# Nejvyšší soud, sp. zn. 8 Tdo 643/2026

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 8 Tdo 643/2026
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.643.2026.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 18. 9. 2026
- Klíčová slova: Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, In dubio pro reo, Hodnocení důkazů
- Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku; § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

## Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Džmury odmítá.

## Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 4 T 103/2024, byl obviněný Jiří Džmura uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
jako osoba fakticky ovládající obchodní společnost REALITY 4 YOU CZ, s. r. o., IČ: 04106946, se sídlem Vyšehradská 1349/2, 128 00 Praha 2 (dále "společnost REALITY"), v přímém úmyslu ve značném rozsahu snížit daňovou povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty (dále "DPH") předstíráním nároku na odpočet daně a tím společnost neoprávněně obohatit podal Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 2, se sídlem Vinohradská 2488/49, Praha 2, v bodech 1) až 5) ve dnech 25. 5. 2021, 25. 6. 2021, 25. 9. 2021, 25. 10. 2021 a 25. 11. 2021 daňová přiznání k DPH za zdaňovací období květen až listopad 2021, v nichž deklaroval přijetí zdanitelných plnění od blíže neurčených plátců daně ve výši do 10.000 Kč (v oddílu B.3 kontrolního hlášení), ačkoliv věděl, že ve skutečnosti k žádnému poskytnutí těchto zdanitelných plnění nikdy nedošlo a jedná se o zdanitelná plnění zcela fiktivní, čímž v rozporu s ustanovením § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 235/2004 Sb.") neoprávněně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti REALITY o celkem 2.303.028 Kč.

