# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 10 As 256/2025

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 10 As 256/2025
- Číslo jednací: 10 As 256/2025-83
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:10.As.256.2025.83
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 24. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2026
- Klíčová slova: Ochrana spotřebitele

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

1. Vymezení věci
[1] Česká obchodní inspekce, Jihomoravský a Zlínský inspektorát (správní orgán I. stupně), rozhodnutím ze dne 3. 7. 2024 uznala žalobkyni vinnou z přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 24 odst. 7 písm. l) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění účinném do 12. 12. 2024 (zákon o ochraně spotřebitele), protože dospěla k závěru, že žalobkyně nesprávně informovala spotřebitele o slevě z výrobku ve smyslu § 12a stejného zákona, za což jí uložila pokutu ve výši 200 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním, kterému žalovaná nevyhověla. Rozhodnutí žalované následně žalobkyně napadla žalobou, kterou krajský soud nyní napadeným rozsudkem zamítl.

2. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) rozhodnutí krajského soudu napadá kasační stížností podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[3]  Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, proč má být primární referenční hodnotou pro vyjádření slev nejnižší cena výrobku za posledních 30 dní, přestože účelu § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele lze dosáhnout i použitím jiné hodnoty. Podle stěžovatelky je rozsudek nepřezkoumatelný rovněž proto, že z něj není patrné, proč je použití jiné ceny než nejnižší ceny výrobku za posledních 30 dní společensky škodlivé.
[4] Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil splnění povinností ve smyslu § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, neboť na slevové štítky vždy uvedla informaci o nejnižší ceně výrobku za posledních 30 dní. Krajský soud pochybil i v tom, že se nezabýval koncepcí průměrného spotřebitele, jehož je nutné považovat za dostatečně pozorného, informovaného i opatrného. Průměrný spotřebitel je schopen z cenovky zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně nejnižší ceny výrobku, a porovnat si ji s jakoukoli jinou referenční hodnotou, kterou stěžovatelka uvedla na etiketě. Je tedy schopen posoudit skutečnou výhodnost nabídky. Jelikož v době nastavení slevové komunikace nebyl dostatečně jasný výklad § 12a stejného zákona a protože na cenovce uvedla údaj o nejnižší ceně výrobku, nemohlo její jednání naplnit formální stránku přestupku.
[5] Pochybení krajského soudu stěžovatelka shledává též v nesprávném posouzení naplnění materiální stránky přestupku. Jednání, kterého se stěžovatelka měla dopustit, nelze považovat za společensky škodlivé, neboť spotřebitelé nemají k nastavené slevové komunikaci výhrady. Tomu nasvědčuje i průzkum, z něhož stěžovatelka dovozuje, že spotřebitelé upřednostňují informaci o běžné ceně výrobku před informací o nejnižší ceně. Stejnému závěru svědčí i skutečnost, že žalovaná nezaznamenala jediný případ, kdy by se spotřebitelé ohradili proti nastavené slevové komunikaci. Stěžovatelka tvrdí, že i kdyby naplnila formální i materiální stránku přestupku, jsou splněny podmínky pro zproštění odpovědnosti, neboť v době nastavení slevové komunikace nemohla vědět, jaké vyjádření slevy budou správní orgány a soudy považovat za správné.
[6] Stěžovatelka dále namítá pochybení krajského soudu co do posouzení zásady absorpce a zásady ne bis in idem. Slevovou komunikaci nastavila centrálně, tedy stejně ve všech prodejnách. Sleva tedy byla ve všech prodejnách nastavena stejným způsobem. Její jednání tak mělo být posouzeno jako trvající přestupek, případně mělo být o všech přestupcích vedeno společné řízení. Kdyby bylo vedeno jedno řízení ohledně centrálně nastavené slevové komunikace, byla by stěžovatelce uložena jedna pokuta odpovídající jejímu jednání. Správní orgány však o jednotlivých přestupcích vedly samostatná řízení, ve kterých byla uznána vinnou a bylo jí uloženo několik pokut. Stěžovatelka považuje za nesprávný rovněž závěr NSS (rozsudek ze dne 20. 10. 2025, čj. 5 As 4/202533), podle něhož je ve společném řízení nutné projednat přestupky téže obviněné, jeli k jejich projednání věcně a místně příslušný jeden správní orgán. Takový závěr neplyne ze zákona. Česká obchodní inspekce je sice složena z územních inspektorátů, stále je však jedním orgánem, a proto se zásada absorpce musí vztahovat na všechna řízení v téže věci, která jsou před ní vedena.
