# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 10 As 137/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 10 As 137/2026
- Číslo jednací: 10 As 137/2026-61
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:10.As.137.2026.61
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 8. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Klíčová slova: Pozemní komunikace

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.
II.    Žalobce je povinen zaplatit osobám zúčastněným na řízení I, II a III náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 14 723,04 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Jiřího Hnáta, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III.    Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení IV nemají právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

Popis věci a dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce (stěžovatel) umístil na pozemku ve svém vlastnictví železnou závoru, kterou přehradil pozemní komunikaci vedoucí k nemovitostem v horské chatové oblasti. Správní orgány stěžovateli nařídily odstranění závory, jelikož byla umístěna nezákonně. V řízení o odstranění pevné překážky si jako předběžnou otázku musely zodpovědět, zda je sporná komunikace veřejně přístupnou účelovou komunikací. Správní orgány dospěly k závěru, že se o tento typ komunikace jedná, a proto bylo přehrazení cesty nezákonné. Mezi stranami je sporné posouzení předběžné otázky včetně zákonných a judikaturních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (krajský soud) v posuzované věci rozhodoval opakovaně a stěžovatel zpochybňuje rovněž respektování závazného právního názoru vysloveného v dřívějším rozsudku krajského soudu.
[2] Městský úřad Tanvald (městský úřad) nařídil stěžovateli jako správní orgán prvního stupně odstranění pevné překážky v řízení podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému úřadu Libereckého kraje (žalovaný), který ale jeho námitkám nevyhověl a odvolání zamítl.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel správní žalobu. Krajský soud jeho námitkám vyhověl a zrušil rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, čj. 59 A 49/202475 (zrušující rozsudek). V opakovaném řízení rozhodl žalovaný o věci v záhlaví označeným rozhodnutím, kterým odvolání stěžovatele opětovně zamítl. Stěžovatel se proto znovu obrátil na krajský soud. Ten ale žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a vyjádření osoby zúčastněné na řízení (OZNŘ)
[4] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení, vady řízení a nepřezkoumatelnost či jiné vady řízení před soudem. Kasační argumentaci rozčlenil stěžovatel do dvou částí - v úvodní části upozorňuje na tvrzenou nezákonnost a ve druhé části označuje vady řízení před správními orgány a před krajským soudem.
[5] Nezákonnost spatřuje stěžovatel v posouzení znaků veřejně přístupné pozemní komunikace. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (NSS), která uvedené znaky definovala, a upozorňuje, že neníli splněn byť jediný z nich, nelze veřejně přístupnou účelovou komunikaci deklarovat. Správní orgány a krajský soud nesprávně posoudily naplnění znaku komunikační potřeby, jelikož v posuzovaném případě existuje reálná alternativa ke sporné komunikaci, tzv. severozápadní cesta. Stěžovatel upozorňuje, že krajský soud alternativu odmítl, jelikož není v celém rozsahu ve vlastnictví obce, navazuje na pozemky třetích osob a v koncovém úseku nezajišťuje plnohodnotný přístup motorovými vozidly ke všem nemovitostem. Tento závěr se ale příčí standardům přezkumu komunikačních alternativ v judikatuře NSS (rozsudky ze dne 7. 4. 2022, čj. 10 As 67/202170, ze dne 29. 6. 2017, čj. 7 As 95/201734, ze dne 28. 6. 2022, čj. 10 As 99/202256 a ze dne 26. 1. 2023, čj. 8 As 137/202184). Stěžovatel dále upozorňuje, že v horských oblastech neexistuje právo na přístupnost chat motorovými vozidly. V napadeném rozsudku krajský soud uvedený princip nejprve akceptoval, ale svými závěry jej poté zcela popřel. Dojezd na veřejné parkoviště s následným přístupem po pěšině prý totiž zajišťuje komunikační potřebu dotčených nemovitostí dostatečně. Krajský soud rozhodl ve prospěch "cesty z pohodlí" v rozporu s judikaturou, která v takových případech zamezuje zásahům do vlastnického práva. Napadený rozsudek navíc neprovedl individualizované porovnání severozápadní alternativy s možnostmi sporné cesty a krajský soud k pozemním komunikacím přistupoval nerovně. U sporné cesty totiž konstatoval, že může být užívána způsobem, který odpovídá její podobě a průběhu, a ignoroval tedy její nezpůsobilost pro plnohodnotnou celoroční motorovou přístupnost. U severozápadní alternativy naopak požadoval absolutní motorovou přístupnost. Odůvodnění je proto vnitřně rozporné a v rozporu s judikaturou k posuzování alternativních komunikací. V posuzovaném případě komunikační potřeba není dána, neboť veřejně přístupná účelová komunikace neexistuje a nebyly tak splněny zákonné podmínky k nařízení odstranění pevné překážky podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.
