# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 1 As 100/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 1 As 100/2026
- Číslo jednací: 1 As 100/2026-30
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:1.As.100.2026.30
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 8. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

IV. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci

[1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně řešenou otázkou uplatnění jednoměsíční lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon.
[2] Městský úřad Dačice, jako příslušný stavební úřad, schválil společným povolením záměr "Opěrná zeď Kapetova ulice, Dačice stavební objekt SO 201 - Zárubní zeď na ulici Kapetova, SO 202 - Opěrná zeď sjezdu k nemovitostem, SO 203 - Opěrná zeď pod klášterem, SO 204 - Opěrná zeď u nemovitosti č.p. 34", a to na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení.  Stavba přiléhá mimo jiné k pozemku žalobkyně parc. č. XA v k. ú. D., a proto se proti společnému povolení bránila odvoláním. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[3] Žalobkyně se následně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, a to žalobou podanou dne 27. 7. 2026 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Ten dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Podle § 306 odst. 1 stavebního zákona totiž platí, že žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu lze podat do jednoho měsíce od oznámení rozhodnutí žalobci. Krajský soud zjistil, že žalovaný doručil napadené rozhodnutí žalobkyni dne 27. 5. 2026. Poslední den pro podání žaloby proto připadl na 29. 6. 2026. Platí přitom, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout [§ 72 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")]. Z tohoto důvodu žalobu podanou až dne 27. 7. 2026 odmítl jako opožděnou [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[4] Žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") napadla usnesení krajského soudu kasační stížností. V ní navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil včasnost žaloby, přičemž za spornou považuje časovou a věcnou působnost § 306 odst. 1 stavebního zákona. Má za to, že v přechodných ustanoveních se vyskytuje nepravá mezera. Právní úprava neřeší otázku, zda í § 306 odst. 1 stavebního zákona dopadá i na žalobu podanou po nabytí účinnosti stavebního zákona a směřující proti rozhodnutí vydanému v řízení, jež bylo dokončeno podle dosavadní právní úpravy (§ 330 odst. 1 stavebního zákona). Stěžovatelka se proto domnívá, že by § 306 odst. 1 stavebního zákona měl dopadat pouze na stavební řízení zahájená podle tohoto stavebního zákona. Na posuzovanou věc se proto měla použít dvouměsíční lhůta pro podání žaloby dle § 72 odst. 1 s. ř. s.
[6] Stěžovatelka dále namítá, že s ohledem na materiální vazbu mezi soudním přezkumem a přezkoumávaným soudním rozhodnutím nelze dát přednost nepravé retroaktivitě dle § 306 odst. 1 stavebního zákona. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 9 As 186/2022  35, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, z nichž vyplývá, že použití nepravé retroaktivity nových procesních norem nesmí být automatické. Pokud není použití procesní normy jednoznačné, může se jednat o mezeru v zákoně, kterou je potřeba vyplnit nepravou retroaktivitou nebo analogickým dotvořením práva. Řešení této situace poté musí šetřit právo na přístup k soudu, legitimní očekávání a právní jistotu účastníků řízení. Stěžovatelka z toho vyvozuje, že pokud existuje několik rozumných výkladů, má soud použít ten, který šetří podstatu práva na přístup k soudu.
[7] Stěžovatelka svůj výklad § 306 odst. 1 stavebního zákona analogicky opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2001/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval zpětnou účinností norem v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Dospěl k závěru, že v případě novelizace zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, má být v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného před novelizací, které však bylo zahájeno po novelizaci, postupováno podle znění zákona před novelizací. Důvody přezkumu ani lhůtu nelze oddělit od právního režimu přezkoumávaného rozhodčího nálezu pouze na základě okamžiku zahájení následného soudního řízení.
[8] Stěžovatelka závěrem uvádí, že si je vědoma judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, s níž je napadené usnesení krajského soudu v souladu. Dodává však, že § 306 odst. 1 stavebního zákona má být vykládán v materiální vazbě na právní režim přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného. Takový výklad mimo jiné lépe odpovídá systematice stavebního zákona.
