# Nejvyšší soud, sp. zn. 7 Tdo 715/2006

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 7 Tdo 715/2006
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.715.2006.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 7. 2006
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

## Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 4 T 9/2005, byl obviněný E. Č. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., za který mu byl podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek byl Krajským soudem v Plzni vydán v rámci řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním ustanoveného obhájce obviněného, M. K., které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 11 To 164/2005, zamítnuto podle § 256 tr. ř., a to rovněž v řízení proti uprchlému.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obhájce obviněného, M. K., řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že podle jeho názoru chybí ve spisu důkaz, že obviněný měl vědomost o tom, že bylo proti němu vedeno trestní řízení; chybělo tedy splnění základní podmínky dané ustanovením § 302 tr. ř. pro vedení řízení proti uprchlému. Ze samotné skutečnosti, že obviněný dlouhodobě pobýval a snad pobývá na území jiného státu a nezdržuje se v ČR, nelze usuzovat na vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině, neboť toto předpokládá, že obviněný měl jednoznačnou vědomost o tom, že takové řízení bylo vůbec zahájeno a probíhalo. V této souvislosti obhájce obviněného poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, podle něhož je zapotřebí, aby pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Obhájce dále poukázal na to, že patrně i soud prvního stupně měl pochybnosti o vědomosti obviněného o vedeném trestním řízení, když z tohoto důvodu při hlavním líčení vyslechl sestru obviněného, svědkyni K.; jiný důkaz, než výpovědí této svědkyně, proveden nebyl a tento důkaz je navíc podle obhájce vágní. Obhájce je tedy toho názoru, že obviněný svým pobytem v B. pouze realizoval své ústavní právo dané mu čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že ze samotné skutečnosti, že obviněnému nebylo možno doručovat pro překážku jeho pobytu v cizině, nelze učinit závěr, že se vyhýbá trestnímu řízení či že se v cizině skrývá.

V závěru mimořádného opravného prostředku obhájce obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání konstatovala, že dovolací argumentace spočívající ve zpochybnění zákonných důvodů pro konání řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. je pod důvod dovolání ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřaditelná a že dovolateli lze přisvědčit, že při rozhodování o konání trestního řízení v uvedeném procesním režimu je třeba důsledně respektovat skutečnost, zda na straně obviněného je podmínka vyhýbání se trestnímu stíhání ať již pobytem v cizině, či tím, že se skrývá, naplněna také po stránce materiální. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že důvody vycestování obviněného z ČR a jeho pozdějšího pobytu v B. od měsíce října 1999 nelze jednoznačně spojovat s jeho snahou v uvedeném směru. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že přisouzený skutek byl spáchán v červenci 1999 a podle výsledků šetření policejních orgánů se obviněný minimálně od počátku svého trestního stíhání nezdržoval na soudu známé adrese v B., kde do té doby provozoval svoji podnikatelskou činnost, a tedy mu tam nebylo možno doručit písemnosti s jeho trestním stíháním související. Námitku dovolatele, že z výpovědi svědkyně M. K. nevyplynula její povědomost, že je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, je podle státní zástupkyně nutno odmítnout. Jestliže svědkyně popsala důvod a výsledek svého telefonického kontaktu s "nějakým pánem", o který ji požádal bratr, aby se dozvěděl, z jakého důvodu se nesmí vrátit zpět na území ČR, a dále uvedla, že na pokyn bratra zprostředkovala prodej jeho domu, pak je minimálně ze všech těchto okolností dovolatelova chování zřejmé, že jednal v záměru, aby jeho pobyt či přímý kontakt na něj nebyl vypátrán tak, aby pro orgány činné v trestním řízení nebyl dosažitelný.

Protože podle státní zástupkyně lze mít důvodně za to, že povědomost obviněného o velmi reálné eventualitě jeho trestního stíhání byla dána a že existence důvodu ve smyslu ust. § 302 tr. ř., tj. že se obviněný svým pobytem v cizině vyhýbal trestnímu stíhání, byla naplněna, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez účasti obviněného v rozporu s tím, jak zákon jeho přítomnost umožňuje nebo zajišťuje. Tím dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby mu tak byla dána možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod).