2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000 Kč a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, člena kontrolního orgánu, či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu včetně výkonu rozhodovací činnosti statutárního orgánu, kontrolního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích všeho druhu na základě generální plné moci na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 5 To 316/2025, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., protože napadená rozhodnutí vykazují extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když soudy vadně shledaly, že byl ovládající osobou společnosti REALITY, ač takový závěr z dokazování nevyplynul, vadně bylo posouzeno i jeho zavinění a věc je zatížena vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. 5. U společnosti REALITY poukázal na vývoj v její vlastnické struktuře a složení statutárního orgánu, kdy on byl zakladatelem a jediným společníkem i jednatelem v období od 25. 5. 2015 do doby, než byl jeho podíl převeden na společnost INSTEG GROUP, IČO 034 61 491 (dále "společnost INSTEG"), dnes již rovněž zaniklou. K tomu došlo nejpozději ke dni 13. 2. 2019, kdy společnost INSTEG přijala rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady společnosti REALITY. Společnost INSTEG byla jako nový společník společnosti REALITY zapsána do obchodního rejstříku teprve ke dni 8. 4. 2019. Ke stejnému dni byl do obchodního rejstříku zapsán i nový jednatel V. O. a k 9. 3. 2022 byl zapsán jako jednatel K. B. Obviněný zůstal nicméně i po převodu společnosti REALITY na společnost INSTEG částečně činný ve společnosti REALITY, za kterou vyřizoval daňová přiznání a kontrolní hlášení, a to za standardních podmínek včetně fakturace odměny, když o tuto činnost jej požádal nový vlastník společnosti. Z této pozice vstupoval do datové schránky společnosti REALITY a měl i dispoziční oprávnění k jejímu účtu. Na podnikání společnosti REALITY jako takovém se nicméně již aktivně nijak neúčastnil, ani se o něj prakticky nezajímal. 6. Neztotožnil se s tím, že nový jednatel V. O. měl být tzv. bílým koněm, který se samostatně na řízení společnosti REALITY vůbec nepodílel (viz bod 55. rozsudku soudu prvního stupně, bod 21. napadeného usnesení), protože jde o závěry důkazně nepodložené. Zpochybnil věrohodnost V. O. proto, že byl odsouzen v souvislosti s vlastním podnikáním a v posuzované věci měl zájem, aby s předmětem řízení nebyl nijak osobně spojován. Navíc tento svědek obviněného v jednací síni ani nepoznal, což svědčí o tom, že mezi nimi žádná forma koordinace neprobíhala. Do pozice jednatele byl dosazen rozhodnutím společnosti INSTEG plnící coby jediný společník společnosti REALITY funkci valné hromady. Obviněný neměl na její chod a její rozhodovací procesy žádný vliv. Podstatný význam měl K. B., O. Š. a jistý pan B. 7. Podle obviněného soudy nesprávně shledaly, že společnost REALITY ovládal, když řádně neuvážily, o jaké konání jde s ohledem na význam "ovládání" podle § 74 a § 75 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech, ve znění pozdějších předpisů, jenž vymezuje podmínky, za kterých se považuje určitá osoba za osobu ovládající obchodní korporaci. Jeho role, jíž ve společnosti REALITY zastával, však podmínky ovládání nesplňovala, protože nešlo o trvalé propojení ovládající a ovládané osoby, ani neměl rozhodující, resp. převažující vliv na rozhodování a chování ovládané osoby. V posuzované věci nešlo ani o faktického vedoucího a tzv. stínového vedoucího, za nějž považuje teorie osobu, která uplatňuje dlouhodobě natolik významný rozhodující vliv na statutární orgán obchodní korporace. Závěr o tom, že obviněný v rozhodné době skrytě, leč zcela záměrně, ovládal společnost REALITY prostřednictvím svého dosazeného jednatele, nebyl založen na konkrétních skutkových zjištěních, že měl možnost vykonávat v dotčené společnosti onen rozhodující, opakovaný, a nikoliv nahodilý vliv na chod korporace a že tento svůj vliv i skutečně vykonával. Pokud disponoval přístupem k datové schránce a dispozičním právem k účtu, činil tak v rámci pomoci s účetnictvím, což není možné považovat za ovládání společnosti, protože takto jednal V. O. z pozice jednatele a vedení a podnikatelskou činnost společnosti REALITY vykonávali O. Š. a pan B. Dispoziční oprávnění obviněného naproti tomu odpovídalo postavení jakéhokoliv běžného zaměstnance, který by byl pověřen srovnatelnými úkoly při chodu společnosti. Jestliže nešlo o společnost v jeho vlastnictví, neměl důvod k tomu, aby se obohacení společnosti pozitivně projevilo v jeho majetkové sféře, když nebylo prokázáno, že by měl například nějakou formu bonusu za snížení daňové povinnosti dané společnosti. 8. Výhrady obviněný vznesl i proti závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu, když na obchodní vedení neměl vliv a ztratil i přesnou představu o tom, co společnost provádí za podnikatelskou činnost. Domníval se, že vykonává stavební činnost, k níž využívala nákupy do 10.000 Kč v podobě drobnějších nákupů materiálů, což potvrdil i O. Š. Veškeré opačné závěry soudů v tomto směru označil za spekulace, které nemají žádný základ v provedeném dokazování. Není přitom vyloučeno, že společnost užívala pracovníky, kteří neměli sjednánu řádnou pracovní smlouvu a nebyly řádně ohlášeni na úřadu práce. Virtuální sídlo společnosti či počet zaměstnanců nejsou kritéria určující pro závěr o úmyslném spáchání trestného činu obviněným, a proto i závěr o vědomém a záměrném spáchání trestného činu je vyloučen.