[9] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti vyjádřil pouze tak, že se s napadeným usnesením ztotožňuje, a navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
[10] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že krajský soud napadeným usnesením nezasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Ze stavebního zákona jednoznačně plyne, že soudní řízení zahájená po nabytí jeho účinnosti se řídí novou právní úpravou (dle argumentu a contrario z § 331 stavebního zákona). Jelikož podání žaloby nepředstavuje pokračování správního řízení, uplatní se na soudní přezkum zahájený po 1. 7. 2024 § 306 stavebního zákona. Shodný závěr přitom vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že okolnosti projednávané věci neposkytují důvod pro výjimečný postup ani pro dotváření práva ve prospěch stěžovatelky.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal usnesení krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
[12] V projednávané věci jde o posouzení, zda se na podání žaloby uplatnila obecná lhůta stanovená v § 72 odst. 1 s. ř. s., nebo lhůta obsažená v § 306 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatelka namítla, že zejména s ohledem na materiální vazbu mezi soudním přezkumem a přezkoumávaným soudním rozhodnutím a na požadavek, aby výklad podmínek věcné projednatelnosti žaloby co nejméně omezil právo na přístup k soudu, měl krajský soud použít obecnou dvouměsíční lhůtu dle § 72 odst. 1 s. ř. s. S touto argumentací se však Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[13] Pro žalobu proti rozhodnutí správního orgánu obecně platí, že ji [l]ze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanovíli zvláštní zákon lhůtu jinou (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Tímto zvláštním zákonem je i stavební zákon, který pro podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, určuje lhůtu jednoho měsíce od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno (§ 306 odst. 1 stavebního zákona). Právní úprava soudního přezkumu obsaženého v § 305 a násl. nabyla účinnosti dne 1. 7. 2024 (§ 334a odst. 3 stavebního zákona).
[14] Kasační soud se ve své judikatuře otázkou aplikace § 306 odst. 1 stavebního zákona již opakovaně zabýval. Dospěl přitom k jednoznačnému závěru, že se lhůta jednoho měsíce plně uplatní v případech, kdy žalobou napadené správní rozhodnutí bylo žalobci doručeno již za účinnosti nové právní úpravy, tedy po dni 1. 7. 2024 (rozsudky NSS ze dne 9. 4. 2025, č. j. 1 As 10/202534, body 10 až 15; ze dne 15. 5. 2025, č. j. 3 As 254/202426, bod 15; či ze dne 30. 4. 2026, č. j. 22 As 26/2026  31, bod 13).
[15] Tento závěr potvrdil v mnoha svých rozhodnutích i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 901/25; ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1730/25; či ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 1960/25). K nastolené otázce uvedl, že "[p]ři posuzování procesní lhůty k podání žaloby nelze racionálně dovodit žádnou pochybnost o tom, že je nutno aplikovat úpravu stavebního zákona, konkrétně jeho § 306 odst. 1. V procesním právu se postupuje podle zákona účinného v den, kdy je daný procesní úkon činěn. V projednávané věci byl rozhodný procesní úkon - doručení rozhodnutí krajského úřadu o odvolání - učiněn již za účinnosti nového stavebního zákona, a proto se na něj vztahuje právě tato právní úprava" (usnesení ÚS ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 17/26, bod 8)
[16] V projednávané věci bylo rozhodnutí žalovaného stěžovatelce doručeno dne 27. 5. 2026, přičemž žalobu podala dne 27. 7. 2026. Ačkoliv řízení u stavebního úřadu bylo zahájeno před účinností stavebního zákona, a bylo tak dokončeno dle dosavadních právních předpisů (§ 330 odst. 1 stavebního zákona), k doručení napadeného rozhodnutí došlo až za účinnosti nového stavebního zákona (v okamžiku doručení napadeného rozhodnutí byla posuzovaná právní úprava účinná již téměř dva roky). S ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, potvrzenou i Ústavním soudem, není pochyb o tom, že se pro podání žaloby měla uplatnit kratší lhůta dle § 306 odst. 1 stavebního zákona.
[17]    Na uvedeném závěru nic nemění ani argumentace stěžovatelky, že s ohledem na povinnost soudu v maximální míře šetřit právo na přístup k soudní ochraně měl krajský soud aplikovat lhůtu dle § 72 odst. 1 s. ř. s. Tuto úvahu odůvodnila závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24. Ačkoliv soudy jsou zásadně povinny šetřit podstatu a smysl práva na soudní ochranu, uvedené závěry Ústavního soudu nepodporují výklad, který prosazuje stěžovatelka. Ústavní soud totiž považoval za problematické pouze retroaktivní zkrácení již dříve vzniklého práva žalobce podat žalobu ve lhůtě dvou měsíců, tj. v situaci, kdy k doručení správního rozhodnutí došlo ještě za účinnosti staré úpravy (nález ÚS ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, body 35 a 38). O takovou situaci ale v nyní projednávané věci nešlo.