Protože námitka obhájce obviněného, že nebyla splněna základní podmínka daná ust. § 302 tr. ř. pro vedení řízení proti uprchlému, když ve spise chybí důkaz, že obviněný měl vědomost o tom, že proti němu bylo vedeno trestní řízení, je obecně způsobilá uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově naplnit, dovolací soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Podle § 302 tr. ř. řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Jak již citoval obhájce obviněného v podaném dovolání, "Jde o zvláštní způsob řízení proti osobě, kterou není vůbec možno postavit před soud, protože se buď skrývá, nebo se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině. Pokud jde o tuto materiální podmínku, je zapotřebí, aby pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 10/2005, pod č. 57).

Trestní stíhání obviněného E. Č. pro předmětný skutek, kterého se dopustil v červenci roku 1998 na území P. r., bylo převzato českými orgány činnými v trestním řízení na základě žádosti Krajského prokurátora ve W. ze dne 31. 12. 1998. Dne 3. 7. 2000 bylo podle § 160 odst. 1 tehdy platného trestního řádu vypracováno sdělení obvinění, které bylo dne 3. 11. 2000 doručeno advokátovi Mgr. R. N., jenž byl obviněnému ustanoven obhájcem z důvodu uvedeného v ustanovení § 36 odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy z toho důvodu, že šlo o řízení proti uprchlému. Z předloženého trestního spisu je dále zřejmé, že obviněný E. Č. v říjnu roku 1999 opustil území ČR (č. l. 461) a že se po celou dobu trestního stíhání vedeného proti jeho osobě na území ČR nezdržoval, a to ani na adrese svého trvalého bydliště v K. V.-R., K., ani ve svém domě v N., F., okr. K. V.; v této době obviněný rovněž nebyl (na území ČR) ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody a jeho přítomnost u výslechů byla bezvýsledně zajišťována prostřednictvím příkazů k zatčení vydaných podle § 69 odst. 1 tr. ř. Obviněnému se nepodařilo doručit sdělení obvinění a předvolání k výslechu ani na adresu jeho farmy v B., S. C., E. T., kde byl registrován ode dne 17. 9. 1987, neboť se na této adrese nezdržoval; podle sdělení příslušného imigračního úřadu se z uvedené bolívijské adresy odhlásil ke dni 15. 9. 1998 (č. l. 287).

Dne 19. 4. 2002 byla u Krajského soudu v Plzni podána obžaloba na E. Č. (také na M. B.; 1 KZv 22/2000) s tím, že je proti němu vedeno řízení proti uprchlému, protože je neznámého pobytu a s návrhem podle § 305 tr. ř. Usnesením ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 4 T 7/2002, rozhodl krajský soud podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, které ohledně E. Č. nabylo právní moci dne 20. 6. 2002. Soud prvního stupně nepovažoval skutečnost, že se nevrátila doručenka (z B.), za důvod k závěru, že se obviněný na daném místě nezdržuje a je neznámého pobytu, když může volně měnit místo pobytu, aniž by věděl, že je trestně stíhán. Orgánům činným v trestním řízení se místo pobytu obviněného v cizině nepodařilo zjistit. Ze sdělení Velvyslanectví ČR v L., P., ze dne 28. 6. 2004 (č. l. 425) vyplývá, že Honorární konzulát ČR v B. ani po maximálním úsilí nedoručil sdělení obvinění a předvolání k výslechu E. Č., neboť tento se na uvedené adrese nezdržuje a nepodařilo se to ani bolivíjským úřadům. Dne 29. 3. 2005 bylo Policejním prezidiem ČR, odborem mezinárodní policejní spolupráce, oddělením INTERPOL, sděleno, že ohledně obviněného bylo v inkriminované době zaznamenáno mnoho migračních pohybů v B. (č. l. 463). Dne 22. 8. 2005 byla na obviněného E. Č. pro předmětný skutek podána Krajským státním zastupitelstvím v Plzni u příslušného soudu opět obžaloba, sp. zn. 1 KZV 51/2002, na základě níž bylo Krajským soudem v Plzni jako soudem prvního stupně a Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) rozhodnuto ohledně obviněného E. Č. tak, jak bylo shora uvedeno.