9. Obviněný o vedené daňové kontrole nevěděl a neměl v jejím rámci ani povinnosti, které by porušil, když navíc z obsahu spisu vyplynulo, že o daňové kontrole nevěděla ani společnost REALITY, neboť její jednatel K. B. zanedbával otevírání datové schránky. Závěry plynoucí z daňové kontroly nadto soud prakticky zcela nekriticky převzal do odsuzujícího rozsudku. Za nesprávnou označil úvahu odvolacího soudu, že pokud by nějaké faktury a jiné daňové doklady existovaly, měl by je mít k dispozici obviněný, protože účetnictví, včetně podkladů k daňovému přiznání, je majetkem společnosti REALITY. Jestliže O. Š. uvedl, že měl k dispozici další listinné podklady a účetní dokumenty a došlo k jejich odcizení ve skladu, soud prvního stupně v bodě 12. svého rozsudku uvedl vadné závěry, aniž by tato tvrzení ověřil. Úvahy soudů o přímém úmyslu považuje za spekulativní, nepodložené provedeným dokazováním i proto, že se soudy nezabývaly problematikou vedení účetnictví a zásahů do něj. Nebyla vyvrácena jeho argumentace, že na základě předaných podkladů toliko připravoval daňová přiznání za společnost REALITY, kdy neměl důvod nedůvěřovat předloženým podkladům, ani povinnost tyto nějakým způsobem ověřovat. 10. Vytýkal i tzv. opomenuté důkazy, protože soudy opomněly provést jako podstatné důkazní návrhy na výslechy K. B. a pana B. Výslech K. B. přitom původně navrhoval i státní zástupce a šlo o osobu, která byla pro předmět řízení podstatná, neboť mohla podat důležité informace k projednávané problematice. Soud prvního stupně však konstatoval, že byly učiněny intenzivní pokusy o vyslechnutí tohoto svědka, který byl opakovaně sháněn policií, a to i prostřednictvím jeho zaměstnavatele, nicméně nepodařilo se jej k řízení předvést, a to přesto, že svědek byl k zastižení v rámci přípravného řízení. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že výslech svědka považuje za nadbytečný a odvolací soud tomuto přisvědčil, jde o nesprávný postup, protože svědek nebyl předvoláván opakovaně ani intenzivně hledán policií. Soud nemohl učinit závěr o nadbytečnosti takového důkazu, ale právě naopak. I kdyby byla pravdivá verze, že dotčený svědek se stal jednatelem společnosti REALITY teprve začátkem roku 2022, tedy po rozhodné době, kdy mělo dojít ke spáchání projednávaného trestného činu, nemění to nic na důležitosti jeho výpovědi, v níž mohl podat svědectví i k okolnostem daňové kontroly a k tomu učiněným zjištěním, na což však soudy rezignovaly. Stejně zarážející je způsob, jakým se soudy postavily k výpovědi svědka B., jehož svědek O. Š. označil za faktického představitele společnosti REALITY v dané době. Přesto jej soud odmítl provést a vyjádřil pochybnost, zda taková osoba vůbec existuje. Není možné odmítnout provedení důkazního návrhu pouze z toho důvodu, že byl obhajobou uplatněn pozdě nebo v nesprávné fázi řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). 11. Obviněný zpochybnil i závěry o výši škody, na které obhajoba poukazovala v odvolání, a zdůraznil rozpor mezi soudem uvedených částkách, o které byla zkrácena daňová povinnost, a údaji obsaženými v podkladových daňových přiznáních. Odvolací soud na tuto část odvolací argumentace nereagoval. 12. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 5 To 316/2025, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 4 T 103/2024, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky, kterými obviněný nesouhlasil s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť nevyjadřují zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, ale jen jinou verzi skutkového děje, tzn. že chybí odůvodněná existence tvrzeného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Namítat účinně nelze ani vady, byť významné pro rozhodnutí, nejsou-li určující pro právní závěry, což se v daných souvislostech týká vedení účetnictví a případných zásahů do něj, anebo neúplného rozsahu provedeného dokazování ve spojitosti se zamítnutím návrhů na doplnění dokazování. Ve skutečnosti nebylo potřebné doplňovat dokazování svědeckými výpověďmi ve smyslu požadavků obviněného, protože soudy vyšly z listinných důkazních prostředků, jimiž byl dostatečně prokázán skutkový stav věci. Z tohoto důvodu nebyl opomenut či nedůvodně neproveden žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněného. 14. Na polemice s výsledky provedeného dokazování obviněný založil i část námitek směřujících podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti závěru o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jíž však státní zástupce nepřisvědčil, protože podle napadených rozhodnutí z dokazování vyplynul způsob provedení činu i mechanismus, jímž došlo ke zkrácení DPH, včetně rozsahu, v jakém byla DPH zkrácena. Zjištěná výše je v popisu skutku vyjádřena konkrétní částkou odpovídající použité právní kvalifikaci. Šlo o fiktivní plnění, za něž je považováno plnění v jiné než deklarované kvalitě či v jiném množství, případně od jiného než fakturačně deklarovaného daňového subjektu, pokud není zřejmé, že skutečný dodavatel splnil svoji zákonnou daňovou povinnost. Pachatel tak činí s cílem vystavení faktur či jiných dokladů potřebných k vedení účetnictví okolních daňových subjektů s tím, že u tohoto daňového subjektu nebude vedeno řádně účetnictví, nebudou tedy odváděny ani příslušné daně a tento daňový subjekt bude pro příslušný úřad nekontaktní. Všechna plnění vzešlá z takto ovlivněné fiktivní spolupráce je třeba považovat za zkreslování daňové povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1186/2022, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 2 Afs 44/2003). 15. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění soudů zcela postačí pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného, nebylo třeba zabývat se vedením účetnictví a případnými zásahy do něj, jak požadoval obviněný, jenž uvedené skutečnosti uváděl jako polemiku s rozsahem provedeného dokazování, aniž by však fakticky vznikly důvodné pochybnosti o tom, že věděl o neexistenci přijatých plnění a chtěl způsobit škodlivý následek. Soudy důvodně vyšly z toho, že fakticky ovládal obchodní společnost REALITY, měl plný přístup do její datové schránky, z níž bylo podáno daňové přiznání k DPH za inkriminované období, a disponoval s jejím bankovním účtem. Tento způsob a povahu obchodování obviněného státní zástupce shledal natolik nestandardní a v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z právních předpisů, že soudy důvodně dospěly k závěru o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že jednal se znalostí všech významných okolností a jeho cílem a záměrem bylo prostřednictvím uplatnění neoprávněného nároku na odpočet DPH zkrátit tuto daň ve značném rozsahu. 16. Státní zástupce nepřisvědčil obviněnému ani v tom, poukazoval-li na nedostatečné vypořádání se s motivem jeho trestné činnosti, neboť ten není znakem skutkové podstaty trestného činu a není ani nutné ho prokazovat, avšak výsledky dokazování bylo objasněno, že obviněný jednal s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch. 17. Vzhledem k tomu, že jen stručně vyjádřený nesouhlas obviněného s výší škody podle státního zástupce nepostačuje pro naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zjevně neopodstatněné. Protože ostatní argumenty na označené důvody nedopadaly, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
IV. Z repliky obviněného
18. K tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obhájce obviněného uvedl, že se s ním neztotožnil, neboť dovolání nepředstavuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů, ale nastoluje zásadní právní otázku, zda lze na základě zjištěných skutkových okolností dovodit naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu v rozsahu požadovaném trestním právem. Výhrady vznášené státním zástupcem obviněný označil za nedostatečné a formalistické, neboť nejsou splněny důvody pro odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovolání po obsahové stránce svědčí o důvodnosti vznesených argumentů, a proto setrval na obsahu dovolání i dosavadním procesním návrhu.
V. K dovolání

19. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

20. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.) jen v souladu se zákonem vymezenými kritérii, neboť není prostředkem univerzální povahy, proto každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na označené dovolací důvody. Pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat, protože jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 21. Obviněný v dovolání označil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., aniž by ke každému z nich přiřadil vznášené argumenty. Je proto vhodné nejprve uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

22. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). 23. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

24. Na základě takto stanovených hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný tyto důvody, o něž dovolání opřel, uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou jím prezentované námitky důvodné.

VI. K námitkám obviněného

25. Podle obsahu dovolání lze shledat, že v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný uplatnil pouze námitky týkající se neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to výslechy svědku K. B. a pana B., protože v souladu s třetí alternativou tohoto důvodu tvrdil, že byly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy, ač by měly význam pro rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Vytýkal-li zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, na základě čehož podával vlastní výklad k obsahu provedených důkazů a činil závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně, zejména namítal, že nebylo prokázáno, že by v rozhodném období byl osobou fakticky ovládající společnost REALITY, a tedy tím, kdo prováděl machinace s jejím účetnictvím, lze považovat jeho argumenty za obsahově odpovídající první alternativě tohoto důvodu, tzn. že rozhodné skutkové okolnosti jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud proto posuzoval správnost skutkových zjištění v kontextu s výše označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně se zřetelem na výhrady obviněného též zkoumal, zda nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí a zda byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), a to s respektem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. 26. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že posuzované výhrady jsou ve velké míře opakováním jeho obhajoby uplatňované v řízení před soudy nižších stupňů, které na námitky reagovaly, ve vztahu k nim se v přezkoumávaných rozhodnutích vyjadřovaly a svá stanoviska k nim uváděly. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu je rovněž patrné, že věnovaly shromážděným důkazům dostatečnou pozornost a provedly dokazování, při němž byly vyčerpány všechny dostupné důkazní prostředky potřebné a dostačující pro řádné objasnění věci a následně objasnily rozhodné skutečnosti potřebné a významné pro závěry o předstírané obchodní spolupráci, fiktivnosti faktur, roli obviněného v rámci trestné činnosti i výši zkrácené DPH. 27. K výhradám obviněného o nedostatečném dokazování, s nimiž se Nejvyšší soud neztotožnil, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně podložil učiněné a ve výroku svého rozsudku popsané skutkové závěry poměrně rozsáhlým dokazováním (viz body 2. až 50. rozsudku) a vysvětlil, v čem spatřoval fiktivnost zdanitelných plnění, jaký byl rozsah zkrácené DPH, resp. vylákaného nadměrného odpočtu, i to, jakou faktickou činnost obviněný prováděl, případně jak se na vedení a řízení společnosti REALITY podílely jiné osoby a jak byla tato společnost napojena na jiné obchodní společnosti. V bodech 51. až 57. rozsudku popsal postup, jak hodnotil z dokazování vzešlá zjištění a provedené důkazy i obhajobu obviněného, v bodě 59. až 61. vyjádřil úvahy významné pro naplnění jednotlivých znaků zločinu, jež v jednání obviněného shledal. Vzhledem k obviněným vytýkaným vadám v usnesení odvolacího soudu je vhodné zmínit, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného správnost závěrů soudu prvního stupně přezkoumal, avšak vytýkané nedostatky nezjistil a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil (viz body 14., 24. usnesení odvolacího soudu). Neopomněl reagovat na stěžejní námitky obviněného, které se v podstatné míře kryly s výhradami, jež uplatnil v nyní podaném dovolání, a vyložil, proč na ně nepřistoupil, včetně nevyhovění návrhům na doplnění dokazování (srov. body 14. až 23. usnesení odvolacího soudu). 