# Nejvyšší soud, sp. zn. 8 Tdo 357/2004 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 8 Tdo 357/2004 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.357.2004.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 4. 2004 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 ## Výrok Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á . ## Odůvodnění Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 53 T 11/2003, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému G. ČR, k. s., se sídlem P., částku ve výši 102.300,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2003, sp. zn. 2 To 127/2003, usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 12. 12. 2003, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. M. S. dne 18. 12. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 11. 12. 2003. Dne 10. 2. 2004 učinil obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. K. na poště podání, jež obsahovalo dovolání a které bylo adresováno Krajskému soudu v Brně (tomuto soudu došlo dne 11. 2. 2004). Jak obviněný uvedl již v úvodu svého mimořádného opravného prostředku, podal jej vůči rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 11/2003. V dalším textu svého podání pak zopakoval a současně konkretizoval, že dovolání podává proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydanému dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 ... za použití zák. ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když zastává stanovisko, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení ...; následně rozvedl, že prvoinstanční soud nesprávně posoudil otázku jeho eventuální duševní poruchy, která v době předmětného činu mohla vylučovat nebo snižovat ovládací složku jeho jednání, když v tomto směru nebylo provedeno řádné dokazování, přičemž zpochybnil kvalitu a závěry ve věci vypracovaného znaleckého posudku, z něhož při svém rozhodování prvoinstanční soud vycházel. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně ... napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydané dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 zrušil a věc s odkazem na zák. ust. § 265b odst. 1 písm. g), § 265k odst. 1, § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (byl mu doručen dne 5. 3. 2004). Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil dne 10. 3. 2004. Po stručné úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci se zaměřil na obsah podaného mimořádného opravného prostředku a konstatoval, že obviněný jej podal výlučně proti rozsudku soudu prvního stupně, což je zřejmé i ze závěrečného návrhu jeho podání. Dovolatel se navíc zcela evidentně neřídil ani poučením, které je obsaženo v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, v němž je mimo jiné uvedeno: "Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný ... lze však proti němu podat dovolání ...", tj. proti usnesení odvolacího soudu. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, což mimo jiné znamená, že směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, takže v podmínkách dvojinstančního řízení, v němž rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci usnesením odvolacího soudu, musí být napadeno to rozhodnutí, jímž byla právní moc konstituována. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného nesplňuje základní předpoklad k tomu, aby mohlo být kvalifikovaným podkladem k zásahu do právní moci napadeného rozhodnutí, státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby uvedené rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně zjišťoval, zda v dané trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit, a zda bylo podáno oprávněnou osobou. V uvedených ohledech Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], a že se tak stalo v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Naproti tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. B. není přípustné. Obviněný v něm totiž výslovně uvedl, že směřuje "proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydanému dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 ... za použití zák. ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když zastává stanovisko, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení". Záměr napadnout dovoláním právě toto rozhodnutí dovolatel potvrdil i v petitu svého podání, kde navrhl, aby Nejvyšší soud "napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydané dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 zrušil a věc s odkazem na zák. ust. § 265b odst. 1 písm. g), § 265k odst. 1, § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí". Z žádné části písemného podání obviněného nelze dovodit, že jeho mimořádný opravný prostředek směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně; dovolatel naopak v celém textu brojí výhradně proti postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud v podání určitá (a jediná) zmínka o rozhodnutí odvolacího soudu je, tak jen v konstatační části, kde obviněný uvedl: "Moje odvolání do výše citovaného rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 127/2003 ze dne 24. 11. 2003 zamítnuto". Obviněný tak svým dovoláním napadl výhradně odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně však dovoláním napadnout nelze, neboť ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. jako jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně stanoví, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, a proto nemohl z jeho podnětu přezkoumat napadený rozsudek a řízení mu předcházející ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/8-TDO-357/2004-1)