[6] Ve druhé části kasační stížnosti nejprve stěžovatel upozorňuje, že podle § 78 odst. 5 s. ř. s. jsou správní orgány vázány právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Význam uvedeného principu dokládá judikaturou NSS, dle níž má správní orgán povinnost vypořádat se s připomínkami krajského soudu. Nerespektování závazného právního názoru je totiž důvodem ke zrušení rozhodnutí. V posuzovaném případě krajský soud v prvním zrušujícím rozsudku uložil žalovanému čtyři konkrétní povinnosti:
1. znovu posoudit, zda se překážka nachází na veřejně přístupné účelové komunikaci,
2. ujasnit si, kudy ve skutečnosti vedou uvažované alternativní trasy,
3. řádně se vypořádat s odvolacími námitkami stěžovatele a jím citovanou judikaturou,
4. srozumitelně vysvětlit, proč neexistuje jiná alternativa přístupu k dotčeným nemovitostem.
Stěžovatel upozorňuje, že žalovaný v návaznosti na zrušující rozsudek doplnil do napadeného rozhodnutí pouhý jeden odstavec, v dalších čtyřech odstavcích provedl jen "kosmetické" změny a neučinil žádný procesní či dokazovací úkon. Přesto krajský soud konstatoval, že žalovaný dostál požadavkům zrušujícího rozsudku a napadené rozhodnutí již není nepřezkoumatelné, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Žalovaný totiž nerespektoval vázanost zrušujícím rozsudkem a nevypořádal řádně veškeré námitky. Takto závažné vady nelze přejít pouhým konstatováním, že se správní orgán nemusí samostatně zabývat každou jednotlivou větou. Krajský soud tak stěžovateli odepřel spravedlnost dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navíc sám konstatoval, že vyhodnocení alternativních cest nebylo provedeno s potřebnou poctivostí. Stěžovatel tvrdí, že nerespektování závazného právního názoru je nežádoucí rovněž z hlediska právní jistoty. Popsané vady proto zatížily napadený rozsudek vadou nezákonnosti [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a také nastaly vady správního řízení a jiné vady řízení před krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.]. Při zjišťování skutkového stavu totiž byla porušena ustanovení o řízení, pro která měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit; nerespektování vlastního právního názoru považuje stěžovatel za jinou vadu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že se řídil pokyny zrušujícího rozsudku. V napadeném rozhodnutí zejména upřesnil nesprávné pojmenování alternativních tras, které byly ve vyhotovení rozhodnutí nedopatřením zaměněny, a ujasnil průběh severozápadní cesty. Ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zrušující rozsudek.
[8] Ke kasační stížnosti se vyjádřily OZNŘ I, II a III. Upozorňují, že rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek a zrušující rozsudek neuložil žalovanému ohledně dokazování žádnou povinnost. Je irelevantní, kolik odstavců žalovaný do rozhodnutí doplnil. Nepřezkoumatelnost nezakládá nesouhlas stěžovatele s podrobností odůvodnění či výsledkem vypořádání (rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2005, čj. 2 Afs 105/200475). Stěžovatel pominul, že jím citovaná judikatura zavádí přednost alternativních komunikací, které neomezují vlastnické právo jiných osob. V posuzovaném případě ale požaduje upřednostnění severozápadní cesty, která zasahuje do vlastnického práva jiné fyzické osoby. Tvrzené alternativy nesplňují znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Stěžovatel ani nedokázal tvrdit, kudy alternativní cesty přesně vedou, což potvrdilo též místní šetření.