[18] Nejvyšší správní soud připouští, že proces rekodifikace stavebního práva byl komplikovaný, avšak podstatné je, že stavební zákon byl ve Sbírce zákonů publikován již dne 29. 7. 2021, včetně zvláštního pravidla o zkrácení lhůty k podání správní žaloby v § 306 a přechodného ustanovení v § 331. Účinnost této části byla následně odložena až na 1. 7. 2024 zákonem č. 152/2023 Sb. (část I, bod 419), který nabyl účinnosti 1. 7. 2023. Přinejmenším od tohoto data nemohla být stěžovatelka (respektive její zástupce) na pochybách, co bude obsahem nové právní úpravy (včetně změny žalobní lhůty) a od jakého okamžiku bude účinná. Dále je nutné zdůraznit, že stěžovatelka byla právním profesionálem zastoupena již při podání žaloby ke krajskému soudu, nešlo tedy o situaci, kdy by (jakožto právní laik) vlastním pochybením promeškala lhůtu, v níž mohla podat žalobu. Nicméně ani pokud by stěžovatelka v řízení před krajským soudem zastoupena nebyla, bylo její povinností respektovat zákonné lhůty. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt totiž platí, že každý je povinen hledět si svých práv, tedy i domáhat se soudní ochrany v zákonné lhůtě (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2025, č. j. 3 As 250/2024  21). V opačném případě mu jde jeho nevědomost ohledně aktuálně účinné úpravy k tíži.
[19] Ani argumentace založená na údajné materiální vazbě napadeného rozhodnutí a následného soudního přezkumu nemůže odůvodnit přijetí odlišného závěru. Podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu je prvním úkonem řízení soudního, které je jím zahájeno (§ 32 s. ř. s.). Není pokračováním řízení správního, a tedy nemůže být vnímáno jako další úkon ve správním řízení. Rozšířený senát k tomu konstatoval, že "právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originální a není pokračováním správního řízení" (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007  62, č. 1742/2009 Sb. NSS).
[20] Přiléhavé pak není ani srovnání projednávané věci s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které se týkalo návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (rozsudek NS ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2001/2014). To jednak proto, že se jedná o dva zcela odlišné instituty, upravené jinými právními předpisy a s rozdílným způsobem přezkumu. Především ale proto, že se ani skutkově nejedná o situaci srovnatelnou s nyní posuzovaným případem. Ve věci, kterou se zabýval Nejvyšší soud, byl rozhodčí nález vydán dne 14. 11. 2011 a doručen právní zástupkyni žalobce dne 23. 11. 2011. Ta podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu dne 2. 8. 2012. V průběhu mezi doručením rozhodčího nálezu a podáním návrhu na jeho zrušení nabyla účinnosti novela zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, provedená zákonem č. 19/2012 Sb. Tato novela nabyla účinnosti dne 1. 4. 2012 a upravovala mimo jiné ustanovení týkající se lhůty pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (§ 32 zákona o rozhodčím řízení). Šlo tedy o situaci, kdy přezkoumávaný rozhodčí nález byl vydán za účinnosti předchozí právní úpravy, a proto nebylo možné pro lhůtu pro podání návrhu na jeho zrušení aplikovat ustanovení zákona v novelizovaném znění. Skutkově se tedy jedná o obdobný případ, kterým se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24. V obou případech soudy odmítly retroaktivní zkrácení již dříve vzniklého práva žalobce. Vzhledem k tomu, že v nynějším případu bylo napadené rozhodnutí stěžovatelce doručeno až po účinnosti stavebního zákona, nejedná se o retroaktivní zkrácení dříve vzniklého práva stěžovatelky, a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu proto není přiléhavý.

IV. Závěr a náklady řízení

[21] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal důvod pro odchýlení se od své dosavadní judikatury i judikatury Ústavního soudu. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka podala žalobu proti napadenému rozhodnutí opožděně, je proto zákonný.

[22] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.

[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, bránilali své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). V souvislosti s tímto řízením nicméně osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti, a soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal, ačkoli co do výsledku byla v řízení úspěšná.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/1-AS-100/2026-30)