[7] Stěžovatelka nesouhlasí ani s posouzením návrhu na moderaci uložené pokuty. V době nastavení slevové komunikace nebyla právní úprava jasně stanovena a stěžovatelka proto nemohla vědět, že nastavená slevová komunikace bude považována za rozpornou s § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Protože § 12a stejného zákona neobsahuje povinnost použít nejnižší cenu jako primární referenční hodnotu pro vyjádření slevy, nelze stěžovatelce přičítat k tíži, že slevovou komunikaci nastavila v souladu s jazykovým výkladem tohoto ustanovení. Krajský soud měl proto snížit pokutu, která jí byla uložena.
[8] Žalovaná uvádí, že krajský soud náležitě vysvětlil, proč je nutné za referenční hodnotu ve smyslu § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele považovat nejnižší cenu výrobku za posledních 30 dní. Řádně se zabýval tím, zda stěžovatelka naplnila formální i materiální stránku přestupku, a také uplatněním zásady absorpce. Z jazykového výkladu § 12a zákona o ochraně spotřebitele skutečně vyplývá pouze to, že informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně. Je však nutné přihlédnout rovněž ke smyslu a účelu tohoto ustanovení, kterým je snaha zamezit dlouhodobě zavedené praxi obchodních řetězců spočívající v tzv. falešných slevách, a také transparentní komunikace, která spotřebitelům umožní zjistit skutečnou slevu z ceny. Tento závěr ostatně vyplývá i ze sdělení Evropské komise C/2021/9328 Pokyny k výkladu a uplatňování článku 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (sdělení Evropské komise C/2021/9328) a z rozsudku SDEU ze dne 26. 9. 2024 ve věci C330/23 Aldi Süd (Aldi Süd).
[9] Pochybení krajského soudu nelze shledat ani v závěru ohledně naplnění materiální stránky přestupku, neboť není bagatelní, neníli spotřebitel řádně informován o nejnižší ceně výrobku a v důsledku toho se může domnívat, že sleva je výhodnější, než je tomu ve skutečnosti. Stěžovatelce pak nelze přisvědčit ani v tom, že jelikož byla slevová komunikace nastavena centrálně, mělo být o všech přestupcích vedeno jedno řízení a nastavení slevové komunikace mělo být posouzeno jako trvající přestupek. Žalovaná připomíná, že přestupek nespočívá v jednotném nastavení slevové komunikace a následném používání tohoto nastavení, ale v tom, že stěžovatelka v jednotlivých případech neinformovala spotřebitele o slevě výrobku v souladu s § 12a zákona o ochraně spotřebitele. Proto by se také absorpční zásada uplatnila jen tehdy, bylli by k projednání více přestupků místně a věcně příslušný tentýž inspektorát. Na nyní posuzovanou věc proto zjevně dopadají závěry rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 10. 2025, čj. 5 As 98/202251.
[10] Žalovaná nesouhlasí ani s námitkou, že stěžovatelka neměla k dispozici náležitý výklad § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Žalovaná totiž již v předstihu poskytla odpovědi na celou řadu otázek a žádostí o stanovisko týkajících se výkladu tohoto ustanovení, přičemž konzistentně vycházela ze sdělení Evropské komise C/2021/9328. Nebyly naplněny ani předpoklady pro uplatnění § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (zákon o odpovědnosti za přestupky), neboť pouhé zjišťování výkladu příslušného ustanovení zákona nelze považovat za liberační důvod. Konečně žalovaná nesouhlasí ani s namítanou nepřiměřeností uložené pokuty pro nastavení slevové komunikace v souladu s jazykovým výkladem § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele.

3. Posouzení věci NSS
[11] NSS se zabýval nejprve tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze posuzovat také jeho zákonnost a věcnou správnost.
[12] Z napadeného rozsudku je seznatelné, proč krajský soud považoval za rozhodnou hodnotu pro určení slevy z ceny právě nejnižší cenu výrobku za posledních 30 dní i v čem konkrétně spočívá naplnění formální stránky přestupku. V souladu s judikaturou zdejšího soudu vysvětlil, které skutečnosti považoval za rozhodné při posuzování povinností vyplývajících z § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele a proč stěžovatelkou předložený průzkum veřejného mínění nemění nic na závěrech učiněných žalovanou. Posoudil, zda žalovaná pochybila, když neuplatnila absorpční zásadu, a zda bylo v nynější věci nutné vést společné řízení o všech přestupcích, kterých se stěžovatelka v důsledku nejednoznačné slevové komunikace dopustila. Krajský soud rovněž náležitě vypořádal tvrzení stěžovatelky, že uplatnění jiné hodnoty pro stanovení slevy z ceny výrobku namísto nejnižší ceny za posledních 30 dní ve smyslu § 12a zákona o ochraně spotřebitele není společensky škodlivé.
