 2022, a to konkrétně, zda přiznáním peněžité pomoci v součtu ve výši 200 000 Kč došlo k vyčerpání nároku stěžovatelky, či zda je možné stěžovatelce přiznat peněžitou pomoc ve dvojím postavení oběti dle § 24 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona. Stěžovatelka je přesvědčena, že lze výkladem § 24 dospět k závěru o možné kumulaci přiznaných dávek peněžité pomoci, neboť obě zákonná ustanovení zakládají samostatný nárokový titul, který se v důsledku neváže na totožnost skutku, ale na postavení oběti. Městský soud prý nesprávně uzavřel, že jednomu skutku trestného činu odpovídá jediná poskytnutá peněžitá pomoc. [9] Podle § 24 odst. 1 zákona o obětech trestných činů platí, že právo na peněžitou pomoc má a) oběť, které bylo v důsledku trestného činu ublíženo na zdraví, b) oběť, které byla v důsledku trestného činu způsobena těžká újma na zdraví. Podle § 24 odst. 2 ublížením na zdraví se pro účely tohoto zákona rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje nejméně po dobu tří týdnů obvyklý způsob života oběti a který vyžaduje lékařského ošetření. [10] Účelem peněžité pomoci podle § 25 odst. 1 věty první stejného zákona je jednorázové poskytnutí peněžní částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Pomoc ze strany státu plní nepochybně rovněž částečně reparační funkci, nicméně nemá sloužit k plné reparaci veškerých škod vzniklých v důsledku trestné činnosti, zejména s ohledem na zásadu subsidiarity obsaženou v § 25 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, podle kterého peněžitá pomoc se poskytne, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena. [11] Podle § 28 odst. 1 písm. a) citovaného zákona peněžitá pomoc se poskytne na žádost oběti uvedené v § 24 odst. 1 písm. a) v paušální částce 10 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; peněžitá pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč. [12] Jak správně poukazují stěžovatelka i městský soud, správní orgán je při rozhodování vázán zásadou v pochybnostech ve prospěch oběti, neboť právě zmírnění dopadů spáchaného trestného činu na život obětí a zásada posilování práv obětí, zmíněná i v důvodové zprávě k zákonu o obětech trestných činů, je smyslem aplikovaného zákona. Ani poslední z uvedených zásad však nemůže být důvodem pro překročení nastavené zákonné hranice peněžité pomoci, která může být obětem trestné činnosti poskytnuta. Rovněž z judikatury zdejšího soudu (rozsudek ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 As 120/201831) totiž plyne, že smyslem a účelem zákona o obětech trestných činů není nahradit veškeré škody způsobené oběti trestného činu. Ministerstvo spravedlnosti je při poskytování peněžité pomoci vázáno horní hranicí uvedenou v jednotlivých písmenech § 28 odst. 1 tohoto zákona bez ohledu na to, že pravomocným rozsudkem (§ 28 odst. 2 téhož zákona) byla zjištěna vyšší škoda či nemajetková újma (pozn.: ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3905/18). [13] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že se městský soud v napadeném rozsudku dostatečně vypořádal s otázkou nemožnosti souběžného přiznání peněžité pomoci dle § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o obětech trestné činnosti, když zdůraznil neexistenci přímé úměry mezi mnohostí skutků a následků trestného činu. Správně uzavřel, že stěžovatelka byla obětí jediného skutku spáchaného trestného činu, a proto jí náleží peněžitá pomoc pouze jednou, a to do výše maximálního zákonného limitu 200 000 Kč, který nemůže být překročen. Stěžovatelka již přitom tuto částku peněžité pomoci v celkovém součtu od státu obdržela. [14] Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky, že odůvodnění rozsudku městského soudu je vnitřně rozporné, když na straně jedné zdůrazňuje zásadu v pochybnostech ve prospěch oběti, a současně přitom vylučuje kumulaci jejích nároků. Ve skutečnosti totiž žalovaný zmíněné zásadě dostál, a to právě tím, že přiznal stěžovatelce maximální možné finanční odškodnění. Nastavení jeho limitní výše přitom již není v pravomoci správního orgánu (žalovaného) nebo správního soudu, nýbrž přímo zákonodárce. [15] Městský soud rovněž vysvětlil, že účelem peněžité pomoci poskytované státem není plná reparace škody, nýbrž zmírnění sociálních dopadů viktimizace. Nejde proto o klasický odškodňovací nárok, nýbrž o dávku sui generis. Zákon ostatně nerozlišuje mezi fyzickou a psychickou újmou poškozeného, ale pracuje s nimi jako s jedním celkem. O tom svědčí také již jednou citované znění § 24 odst. 2 zákona o obětech trestné činnosti, jehož logika není založena na oddělení obou nároků (fyzické a psychické následky), nýbrž hodnotí je v rámci újmy jediné. [16] Závěr městského soudu proto shledal zdejší soud plně souladným se zákonem, a to jak s jeho gramatickým zněním, tak také s jeho účelem. Argumentace stěžovatelky, založená na odlišení fyzické a psychické újmy byť z lidského hlediska velmi dobře pochopitelná proto neodpovídá koncepci, smyslu a ani logice aplikovaného zákona. IV. Závěr a náklady řízení [17] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). [18] O náhradě nákladů řízení kasační stížnosti soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/10-AS-87/2026-38)