# Nejvyšší soud, sp. zn. 5 Tdo 264/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 5 Tdo 264/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.264.2003.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 3. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

## Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 35 T 19/98, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru silniční motorové dopravy na dobu osmi let. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výroku o vině i proti výroku o trestu.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 4 To 82/2002, bylo odvolání obviněného V. Š. podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 4 To 82/2002 podal obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. G. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť podle jeho názoru bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný uvedl, že podle jeho názoru bylo v době rozhodování Krajského soudu v Ostravě i Vrchního soudu v Olomouci jeho trestní stíhání nepřípustné. Poukázal na to, že již dne 6. 3. 2002 podal návrh na zastavení trestního stíhání, který reagoval na aktuální soudní praxi Evropského soudu pro lidská práva. Podle obviněného se rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva bez dalšího stávají součástí právního řádu České republiky a soud je povinen je aplikovat. Zdůraznil, že jeho trestní stíhání trvá již deset let v důsledku neúměrně dlouho trvajícího přípravného řízení a mnohaleté nečinnosti soudu. Obviněný připustil, že materie trestního spisu je rozsáhlá, avšak náročnost jeho trestní věci nijak nevybočuje z rámce obdobných trestních věcí projednávaných před soudy v České republice. Podle obviněného nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení má nepochybně vliv na společenskou nebezpečnost činu, k němuž došlo na přelomu let 1992 a 1993, pokud se čin ovšem stal. S přihlédnutím k § 65 tr. zák. vyslovil přesvědčení, že postih pachatele po více než deseti letech od spáchání trestného činu postrádá smysl jak z hlediska společenské nebezpečnosti, tak z hlediska individuální a generální prevence. Obviněný připomněl, že problematikou délky trestního stíhání se zabýval v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Olomouci, který výslovně zmínil neodůvodněnou nečinnost orgánů činných v trestním stíhání v době od 28. 2. 1995 do 11. 12. 1997 a poté od 17. 8. 1998 do 6. 9. 2001, tedy téměř po dobu šesti let, přesto však neshledal délku trestního řízení za takovou, která by za použití analogie umožnila postup podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. V tomto směru podle dovolatele pochybily soudy obou stupňů, pokud dospěly k závěru o přiměřené době vedení trestního stíhání v jeho trestní věci. Dále namítl, že měla být zvážena aplikace § 65 a § 40 tr. zák.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že veškeré pochybnosti ve skutkových zjištěních byly hodnoceny v jeho neprospěch. Podstatou obhajoby obviněného bylo, že nebylo prokázáno, že by zboží (s výjimkou skutku spojeného s vykládkou zboží) zůstalo na území České republiky. Dovolatel dále uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka žalovaných skutků, přičemž u skutků, které se týkaly dovozu do Maďarské republiky, bylo zboží na místo určení skutečně dovezeno, a u dalších dvou případů, v nichž zboží mělo být dovezeno do Polské republiky, jednal podle pokynů majitele zboží i celníka, a tedy nikoliv zaviněně. Obviněný polemizuje s provedenými důkazy a namítá obdobně jako ve svém odvolání nedostatečná skutková zjištění, zejména pokud jde o kontrolní systém celnice, faxové zprávy, které by svědčily o tom, zda zboží bylo vyvezeno do ciziny či nikoliv, zdůrazňuje, že to byl on, kdo byl podveden, o čemž údajně svědčí i zpráva Interpolu, z níž vyplývá, že se bezvýsledně pokoušel kontaktovat s mužem jménem B., a která též potvrzuje, že adresa v obchodním dopise ze dne 15. 2. 1993 je smyšlená. Dále obviněný uvedl, že v souvislosti s projednávanou trestnou činností nebyl prokázán prodej ani jediné láhve alkoholu na území České republiky a že nebyl brán zřetel na výpovědi jeho manželky a svědka C. Obviněný také podrobně popsal okolnosti asistence celníka při výměně tahače a při vykládce zboží a dovodil, že za těchto okolností se mohl důvodně domnívat, že v přítomnosti celníka bude zajištěn řádný průvoz zboží, případně že přítomnost celníka zajišťuje legálnost celé operace a že jde o výkon celního dohledu.

Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 4 To 82/2002, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 35 T 19/98, a současně navrhl, aby dovolací soud jeho trestní stíhání zastavil, protože je nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, že délku trestního stíhání obviněného nelze spojovat s nepřípustností trestního stíhání ve smyslu kogentního ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, které je použitelné pouze na základě závazné mezinárodní smlouvy, která zcela jednoznačně stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání. Poukázala přitom na to, že odvolací soud se na základě obdobné námitky obviněného touto problematikou zabýval a správně se opřel o právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 178/2002. I za předpokladu připuštění rozporu délky trestního stíhání obviněného s jeho právem na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod však nelze připustit stav, při kterém by došlo ke zcela nežádoucí modifikaci zásady oficiality v postupu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší státní zástupkyně proto dovodila, že námitka obviněného o nepřípustnosti trestního stíhání není opodstatněná.

Pokud jde o další dovolací námitku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jde podle názoru nejvyšší státní zástupkyně o námitku ryze formální, která směřuje do skutkových zjištění a opírá se o tvrzení, že ze strany obviněného šlo ve většině případů skutečně o deklarovaný průvoz zboží. Neobstojí však ani námitka obviněného týkající se subjektivní stránky, když subjektivní stránka byla provedenými důkazy dostatečně prokázána. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že závažnost trestné činnosti obviněného vylučuje aplikaci ustanovení § 65 odst. 1 tr. zák. a kromě toho případný zánik trestnosti činu nelze řešit fakultativním postupem podle § 40 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že není opodstatněná ani hmotně právní námitka nesprávného postupu soudu při ukládání trestu, když trest byl uložen při dolní hranici trestní sazby podle § 148 odst. 4 tr. zák., a pokud v odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že obviněný má výrazný sklon k páchání k majetkové trestné činnosti, poukázala na to, že odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze napadnout dovoláním ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně ze všech uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné, a aby o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud) jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí ve věci samé, bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], lhůta k podání dovolání byla zachována, dovolání bylo podáno u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu), a dovolání směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu. Dovolání obviněného také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu, lze považovat za důvody dovolání uvedené v citovaných ustanoveních trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v § 11 odst. 1 tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle § 159a odst. 2 tr. řádu. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, v hlavním líčení podle § 223 odst. 1 tr. řádu, mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle § 231 tr. řádu a v odvolacím řízení podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud se zabýval otázkou zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu v souvislosti s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Právní závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i pro rozhodování v této věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména z následujících skutečností:

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval "obecně závaznou" dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy kvůli průtahům v řízení.

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).

Nelze přehlédnout, že pokud by bylo nutno při zjištění závažných průtahů trestní stíhání zastavit, byla by nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, že již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obžalovaný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v tomto stadiu trestního stíhání jen státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. řádu). Přijetím takového řešení by proto nedošlo ani k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/5-TDO-264/2003-1)