Pokud jde o obhájcem obviněného uplatněnou námitku týkající se vědomosti obviněného o trestním stíhání pro předmětný skutek, podle dovolacího soudu nelze dospět k závěru, že nebyl proveden důkaz, z něhož by bylo zřejmé, že obviněný E. Č. věděl o trestním řízení vedeném ohledně předmětného skutku proti jeho osobě a že tedy jeho pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se tomuto trestnímu řízení. Krajský soud v Plzni na počátku hlavního líčení konaného dne 1. 11. 2005 provedl výslech svědkyně M. K., sestry obviněného, která v jeho rámci o obviněném vypověděla, že "Když tady byl naposledy, tak si koupil barák a když odešel pryč, tak ten barák prodal, já jsem ho při tom prodeji zastupovala. ... Pak odjel a pak se někde v těch novinách psalo to, co jsem si teda přečetla a na to konto, když viděl, že ten soused má zájem o barák, tak mu ho prodal, ... V těch novinách bylo něco ohledně drog, ... bylo tam něco o balíčku drog." (č. l. 579 tr. spisu). K dotazu předsedy senátu, zda se někdy s obviněným bavila o tom, že zde proti němu bylo vedeno trestní stíhání, svědkyně M. K. uvedla, že obviněný jí "jednou ... volal a to jsem na to konto volala sem do P. nějakému pánovi, protože on asi od známých nebo nevím od koho, se dozvěděl, že se sem nesmí vrátit a on chtěl vědět, proč, z jakého důvodu. Tak já jsem pak tomu pánovi zavolala, nevím jestli to byl nějaký obhájce nebo kdo, dohromady jsem se nedozvěděla nic ... Tento telefonát proběhl někdy asi tři roky zpátky. Bratr byl zvědavý, co se tady děje" (č. l. 579 a 580). Na otázku státní zástupkyně, ve kterém roce zastupovala bratra při prodeji domu, svědkyně potom uvedla, že to bylo v roce 2001 nebo 2002. Podle dovolacího soudu z citované části výpovědi svědkyně M. K. bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obviněný E. Č. v době, kdy proti němu bylo vedeno řízení před soudem prvního a druhého stupně, věděl, že je trestně stíhán a pro jaký trestný čin, resp. skutek, a že jeho pobyt v cizině byl motivován snahou se tomuto trestnímu stíhání vyhnout, když "na to konto", co si jeho sestra, svědkyně M. K., o něm v souvislosti "s balíčkem drog" přečetla v novinách, již v roce 2001 či 2002 využil zájmu svého souseda o koupi domu v N., F., a když se prostřednictvím své sestry informoval o důvodech, pro které se "nesmí vrátit" na území ČR. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti soudy prvního a druhého stupně nepochybily, když dospěly k závěru, že "obžalovaný ví o tom, že je proti němu vedeno trestní řízení" (str. 4 usnesení soudu druhého stupně), a že se svým pobytem na neznámém místě v cizině tomuto trestnímu řízení úmyslně vyhýbá, a proto je nezbytné jej vést jako řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř.

Lze tedy uzavřít, že z hlediska námitky uplatněné obhájcem obviněného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání tím, že řízení před soudem prvního a druhého stupně bylo proti obviněnému vedeno jako řízení proti uprchlému, porušena nebyla, tj. že námitka, podle níž nebyla splněna základní podmínka pro vedení řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., a to vědomost obviněného o vedeném trestním řízení, je zjevně neopodstatněná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedený závěr, že nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, neboť obviněný věděl o trestním řízení vedeném proti jeho osobě, Nejvyšší soud dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá zejména ze skutečnosti, že otázkou vědomosti obviněného o jeho trestním stíhání se zabývaly již soudy obou stupňů.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pominou-li důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo bude mít obviněný možnost uplatnit svoje právo podle § 306a odst. 2 tr. ř. na podání návrhu na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/7-TDO-715/2006-1)