[9] OZNŘ jsou přesvědčeny, že žalovaný splnil pokyny zrušujícího rozsudku a vadu nepřezkoumatelnosti napravil. Ohrazují se proti tvrzení, že krajský soud konstatoval nepoctivé vypořádání odvolacích námitek. Dále upozorňují, že stěžovatelem citovaná judikatura se týká vad správního řízení, nikoliv vad řízení před krajským soudem. Kasační argumentace je v této části obecná a stěžovatel neoznačuje žádnou konkrétní odchylku od zrušujícího rozsudku. Kasační stížnost netvrdí, v čem spočívaly údajné vady správního řízení či jiné vady řízení před soudem. Krajský soud odmítl severozápadní alternativu, protože vede přes soukromé pozemky, v části terénu není vůbec patrná, dále probíhá pouze ve formě pěšiny a nezajišťuje přístup k nemovitostem; nebyly u ní ani prokázány souhlasy vlastníků dotčených pozemků. Kombinaci uvedených důvodů stěžovatel nevyvrátil. OZNŘ proto navrhují kasační stížnost zamítnout.

Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Jak se podává ze shora uvedeného, stěžejní námitka stěžovatele spočívá ve zpochybnění naplnění zákonného znaku nutné komunikační potřeby. V posuzovaném případě prý totiž existuje alternativní severozápadní cesta, kterou napadený rozsudek odmítl v rozporu s judikaturou NSS akceptovat. Stěžovatel upozorňuje též na neexistenci práva na přístup motorovými vozidly k nemovitostem v horských oblastech. Je přesvědčen, že cesta po pěšině z parkoviště je dostatečná a krajský soud prolomil jeho vlastnické právo nezákonně. Krajský soud prý klade na obě posuzované cesty nerovné požadavky ohledně přístupnosti motorovými vozidly. Žalovaný se vůbec nevěnoval tvrzené severozápadní variantě a v přiloženém nákresu ji navíc mylně označil za východní alternativu. Tím vzbudil pochybnosti o tom, zda si vůbec uvědomuje, kterou variantu v rozhodnutí o odvolání posuzoval.
[11] K tomu NSS uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí napravil pochybení s označením východní a severozápadní alternativy v nákresu a detailně popsal jejich průběh. Pečlivě vysvětlil, že severozápadní alternativa nezajišťuje plnohodnotnou obslužnost dotčených nemovitostí, jelikož vede přes soukromý pozemek, na němž dle místního šetření není zčásti vůbec patrná. Dále uvedl, že při posuzování nutné komunikační potřeby je podstatné, zda alternativní cesta zajišťuje srovnatelný přístup. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že zatímco sporná komunikace umožňuje motorovou dopravu, severozápadní cesta ji neumožňuje a ani jako pěšina není v části tvrzeného průběhu vůbec patrná. Nemůže proto zajistit dostatečnou obsluhu dotčených nemovitostí (zejména s. 6-7).
[12] Krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného nejprve shrnul judikaturu, která se týká znaků veřejně přístupné účelové komunikace (bod 19 rozsudku). Následně vypořádal naplnění znaků stálosti a patrnosti, účelu sporné komunikace a souhlasů vlastníků (body 21-23). Napadený rozsudek dále shrnuje judikaturu k nutné komunikační potřebě, na jejímž základě se soud ztotožnil se správností závěru o nedostatečnosti tvrzených alternativ. U severozápadní varianty považoval krajský soud za klíčové, že není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve vlastnictví obce, její průběh není zcela znám a vede přes pozemky ve vlastnictví jiných fyzických osob. Souhlas těchto osob přitom nebyl ve správním řízení ani tvrzen, natož prokázán. Ze správního spisu je patrné, že sporná komunikace sloužila po desetiletí jako komunikační spojení a může být užívána způsobem, který slouží jejímu účelu (body 24-30).