28. Nejvyšší soud v průběhu a rozsahu dokazování vytýkané vady neshledal a pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí soudů odkazuje. K nedůvodnosti dovolání zdůrazňuje, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, o jaké konkrétní důkazy své skutkové a potažmo i právní závěry opřel a vysvětlil, jakým konkrétním způsobem za společnost REALITY obviněný v inkriminovaném období jednal a vystupoval, přestože podle údajů v obchodním rejstříku nebyl jejím statutárním zástupcem. Nelze považovat za pochybení, jestliže soud pro své závěry vycházel ze svědeckých výpovědí V. O. a O. Š., opíral se o výpisy z bankovních účtů, záznamů elektronických komunikací a dalších popsaných důkazů. Dostatečně jasně a důkazy podloženě vysvětlil, proč jako osobu, která fakticky a záměrně skrytě ovládala společnost REALITY, určil právě obviněného, který předmětnou společnost cíleně převedl na V. O., jenž jako jednatel vystupoval v pozici tzv. bílého koně. Tento závěr soud jasně a logicky dovodil ze všech souvislostí, které z výsledků dokazování vzešly. Lze jen připomenout, že šlo o muže, který o fungování společnosti nic nevěděl, neznal osoby, s nimiž v rámci obchodněprávních vztahů společnosti REALITY měl jako jednatel jednat, a nikdy se v obchodních vztazích fakticky nepohyboval. Na pozici statutárního zástupce vystupoval souběžně ve více než 30 společnostech. Soud vysvětlil i jeho postoje, neboť se o předmětnou společnost vůbec nezajímal a obviněného ani nepoznal. Důvodně a věcně soud doložil i svůj závěr, že skutečnou a stěžejní osobou byl právě obviněný, což má rovněž podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a není možné přisvědčit obviněnému, že by šlo ze strany soudu o nepodložené a spekulativní závěry, protože tomuto tvrzení skutečnosti plynoucí z přezkoumávaných rozhodnutí vůbec nesvědčí. Obviněný jako osoba jednající za společnost byl vybaven všemi rozhodnými prostředky, měl dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu společnosti, přistupoval do její datové schránky, a dokonce i poté, co oficiálně neměl přístupová práva k účtu společnosti REALITY, tento ovládal, činil platby platební kartou i prostřednictvím internetového bankovnictví. V průběhu roku 2021 měl přístup k datovým schránkám společností REALITY, login 8a7t4d na jméno V. O. a k datové schránce ID kmf9u3z, vedené pro společnost CHEAP CONCEPT s. r. o., login zf7g9v na jméno S. K., ačkoli ve zmíněných obdobích neměl formálně právo s nimi nakládat. Šlo o společnosti zapojené do fiktivního obchodního řetězce za účelem zkrácení DPH. Obviněný měl přístup k datovým schránkám, aktivní podíl na finančních transakcích, a tudíž i rozhodující vliv na finanční operace těchto subjektů (viz výpisy z bankovních účtů jednotlivých zainteresovaných obchodních společností), a do kontrolních hlášení a následně daňových přiznání k DPH společnosti REALITY, kterou v rozhodném období skrytě ovládal, zahrnul neuskutečněná plnění v oddílu B.3 kontrolních hlášení, ač věděl, že jsou to plnění fiktivní, na jejichž základě nebyly dodány žádné služby, ani zboží, které by zakládaly právo na uplatnění odpočtu z těchto plnění u DPH na vstupu, protože se od počátku jednalo v souzeném rozsahu o neexistující obchodní vztahy, které byly obviněným účelově vykonstruovány se záměrem neoprávněně se obohatit na úkor státu, po kterém neoprávněně žádal vrácení přeplatku na DPH, jenž ve skutečnosti nevznikl, neboť neexistoval pro takový postup žádný právní důvod (srov. zejména body 55. až 61. rozsudku soudu prvního stupně; body 20., 21. usnesení odvolacího soudu). 29. Soud se též řádně zabýval rozsahem trestné činnosti obviněného, když na rozdíl od obžaloby obviněnému přičítal pouze vstupy do 10.000 Kč uváděné v oddíle B.3 kontrolního hlášení, zatímco tam, kde měl pochybnost, v souladu se zásadou in dubio pro reo ostatní mu za vinu kladenou trestnou činnost ve prospěch obviněného vypustil (srov. bod 54. rozsudku; bod 19. usnesení odvolacího soudu). Lze z toho dovodit objektivitu a dostatečné uvážení soudu při posuzování všech rozhodných skutkových okolností, což odporuje tvrzení obviněného o tom, že závěry soudu jsou spekulativní a nepodložené.

