# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 10 As 251/2025

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 10 As 251/2025
- Číslo jednací: 10 As 251/2025-40
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:10.As.251.2025.40
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 9. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 9. 10. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

1. Popis věci
[1] Žalobce vlastní pozemek v katastrálním území L, v jehož blízkosti bylo umístěno (v roce 2021) a povoleno (v roce 2023) vsakovací těleso (pro dešťovou vodu odváděnou ze současně umístěného a povoleného objektu občanské vybavenosti). Má za to, že obecní úřad, který obě rozhodnutí vydal, i jeho nadřízený krajský úřad se vůči němu dopustili několika nezákonných zásahů. Ty spatřuje v tom, že s ním obecní úřad nejednal jako s účastníkem územního a stavebního řízení a nedoručil mu rozhodnutí v těchto řízeních vydaná; krajský úřad pak pochybení obecního úřadu nenapravil a řádně nepřezkoumal vnitřní rozpornost jeho rozhodnutí. Prvotním problémem, od nějž se všechny ostatní odvíjejí, je to, že obecní úřad ve výrocích svých rozhodnutí výslovně umístil a povolil obecní objekt jen na pozemcích parc. č. st. XA a parc. č. XB. Až když se žalobce začal v roce 2025 o věc zajímat, zjistil z podmínky č. 25 stavebního povolení, že vsakovací těleso, do nějž má být odváděna dešťová voda z tohoto obecního objektu, bude ve skutečnosti ležet na pozemku č. XC - a ten přímo sousedí s pozemkem žalobcovým. Žádal proto, aby krajský soud vyslovil nezákonnost všech těchto zásahů.

[2] Krajský soud však žalobu proti tvrzeným zásahům odmítl. Dílčí procesní kroky, v nichž úřady podle žalobce pochybily, totiž nelze považovat za samostatné zásahy, k obraně před nimiž slouží zásahová žaloba. Soud by tyto kroky mohl přezkoumat, jen kdyby žalobce podal žalobu proti rozhodnutím, jimiž byla řízení završena. V této konkrétní věci ale nemělo smysl vyzývat žalobce ke změně žalobního typu, protože se před podáním žaloby proti žádnému z obou rozhodnutí (pravomocných už v prvním stupni) neodvolal, a to ani v roční lhůtě, kterou k tomu zákon dává opomenutým účastníkům.

2. Argumenty stran v kasačním řízení
[3] Žalobce (nyní stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. S krajským soudem by sice mohl souhlasit v tom, že samotné nedoručení rozhodnutí obvykle nelze napadat zásahovou žalobou, ale v jeho věci nejde o běžnou situaci popisovanou v judikatuře. Ani jedno z rozhodnutí neuvádělo, že se vsakovací těleso umisťuje a povoluje právě na obecním pozemku č. XC: tuto okolnost obecní úřad před veřejností skryl. Krom toho si stěžovatel nemůže být jist, že se seznámil se skutečným textem obou rozhodnutí - má je k dispozici jen jako fotografie pořízené třetí osobou, a nadále tak důvodně pochybuje o jejich obsahu. V tom je rozdíl proti věci 10 As 292/2019, z níž vyšel krajský soud. Nakonec krajský soud pochybil i tím, že o žalobě rozhodl usnesením. To, zda úkon správního orgánu pojmově může být nezákonným zásahem, je totiž otázkou důvodnosti žaloby, nikoli otázkou existence podmínek řízení (což uvedl už rozšířený senát ve věcech 8 Aps 6/2007 a 7 As 155/2015).

[4] Obecní úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasil s krajským soudem a pro úplnost poukázal i na další okolnosti. Stěžovatel se podle svých slov dozvěděl o nedoručení obou rozhodnutí v lednu 2025; žalobu však podal až v říjnu 2025, tedy opožděně (po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty), i kdyby jinak byla přípustná. Obecní úřad dodal, že pokud měl stěžovatel zájem získat rozhodnutí přímo od něj, mohl o ně kdykoli požádat i podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Samotné vsakovací těleso pak podle obecního úřadu nemůže zasáhnout do stěžovatelových práv. Hydrogeologický posudek uvádí, že ve vzdálenosti tří metrů od jeho obvodu už nebude výška hladiny podzemní vody nijak ovlivněna. Nejbližší dům ve směru úklonu terénu přitom leží dvacet metrů od vsakovacího tělesa a není ani ve vlastnictví stěžovatele.

[5] Stěžovatel pak ještě v říjnu 2026 soudu zaslal "doplnění kasační stížnosti" (včetně dvou opatření krajského úřadu proti nečinnosti obecního úřadu). V něm podrobně popsal současný skutkový stav: vsakovací těleso bylo provedeno jinak, než jak ukládá stavební povolení, a krajský úřad proto uložil obecnímu úřadu provést kontrolu na místě, stěžovatel však neví, zda se tak stalo. Nadto byly dva z povolených stavebních objektů - vsakovací těleso i samotný obecní objekt - umístěny v rozporu s územním plánem. Stěžovatel si proto myslí, že stavební úřad jej i další účastníky opomenul v řízení záměrně.