[13] NSS již v minulosti opakovaně upozornil, že nutnou komunikační potřebu je třeba posuzovat ve vztahu ke konkrétním nemovitostem, pro něž slouží cesta jako komunikační spojnice. Upozornil též, že sporná cesta musí představovat jediné či z jiného důvodu nezbytné spojení. Navrhovaná alternativa je při posouzení relevantní pouze tehdy, existujeli fakticky. Musí proto představovat stálou a v terénu patrnou cestu, nepostačí hypotetická možnost alternativu vybudovat (např. rozsudek ze dne 21. 8. 2026, čj. 2 As 43/202676, bod 34). Při posuzování tvrzené alternativy je rovněž podstatné, zda umožňuje stejný rozsah užívání a může sloužit k témuž účelu jako sporná cesta (rozsudek ze dne 14. 5. 2026, čj. 6 As 190/202562, bod 44). Cesta, která je zcela zarostlá, nesjízdná či v určitém místě blokovaná, není způsobilá naplnit zákonný znak stálosti a patrnosti v terénu, a proto ani nemůže být relevantní alternativou (rozsudek ze dne 16. 6. 2025, čj. 8 As 166/202446, bod 23). Ze závěrů uvedené judikatury se nijak nevymykají ani stěžovatelem citované rozsudky.
[14] Namítáli stěžovatel, že krajský soud nesprávně posoudil severozápadní alternativu, mýlí se. Z judikatury zdejšího soudu je totiž zjevné, že předpokladem vyvrácení komunikační potřeby je existující plnohodnotná a srovnatelná alternativa. V posuzovaném případě lze ale pochybovat již o prokázání toho, zda je severozápadní alternativa existující stálou a patrnou cestou. Krajský soud totiž správně upozornil, že vede přes pozemek jiné fyzické osoby, a navíc na něm není ani v celém průběhu patrná. Judikaturu k posuzování komunikační alternativy nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje stěžovateli "přehodit" zásah do vlastnického práva na pozemek jiné fyzické osoby, aniž by alespoň tvrdil souhlas s takovýmto zatížením. Skutečnost, že se jedná o alternativu, totiž nesnižuje požadavky kladené na veřejně prospěšnou účelovou komunikaci. Právě proto NSS trvá na tom, aby navrhovaná alternativa umožňovala stejný rozsah užívání a mohla sloužit k témuž účelu jako sporná cesta. Jelikož však severozápadní alternativa není patrná v terénu a vede přes pozemek fyzické osoby bez tvrzení jejího souhlasu, krajský soud ji zcela správně označil za nedostatečnou alternativu ke sporné cestě. S uvedeným závěrem se NSS ze stejných důvodů ztotožňuje.
[15] Přisvědčit nelze ani dílčím námitkám týkajícím se neexistence práva na přístup motorovými vozidly, nerovného přístupu k posuzovaným cestám či údajné dostatečnosti pěšiny vedoucí z parkoviště. Tyto námitky totiž rovněž narážejí na to, že severozápadní cesta neumožňuje stejný rozsah užívání a nemůže sloužit témuž účelu jako sporná cesta. Cesta přes pozemek stěžovatele přitom dle zjištění ze správního spisu dlouhodobě sloužila jako přístup k pozemkům motorovými vozidly, zatímco napůl vymizelá pěšina přes pozemek ve vlastnictví jiné fyzické osoby tuto možnost neposkytuje. Není tedy pravda, že krajský soud deklaroval existenci práva na přístup k nemovitostem v horské oblasti motorovými vozidly, jelikož pouze správně požadoval, aby tvrzená alternativa splňovala judikaturní znak srovnatelného užívání a účelu.
[16] V popsaném závěru nelze spatřovat ani nerovný přístup či nesprávné přehlédnutí dostatečného spojení po pěšině z parkoviště. Krajský soud totiž pouze požadoval po obou cestách stejný rozsah užívání a správně uzavřel, že severozápadní cesta zdaleka neposkytuje srovnatelný přístup k dotčeným nemovitostem. V konstatování nedostatečné kapacity tvrzené alternativy neshledává NSS ani nerovný přístup. Při existenci dlouhodobě užívané komunikace jako přístupu pro motorová vozidla totiž nelze najednou tvrdit, že přístup po pěšině je dostatečný.
[17] Do vlastnického práva stěžovatele nebylo nezákonně zasaženo ani ve formě pouhé "cesty z pohodlí". Krajský soud vysvětlil, že sporná cesta zajišťuje komunikační napojení nemovitostí č. ev. XA, XB a XC na místní komunikaci a slouží tedy pro spojení vlastníků uvedených nemovitostí s touto komunikací v souladu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (bod 22 napadeného rozsudku). S uvedeným závěrem se NSS ztotožňuje a nemá mu co vytknout. Alespoň minimální napojení nemovitosti na místní komunikaci při neexistenci alternativní cesty nelze dle zdejšího soudu označovat za "cestu z pohodlí".