[13] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že se krajský soud dostatečně nezabýval všemi žalobními body. Z ustálené judikatury NSS vyplývá, že krajské soudy nejsou povinny reagovat na každé dílčí tvrzení, postavíli své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokrývá všechny argumentační body (srov. rozsudky ze dne 12. 12. 2025, 7 As 126/201319, nebo ze dne 4. 4. 2025, čj. 10 As 270/202460). Je přitom zřejmé, že krajský soud na všechny námitky reagoval a náležitě je vypořádal, když i s ohledem na předestřený výklad § 12a zákona o ochraně spotřebitele stanovil, že v posuzované věci není prostor pro výklad ve prospěch stěžovatelky dle zásady in dubio pro libertate.
[14] Lze tedy učinit dílčí závěr, že napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný, a proto NSS přistoupil k jeho věcnému přezkumu.
[15] NSS se zabýval tvrzeným pochybením při posuzování povinností vyplývajících z § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatelka namítá, že se nemohla dopustit přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 24 odst. 7 písm. l) stejného zákona, neboť na slevovém štítku uváděla nejnižší cenu za posledních 30 dní. Proto tvrdí, že její jednání nenaplňuje formální ani materiální stránku přestupku.
[16] Z jazykového znění § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele skutečně vyplývá pouze to, že "informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával v době 30 dnů před poskytnutím slevy." Jazykový výklad je jen prvotním východiskem, které pomáhá ujasnit si smysl a účel právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Jak již zdejší soud připomněl (viz např. rozsudek ze dne 13. 11. 2025, čj. 10 As 260/202495), uvedeným ustanovením byl do zákona o ochraně spotřebitele implementován čl. 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2161 ze dne 27. listopadu 2019, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES a 2011/83/EU, pokud jde o lepší vymáhání a modernizaci právních předpisů Unie na ochranu spotřebitele (Omnibus směrnice), který reaguje na dlouhodobě zavedenou obchodní praxi spočívající v uvádění tzv. falešných slev. Podle čl. 6a odst. 1 Omnibus směrnice platí, že "veškerá oznámení o slevě z ceny musí uvádět předchozí cenu, kterou obchodník uplatňoval po určité období před uplatněním slevy z ceny." Pojem "předchozí cena" je přitom vysvětlen v čl. 6a odst. 2, z něhož se podává, že "předchozí cenou se rozumí nejnižší cena, kterou obchodník uplatňoval během období ne kratšího než 30 dnů před uplatněním slevy." Podle Omnibus směrnice je zřejmé, že implementované ustanovení směřuje ke zlepšení informovanosti spotřebitelů a k usnadnění porovnávání prodejních cen jednotlivých výrobků nabízených prodávajícími, aby spotřebitelé mohli učinit kvalifikované rozhodnutí, zda si zboží koupí, či nikoli. Jeho hlavním cílem je tedy zejména transparentní nastavení slevové komunikace se spotřebiteli tak, aby bylo zřejmé, jaká je skutečná sleva z ceny. Stejný závěr ostatně dovodil i SDEU, a to v rozsudku Aldi Süd, podle něhož "prodejní cena zboží nabízeného spotřebitelům musí být snadno rozpoznatelná a dobře čitelná, aby byla uvedená informace přesná, transparentní a jednoznačná." SDEU rovněž stanovil, že pouhé uvedení předchozí nejnižší ceny, aniž by tato cena představovala skutečný základ pro výpočet slevy, by bylo v rozporu s cílem čl. 6a a zájmem o zvýšení informovanosti spotřebitelů. Takový postup by totiž obchodníkům mohl umožnit uvádět spotřebitele v omyl inzerováním slev neodpovídajících realitě.
[17] Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatelka povinnou informaci o nejnižší ceně za posledních 30 dní uváděla malým a snadno přehlédnutelným písmem v samotné spodní části slevové etikety, zatímco nepovinné informace "AKCE", údaj o předcházející ceně před slevou či procentuální informaci o slevě uvedla tučným písmem v horní části etikety. Stěžovatelka tedy sice údaj o nejnižší ceně na slevovém štítku uváděla, ne však způsobem, který by odpovídal smyslu a účelu § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Jak již zdejší soud opakovaně stanovil, pro spotřebitele je klíčové, aby poskytované informace byly srozumitelné, transparentní, věrohodné a současně aby nezkreslovaly jeho vnímání slevové výhody (srov. rozsudek ze dne 13. 11. 2025, čj. 10 As 260/202495). Krajský soud tedy správně dovodil, že stěžovatelka informace o slevě z ceny zveřejnila nejednoznačně a že takovýto způsob slevové komunikace může být pro spotřebitele matoucí ohledně skutečné cenové výhody. Stěžovatelce proto nelze přisvědčit ani v tom, že nenaplnila formální znaky přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 24 odst. 7 písm. l) zákona o ochraně spotřebitele.