30. Neopodstatněné jsou i námitky o nesprávně vyčísleném rozsahu zkrácené daně, neboť soud objektivně a řádně objasnil zákonem stanoveným způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15), o jakou výši vylákané daně šlo, správně tuto skutečnost řešil samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., a to na základě souhrnu ve věci zjištěných skutečností, přičemž závěry finančního úřadu hodnotil stejně jako každý jiný důkaz podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 27/1979 Sb. rozh. tr.). Obviněný nadto žádnou konkrétní vadu, vyjma rozporu v soudem tvrzených částkách, o které mělo dojít ke zkrácení daňové povinnosti, a údaji obsaženými v podkladových daňových přiznáních, jež však blíže nespecifikoval, nenamítal. Proto Nejvyšší soud vychází z jím vytknutých skutečností, v nichž nedostatky neshledal, s tím, že není oprávněn argumentaci neuvedenou v dovolání domýšlet či jakkoli dotvářet, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Nadto, jak bylo uvedeno výše, soud postupoval ohledně rozsahu zkrácení DPH ve prospěch obviněného, když oproti obžalobě do skutku nezahrnul ta plnění, jejichž fiktivnost nebyla nad veškerou rozumnou pochybnost prokázána. 31. Důvodnou není ani námitka obviněného, že soudy nesprávně zamítly důkazní návrhy na provedení výslechů svědků B. (křestní jméno nesděleno a ve spisu neuvedeno), jehož výslech obviněný navrhoval poprvé až v odvolacím řízení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. bod 17.) se podává, jaké činil kroky k zajištění účasti K. B. v hlavním líčení, avšak ani tak se nepodařilo jeho výslech uskutečnit. Navíc soud zjistil z obchodního rejstříku, že tato osoba byla do pozice jednatele dosazena až po rozhodném období v lednu 2022. Vzhledem k tomu, že tento svědek i v přípravném řízení odmítl ve věci vypovídat, a pro soud se stal po vyčerpání všech možných prostředků k tomu, aby byl k soudu zajištěn, nedostupný, byl opakovaný návrh na jeho osobní slyšení zamítnut. Soud vyjádřil, že tak činí pro jeho nadbytečnost, což doložil tím, že byly rozhodné skutečnosti objasněny jinými důkazními prostředky a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl přinést informace, které by mohly zjištěný stav zvrátit. Obdobně reagoval na návrh obviněného na doplnění dokazování též odvolací soud, který v bodě 23. usnesení konstatoval, že osobu B. se nepodařilo identifikovat, když ho nikdo neznal, a nebylo uvedeno ani známo jeho křesní jméno ani místo pobytu. Soud měl proto o jeho existenci důvodné pochybnosti. Odvolací soud rovněž považoval výslechy navrhovaných svědků za nadbytečné, neboť skutkový stav věci byl ostatními provedenými důkazy dostatečně objasněn. 32. Nejvyšší soud neshledal v tomto postupu soudů nedůvodně neprovedené důkazy ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani tzv. opomenuté důkazy, protože se za ně považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Oba navrhované důkazy byly vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu zjevně nadbytečnými (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není ani povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Z uvedených důvodů v této trestní věci nevznikly namítané důvodné pochybnosti, neboť rozsah dokazování umožnoval soudům učinit úplná a správná skutková zjištění, na jejichž podkladě dospěly k přiléhavým právním závěrům. 33. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud výhrady obviněného mířící vůči skutkovým zjištěním neshledal důvodnými, protože soudy učinily potřebné dokazování a postupovaly v souladu se zásadou objektivního posouzení věci. Splnily povinnost řádně posoudit všechna tvrzení, argumenty a důkazy předložené účastníky řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, bod 59.). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ověřil, že dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a soud prvního stupně dostál povinnosti stanovené v § 2 odst. 6 tr. ř., protože zvažoval a hodnotil všechny nabízející se důkazy a z nich plynoucí skutečnosti aniž by ostatní opomenul, a tudíž vynaložil dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.). Z obsahu rozsudku a způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl a z jakých skutečností pro své závěry o vině obviněného vycházel, není patrná libovůle, neboť jeho vnitřní přesvědčení bylo v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, a tím pádem i jím učiněná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Uvedené závěry se týkají i rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a následně se vypořádal s podstatnými námitkami uvedenými v odvolání obviněného, což je pro zachování jeho práva na spravedlivý proces naprosto dostatečným postupem. 34. Není proto možné přisvědčit námitkám obviněného, že by věc nebyla řádně objasněna. Soudy se nezpronevěřily ani principu presumpce neviny a z něho pramenící zásadě in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž obvinění v dovolání poukazovali, neboť ty nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Principy spravedlivého trestního řízení nebyly porušeny (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17, a další).