[18] NSS se tedy ztotožňuje s hodnocením veřejně přístupné účelové komunikace v napadeném rozsudku. V posuzovaném případě není pochyb, že byly splněny veškeré znaky vzniku tohoto typu komunikace. V případě existence nutné komunikační potřeby krajský soud správně vyloučil relevanci severozápadní alternativy, když upozornil, že vede přes soukromý pozemek, na němž dokonce mizí, a až dále pokračuje ve formě pěšiny.
[19] Uvedené závěry jsou souladné s judikaturou NSS. Je nepochybné, že severozápadní alternativa neumožňovala stejný rozsah užívání a nemohla sloužit k témuž účelu jako sporná cesta. Námitky stěžovatele proti posouzení kritéria nezbytné komunikační potřeby proto nejsou důvodné.
[20] Stěžovatel vytýká rovněž krajskému soudu, že netrval na vázanosti žalovaného předchozím zrušujícím rozsudkem. V napadeném rozhodnutí prý žalovaný provedl pouze kosmetické úpravy a odvolací námitky zůstaly nevypořádané. Krajský soud přesto postup žalovaného potvrdil, čímž odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti v rozporu s Listinou základních práv a svobod.
[21] K této námitce zdejší soud uvádí, že krajský soud v bodě 15 zrušujícího rozsudku zavázal žalovaného následovně:
"V dalším řízení bude žalovaný vysloveným právním názorem soudu vázán dle § 78 odst. 5 s. ř. s. Bude muset znovu posoudit, zda se se posuzovaná překážka nachází na veřejně přístupné účelové komunikaci. Přitom si bude muset ujasnit, kudy uvažované alternativní cesty ve skutečnosti vedou, vypořádat se s odvolacími námitkami žalobce a srozumitelně vysvětlit, proč neexistuje jiná alternativa přístupu k dotčeným nemovitostem."
[22] NSS ze správního spisu zjistil, že v návaznosti na uvedený pokyn doplnil žalovaný napadené rozhodnutí tak, že opravil pochybení při vyznačení severozápadní a východní varianty, které byly v předchozí verzi prohozeny (s. 6). Na následující straně za pomoci parcelních čísel jednoznačně vytyčil průběh tvrzené severozápadní varianty a přidal nový odstavec, v němž tvrzenou alternativu podrobněji posoudil (s. 7 odst. 35 a 36). V posouzení upozornil na judikaturní východiska a aplikoval je na severozápadní cestu. Uzavřel, že tvrzená alternativa neposkytuje dostatečnou a srovnatelnou obslužnost, jelikož se jedná o pouhou pěšinu, která zčásti ani není patrná v terénu. V závěru rozhodnutí upravil dva odstavce, v nichž zopakoval, že severozápadní varianta nedokáže dotčené nemovitosti obsloužit ani pěší formou, a uvedl, že postupuje v souladu se zrušujícím rozsudkem (s. 8).
[23] Krajský soud v napadeném rozsudku uzavřel, že vady vytýkané zrušujícím rozsudkem byly napadeným rozhodnutím odstraněny (bod 16). Při posouzení nepřezkoumatelnosti tentokrát neshledal závažné vady. Z rozhodnutí totiž byly zřejmé úvahy žalovaného, nechyběly v něm důvody rozhodnutí a bylo srozumitelné (bod 18). Sice uvedl, že posouzení severozápadní alternativy mohly správní orgány provést "pregnantněji", nicméně současně konstatoval, že správní orgány správně identifikovaly, že tvrzená alternativa není v celém průběhu znatelná, a zohlednily potenciální zásah do vlastnického práva jiných fyzických osob bez jejich tvrzeného souhlasu. Napadené rozhodnutí proto bylo zákonné (body 27-31).