3. Posouzení věci
[6] Kasační stížnost není důvodná. Žalobce se snaží svou věc odlišit konkrétními skutkovými okolnostmi, ty však pro právní výsledek nemohou být určující.

[7] Některé námitky (shrnuté v bodě [5]) jsou nepřípustné, protože stěžovatel je vznáší nově, a tedy argumentuje jinak než v žalobě, v jejichž mezích se ale kasační stížnost musí držet (§ 104 odst. 4 a § 109 odst. 5 soudního řádu správního). Navíc stěžovatel podal svou kasační stížnost jako blanketní, a její důvody tak byl oprávněn doplnit jen na výzvu soudu (§ 106 odst. 3 s. ř. s.) v měsíční lhůtě (což udělal v lednu 2026); další doplňování kasačních důvodů už není možné. Bez ohledu na tato formální omezení, která plynou ze zákona, nejsou tyto námitky ani pro svou povahu způsobilé zpochybnit závěry krajského soudu. Vyjadřují se totiž k faktickým okolnostem provádění stavby či k pravidlům územního plánování, nikoli k napadenému usnesení - a vlastně se nevyjadřují ani k předmětu řízení (tedy k nezákonnému zásahu popsanému v bodě [1], který podle žalobního tvrzení nastal už před podáním žaloby a spočíval v opomenutí stěžovatele jako účastníka, v nedoručování rozhodnutí a v nepřezkoumání jejich vnitřní rozpornosti).

[8] Soudní řád správní upravuje tři základní typy žalob, kterými lze napadnout projevy správního orgánu vůči jednotlivci: žalobu proti rozhodnutí, proti nečinnosti a proti zásahu. Věcný rozsah těchto tří typů by se měl vykládat ve prospěch soudní kontroly - tedy tak, aby soud mohl přezkoumat každý úkon veřejné správy, který zasahuje jednotlivci do práv. Ani tato myšlenka však nemá vést k tomu, aby soud přezkoumával dílčí procesní úkony správního orgánu, které technicky zajišťují průběh řízení (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/200898, č. 2206/2011 Sb. NSS, body 17 a 20).

[9] Dalším korektivem neúměrně širokého pojetí žaloby proti nezákonnému zásahu podle § 82 s. ř. s. je její podpůrná (subsidiární) povaha. Znamená to, že takovou žalobu lze podat jen tehdy, pokud se v dané právní situaci nemůže použít žaloba jiná (proti rozhodnutí nebo proti nečinnosti) - lépe řečeno pokud se nemohla použít žaloba jiná. Není totiž podstatné, zda má žalobce v okamžiku, kdy se obrátí na soud, ještě stále otevřené všechny procesní možnosti, nebo zda mohl využít jiný typ žaloby jen v minulosti a neudělal to.

[10] Právě ve druhé z těchto situací se ocitl stěžovatel. Domnívá se, že měl být účastníkem územního a stavebního řízení, které se týkalo pozemků v jeho sousedství, a že obecní úřad jej nesprávně opomenul. Zásahovou žalobu podal proto, aby se domohl doručení vydaných rozhodnutí a aby se krajský úřad - jako nadřízený orgán - zabýval obsahem rozhodnutí obecního úřadu. Takovýto postup však obchází procesní řešení, které opomenutým účastníkům dává zákon (§ 84 odst. 1 správního řádu). Pokud někdo splňoval podmínky pro to, aby se účastnil správního řízení, ale tam vydané rozhodnutí mu nebylo doručeno, může přesto podat odvolání, ovšem jen ve lhůtě jednoho roku od doručení poslednímu z (neopomenutých) účastníků. (Toto pravidlo, byť se může jevit jako přísné vůči účastníkům, kteří se o vydání rozhodnutí či vůbec o nějakém proběhlém řízení dozvěděli až po uplynutí lhůty, totiž současně zachovává právní jistotu ostatních adresátů rozhodnutí, jak vysvětlil krajský soud v bodě 10 usnesení i s odkazem na judikaturu NSS a Ústavního soudu.) Pro běh lhůty není důležité, zda správní orgán s opomenutým účastníkem v řízení jednal a jen mu nedoručil rozhodnutí, nebo zda s ním nejednal vůbec.