[18] Stěžovatelka se rovněž mýlí, domníváli se, že její jednání nenaplnilo materiální stránku přestupku. Krajský soud správně připomněl, že jednání, které naplňuje formální znaky, jež jsou zákonem označeny za přestupek, obvykle též naplňuje materiální stránku přestupku, neboť porušuje nebo ohrožuje nějaký konkrétní zájem společnosti. V konkrétním případě sice mohou k formálním znakům přistoupit též další okolnosti vylučující ohrožení či porušení chráněného zájmu, NSS však již dříve dovodil, že takové okolnosti představují pouze výjimečné situace. V obvyklých situacích tedy bude materiální stránka přestupku naplněna (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 8. 2022, čj. 10 As 410/202137). Žalovaná i krajský soud náležitě vysvětlily, v čem konkrétně shledávají naplnění materiální stránky přestupku, tedy v nevhodně nastavené slevové komunikaci a zastření skutečné slevové výhody, a v souladu s judikaturou zdejšího soudu rovněž dovodily, že stěžovatelkou předestřený výklad § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele by mohl otevřít prostor pro umělé zvyšování cen a klamání spotřebitelů ohledně poskytované slevy. V nynější věci tak nelze dovodit žádné skutečnosti, které by ohrožení nebo porušení chráněného zájmu vylučovaly. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani co do namítaného nedostatečného vypořádání průzkumu veřejného mínění, kterým se krajský soud zabýval v bodech 73 až 77 napadeného rozsudku. Krajský soud správně vyhodnotil, že z předloženého průzkumu není zřejmé, jak byli spotřebitelé informováni o tom, co stěžovatelka myslí pojmem "běžná cena" či "původní cena, ze které se akce počítá", ve spojení s dalšími zákonem stanovenými povinnými údaji, a řádně vysvětlil, proč předložený průzkum nemůže rozhodnutí ve věci ovlivnit.
[19] Pochybení krajského soudu nelze shledat ani v posouzení stěžovatelkou namítaných důvodů pro zproštění odpovědnosti. Podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. V nynější věci ale žádné takové skutečnosti nevyplývají. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že nemohla předvídat extenzivní výklad povinností vyplývajících z § 12a zákona o ochraně spotřebitele, a proto nemohla ani vědět, že její slevová komunikace se spotřebiteli bude v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení. Žalovaná před nabytím účinnosti novely zákona o ochraně spotřebitele poskytla náležitou součinnost, když odpověděla na různé otázky týkající se výkladu § 12a stejného zákona a upozornila, že při výkladu nových povinností bude vycházet ze sdělení Evropské komise C/2021/9328.
[20] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani co do tvrzeného pochybení při výkladu zásady absorpce. Zdejší soud se tímto opakovaně zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 13. 11. 2025, čj. 10 As 260/202495, ze dne 20. 11. 2025, čj. 6 As 36/202541, ze dne 28. 11. 2025, čj. 7 As 50/202540, nebo ze dne 9. 1. 2026, čj. 7 As 51/202545. Shodně s vysloveným názorem proto připomíná, že podle § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že "za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsouli horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější, a podle § 88 odst. 1 stejného zákona, pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení." Ve společném řízení je tak třeba projednat přestupky téhož obviněného, jeli k jejich projednání věcně a místně příslušný jeden správní orgán (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2025, čj. 5 As 4/202533). Podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění účinném pro posuzovanou věc, byly zřízeny inspektoráty s územní působností pro jednotlivé kraje, které rozhodují o zjištěném porušení zákona ve své územní působnosti (v nynější věci inspektorát České obchodní inspekce Jihomoravského a Zlínského kraje). Pochybení správních orgánů nelze shledat ani v tom, že zásada absorpce nebyla aplikována "celostátně", neboť taková povinnost správních orgánů (zohledňovat při ukládání sankce přestupky projednávané jiným správním orgánem) neplyne ani ze zákona, ani z ústavního pořádku (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2026, sp. zn. I. ÚS 73/26).