[24] NSS konstatuje, že podstatou pokynu ve zrušujícím rozsudku bylo zejména odstranění nejasností ohledně identifikace posuzovaných alternativ. Krajský soud po žalovaném rovněž chtěl, aby se opětovně vypořádal se znaky veřejně přístupné účelové komunikace, zejména s komunikační potřebou a s odvolacími námitkami stěžovatele k tomuto znaku. Zdejší soud souhlasí se závěrem napadeného rozsudku, dle nějž byl tento pokyn splněn jednoznačnou identifikací alternativních cest a přidáním odstavce s úvahami o nedostatečnosti severozápadní alternativy. Z pohledu dodržení vázanosti je přitom bez významu, že žalovaný nepřidal do spisu žádný důkaz a neučinil ani jiný procesní úkon. Jeho úkolem bylo pouze opětovné posouzení, nikoliv doplnění skutkového stavu.
[25] Kromě právě zmíněného považuje zdejší soud za podstatné uvést, že dodržení vázanosti vlastním zrušujícím rozsudkem má primárně kontrolovat krajský soud, který jej vydal. Právě krajský soud totiž ví nejlépe, k čemu přesně chtěl správní orgán zavázat. NSS by v tomto směru měl postupovat spíše zdrženlivě a zasáhnout pouze v případě, jeli zjevné, že vázanost nebyla respektována a krajský soud tento exces přehlédl. Takové pochybení ale v tomto případě nenastalo.
[26] K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces odkazuje NSS na judikaturu Ústavního soudu, která definuje ústavně nepřípustné odepření spravedlnosti tak, že dodržíli jedinec procesní předpisy a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu (např. nález ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2804/15, bod 18). V posuzovaném případě stěžovateli nicméně nebylo rozhodnutí o jeho věci odepřeno. Krajský soud žalobu neodmítl, ale věcně se s ní vypořádal. Jak již přitom NSS uvedl výše, dospěl ke správným závěrům. Do práva stěžovatele na soudní ochranu proto nebylo zasaženo.
[27] Druhá část kasační stížnosti obsahuje kromě již vypořádaných námitek pouze obecná tvrzení o vadách dokazování v řízení před správními orgány a vadách řízení před krajským soudem. S ohledem na použitou argumentaci k tomu NSS pouze stručně uvádí, že z obsahu správního a soudního spisu žádné takové pochybení nezjistil. Správní orgány jasně prokázaly relevantní skutkové okolnosti zejména díky podrobnému místnímu šetření a čestným prohlášením místních obyvatel. Procesnímu postupu krajského soudu rovněž nelze nic vytknout. NSS proto uzavírá, že námitky proti nerespektování vázanosti zrušujícím rozsudkem a dalším tvrzeným procesním pochybením jsou nedůvodné.

Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na výše uvedené dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovanému v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady vymykající se z běžné úřední činnosti.
[30] Osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému stěžovateli, pokud bránily své právo, které jim vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného stěžovatelem (§ 60 odst. 5 s. ř. s.; ten se uplatní ve znění nyní účinném, na rozdíl od řízení před krajským soudem, kde podle přechodných ustanovení platila starší verze pravidla). Tato situace zde nastala: stěžovatel se bránil proti rozhodnutí o odstranění závory na sporné komunikaci, kdežto osobám zúčastněným I, II a III - vlastníkům pozemků přístupných po přehrazené sporné komunikaci - její přístupnost vyhovovala. V posuzovaném případě proto byly podmínky citovaného ustanovení splněny a právo na náhradu nákladů náleží OZNŘ I, II a III. OZNŘ IV v kasačním řízení svá práva nehájila, a proto jí žádné náklady nevznikly.
[31] Zástupce OZNŘ I, II a III učinil v kasačním řízení jeden úkon právní služby - sepsání a podání vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu)] - v hodnotě 4 620 Kč. Náhrada hotových výdajů činí 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady proto činily 6 134,60 Kč včetně DPH za jednu ze zastupovaných osob. Vyjádření v kasačním řízení však bylo pro všechny tři OZNŘ společným úkonem, a proto se jeho výše snižuje na 80 % pro druhou zastupovanou osobu a na 60 % pro třetí zastupovanou osobu (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Snížené náklady tedy činí 4 907,68 Kč za druhou zastupovanou osobu a 3 680,76 Kč za třetí zastupovanou osobu. Celkové náklady kasačního řízení tedy v součtu činí 14 723,04 Kč.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/10-AS-137/2026-61)