[11] Stěžovatel se o obou rozhodnutích dozvěděl příliš pozdě na to, aby proti nim mohl včas podat odvolání. Už z toho je ale zřejmé, že do postupu obecního úřadu v obou řízeních ani do výsledku těchto řízení nemůže nijak zasáhnout. Kdyby soud v takové situaci připustil žalobu proti nezákonnému zásahu (kterou stěžovatel ve skutečnosti usiluje o jakousi nápravu či změnu vydaných rozhodnutí), popíral by tím nutnost vyčerpat opravné prostředky podle správního řádu i meze procesní ochrany, kterou opomenutým účastníkům dává zákon. Konstrukce § 84 odst. 1 správního řádu i roční lhůta tam stanovená by byly zbytečné, protože každý, kdo se považuje za účastníka, by mohl těmto pravidlům navzdory zpochybnit i po letech pravomocný výsledek správního řízení zásahovou žalobou.

[12] Z toho také plyne, že konkrétní podoba rozhodnutí a jeho "vnitřní rozpornost", na niž stěžovatel poukazuje, nemohou na nepřípustnosti zásahové žaloby nic změnit. Právě popsaná pravidla fungují v dobrém slova smyslu mechanicky, tj. uplatní se všude tam, kde nastanou určité formální procesní okolnosti (vydání rozhodnutí a uplynutí lhůty). To, jak konkrétně sporné rozhodnutí zní a jakou nezákonnost v něm stěžovatel spatřuje, není podstatné. Správním orgánům ani soudům zde nepřísluší hodnotit obsah rozhodnutí: i kdyby třeba za jiných okolností, při běžném přezkumu, mohlo být rozhodnutí shledáno nesprávným, v nynější situaci převládne právní jistota, která byla pravomocným skončením řízení nastolena, a sporné rozhodnutí bude nadále pokládáno za správné.

[13] K jinému hodnocení nemůže vést ani srovnání s rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, čj. 10 As 292/201929. V něm se NSS zamýšlel nad skutkově různými situacemi, k nimž může vést nedoručení rozhodnutí. Rozsudek však nijak nezpochybňuje právě provedenou úvahu (podle níž se opomenutý účastník nemůže cestou zásahové žaloby domáhat ani doručování rozhodnutí, o jehož vydání nevěděl, ani jeho přezkumu). Zmiňuje se sice (hlavně v bodech 13 až 15) o výjimečných případech, v nichž lze nedoručení rozhodnutí napadnout zásahovou žalobou, nynější věc ale takovým případem není (kasační stížnost ji ostatně k tam rozebíraným okolnostem ani nepřirovnává). Skutkovou odlišností od věci 10 As 292/2019, která by mohla vést k právně odlišnému výsledku, není ani to, že tam úřad účastníku rozhodnutí fakticky doručil, i když vadně (poštou namísto datovou schránkou), zatímco stěžovatel v této věci získal text rozhodnutí jen neformálně. (K tomu NSS podotýká, že stěžovatel připojil obě rozhodnutí k žalobě; jde o prosté kopie, o jejichž autentičnosti však není rozumný důvod pochybovat. V každém případě z nich je dobře zřejmý nedostatek v označení pozemku, na který stěžovatel setrvale upozorňuje). Bez ohledu na faktické doručení či nedoručení se opomenutému účastníku nabízí vždy jen cesta podle § 84 odst. 1 správního řádu; ani ten, komu byť i jen fakticky doručeno nebylo, nemá procesní možnosti širší.

[14] Konečně stěžovatel namítá, že krajský soud měl o žalobě rozhodnout rozsudkem, ne usnesením; i v tom se ale mýlí. Rozšířený senát původně vyslovil (usnesením ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007247, č. 1773/2009 Sb. NSS), že posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, je otázkou důvodnosti žaloby (nikoli otázkou existence podmínek řízení), kterou má soud řešit v rozsudku (nikoli v usnesení). Později však svůj závěr upřesnil (rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, čj. 7 As 155/2015160, č. 3687/2018 Sb. NSS, bod 63) - a nově tak platí, že nemůželi být jednání popsané v žalobě zásahem už pro svou povahu či pro jiné okolnosti, musí být taková žaloba odmítnuta, i kdyby byla žalobní tvrzení pravdivá. NSS má za to, že v této věci byla už ze žaloby zřejmá její neprojednatelnost. Jak to výstižně popsal krajský soud: stěžovatel rozmělnil pravomocně skončené řízení do dílčích postojů a kroků úřadů či dílčích vad jejich aktů (opomenutí účastníka, nedoručení rozhodnutí, obsahová vada rozhodnutí), což judikatura obecně zapovídá. Navíc stěžovatelova další argumentace ukazuje na to, že takto postupoval s cílem dosáhnout věcného přezkumu nedoručených rozhodnutí, což je zase možné jen v řízení o žalobě proti rozhodnutí (za předpokladu, že účastník dříve vyčerpal možnost odvolání, což se zde nestalo).

4. Závěr a náklady řízení
[15] NSS proto kasační stížnost zamítl.

[16] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žádnému ze žalovaných nevznikly v řízení náklady, které by se vymykaly z jejich běžné činnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/10-AS-251/2025-40)