[21] V nyní posuzované věci nelze shledat ani porušení zásady ne bis in idem. Zdejší soud konstatuje, že pouhá skutečnost, že stěžovatelka nastavila slevovou komunikaci centrálně, nemá za následek to, že by jednotlivé protiprávní skutky, které na toto centrální rozhodnutí navazují, měly být považovány za jeden "skutek". S odkazem na rozsudek SDEU ze dne 22. 3. 2022, ve věci C151/20 Nordzucker a rozsudek ze dne 22. 3. 2022, ve věci C117/20 bpost Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 73/26 (body 23 a 24) uvedl, že "pro účely hodnocení "idem", tj. totožnosti skutku, se dřívější rozhodnutí a stíhání nebo pozdější rozhodnutí musí skutečně týkat týchž skutků a nepostačuje pouze to, že jde o skutky příbuzné, obdobné či analogické. Totožností skutků se rozumí soubor konkrétních okolností daných událostmi, které jsou v podstatě stejné v rozsahu, v němž se týkají téhož pachatele, jsou vzájemně neoddělitelně spjaty v čase a prostoru. Značný význam je přitom nutné přikládat právě teritoriálním dopadům sankcionovaného jednání, resp. specifickým dopadům na konkrétní vymezený trh." Pro nyní posuzovanou věc je proto zásadní, že nebylo sankciováno samotné centrální rozhodnutí o způsobu informování o slevě z ceny, ale způsob komunikace se spotřebiteli v konkrétních prodejnách na konkrétním území, který měl dopad na konkrétní a vzájemně odlišný okruh spotřebitelů. Informování spotřebitelů o slevách v jednotlivých prodejnách má specifický dopad na odlišné skupiny spotřebitelů, a proto lze uzavřít, že skutky, za něž byla stěžovatelka postižena sankcemi různými inspektoráty žalované, tak nebyly "neoddělitelně spjaty v čase a prostoru".
[22] V tomto kontextu proto nelze stěžovatelce přisvědčit ani co do námitky, že se v důsledku centrálně nastavené slevové komunikace dopustila přestupku, který měly správní orgány posoudit jako trvající. NSS navíc připomíná, že se stěžovatelka podle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky ve skutečnosti dovolává přísnějšího posouzení povahy a závažnosti spáchaného přestupku, což v daném případě nedává rozumný smysl. Podle § 38 písm. f) stejného zákona totiž správní orgán při hodnocení závažnosti přestupku přihlíží rovněž k délce doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním.
[23] Konečně se NSS zabýval namítanou nepřiměřeností uložené pokuty. Podle judikatury platí, že ukládání sankcí za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem stanovené možnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezeném rámci, resp. ve výběru některého ze způsobů rozhodnutí umožněného zákonem (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2024, čj. 7 As 35/202375). Úlohou správních soudů není hledání optimální výše sankce, ale její korekce v případě, kdy sankce zjevně neodpovídá zobecněné představě o adekvátnosti a spravedlnosti trestu. K moderaci je tedy nutné přistupovat spíše zdrženlivě a aktivovat ji až v případech zjevné nepřiměřenosti (rozsudek NSS ze dne 17. 5. 2024, čj. 7 As 18/202468).
[24] Stěžovatelka však k moderaci uložené pokuty namítá pouze to, že krajský soud měl pokutu snížit z důvodu nejasné a nesrozumitelné právní úpravy, v jejímž důsledku si stěžovatelka nemohla být vědoma, že nastavená slevová komunikace bude odporovat zákonu. Krajský soud s ohledem na výše uvedené závěry vysvětlil, proč nepřisvědčil stěžovatelčiným námitkám, a to i co do výkladu § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele také jejímu tvrzení, že žalovaná neposkytla dostatečnou součinnost. Přihlédl rovněž k tomu, že za přestupek podle § 24 odst. 7 písm. l) ve spojení s § 24 odst. 19 písm. e) zákona o ochraně spotřebitele je možné uložit pokutu až ve výši 5 000 000 Kč, přičemž správní orgán I. stupně stěžovatelce uložil pokutu ve výši 200 000 Kč, která představuje 4 % z maximální možné výše. Pokuta tedy byla uložena na samotné dolní hranici zákonného rozmezí. NSS se se závěry krajského soudu ztotožňuje, a proto ani neshledal jeho pochybení v tom, že nepřistoupil k moderaci pokuty.

4. Závěr
[25] Z uvedených důvodů NSS kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v posuzované věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. září 2026

Vojtěch Šimíček
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/10-AS-256/2025-83)