35. Nejvyšší soud ze shora popsaných důvodů nepřisvědčil tvrzení obviněného o vadnosti skutkových zjištění, která soudy učinily, neboť ta mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a nevykazují obviněným vytýkané nedostatky. Proto těmito dovolacími námitkami nenaplnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 36. K výhradám obviněného, jež by mohly korespondovat s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž v dovolání rovněž označil, je třeba uvést, že pro posouzení správnosti právních otázek je určující skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, Nejvyšší soud učiněná skutková zjištění nemůže změnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Z tohoto důvodu výhrady proti správnosti použité právní kvalifikace Nejvyšší soud posuzoval, resp. jejich důvodnost zkoumal podle skutkových zjištění obsažených a popsaných v přezkoumávaných rozhodnutích, nikoli z verze, kterou v rozporu s učiněným skutkovým stavem předkládal obviněný. Z tohoto důvodu je třeba předeslat, že za hmotněprávní nelze považovat výhrady, jimiž poukazoval na to, že společnost REALITY fakticky neovládal. Jak je již výše naznačeno, podstata této námitky netkví v právním vymezení "postavení" jednatele či jiné osoby ovládající korporaci, ale jde o skutkovou otázku, která byla objasněna výsledky provedeného dokazování v tom smyslu, že obviněný zcela v rozporu s formálními údaji v obchodním rejstříku jednal za společnost REALITY a ve smyslu posuzované trestní věci činil kroky netýkající se obchodní činnosti této společnosti, ale páchal výše popsanou trestnou činnost, s níž vymezení pojmů ovládání ve smyslu § 74 a § 75 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporací a družstvech, vůbec nesouviselo.

37. Za tvrzení obviněného dopadající na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat jen tvrzené nedostatky v právních závěrech o subjektivní stránce, k čemuž je třeba zmínit, že zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve značném rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění nebo podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. 38. Zkrácení daně je obecně jakékoliv jednání pachatele, následkem něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. V případě DPH lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu DPH (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Značným rozsahem, resp. škodou značného rozsahu se podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. rozumí škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3123-3124, marg. č. 17.). 39. Zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. U daňových trestných činů svědčí o přímém úmyslu především takový způsob spáchání, který spočívá v předstírání neexistujících skutečností. Závěr o přímém úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému následek či účinek přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit, poněvadž naplnění subjektivní stránky předpokládá, že úmysl pachatele ke způsobení takového následku směřoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 406/2016).

40. K nedůvodným výhradám obviněného lze poznamenat, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, následkem něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). 41. Obviněný byl v jím vytvořeném řetězci předstírané obchodní spolupráce zcela klíčovou osobou, neboť podával daňová přiznání, vyhotovoval fiktivní faktury a realizoval vedení účetnictví v dotčených společnostech, jakož i přijímal a odesílal korespondenci prostřednictvím datových schránek a na všech klíčových dokumentech uváděl jako kontakt na společnost REALITY svoje telefonní číslo, a to i v době, kdy jednatelem společnosti již nebyl on, ale V. O. Všechna učiněná zjištění soudů dostatečně dokládají správnost závěru, že jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednal chtěně tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce, která nikdy neproběhla. Podle prokázaných skutečností tudíž nelze dospět k jinému závěru, než který učinily soudy obou stupňů, které na subjektivní stránku neusuzovaly přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale dovodily ji ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněného a dalších výsledků dokazování, z nichž logicky úmysl vyplynul (srov. například zprávy a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). 42. Závěry soudů nevykazují obviněným vytýkané nedostatky a důvodně shledaly, že se obviněný dopustil posuzovaného jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v němž je trestný čin spáchán, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Není pochyb o tom, že obviněný přímý úmysl naplnil, protože popsaným jednáním jako osoba fakticky jednající za daňový subjekt společnost REALITY opakovaně chtěně a cíleně úmyslně vylákával výhodu na DPH a krátil DPH ke škodě České republiky v úhrnné výši 2.303.028 Kč. Jeho cílem bylo získat cestou daňového řízení od státu neoprávněně finanční prostředky, a to za pomoci provázání několika vlastních firem. Uvedené jednání obviněného vykazuje všechny rozhodné skutečnosti, z nichž přímý úmysl vyplývá. Skutečnosti, které vzaly soudy v této věci za podklad svých rozhodnutí, svědčí nejen pro závěry o naplnění objektivní stánky zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ale i pro závěr o subjektivní stránce.

43. Všechny shora uvedené závěry svědčí o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Závěry soudů nižších stupňů v tomto směru nevykazují žádné vady, a proto Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, jimiž užitou právní kvalifikaci zpochybňoval na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou důvodné.

VII. Závěr Nejvyššího soudu

44. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud shrnuje, že dovolání obviněného shledal jako celek zjevně neopodstatněným, a protože tento závěr mohl učinit jen na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí a spisu, z nichž nedůvodnost jeho námitek jednoznačně vyplynula, odmítl ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 8. 2026

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/8-TDO-643/2026-1)