# Nejvyšší soud, sp. zn. 4 Tz 87/2005

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 4 Tz 87/2005
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.87.2005.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 26. 7. 2005
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a § 256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného Ing. O. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se také rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný Ing. O. M., se podle § 226 písm. b) tr. ř.

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y

bývalého vojenského obvodového prokurátora Vojenské obvodové prokuratury v Hradci Králové ze dne 4. 7. 1989 sp. zn. 4 Opv 198/89, že

dne 7. června 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. dubna 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz, vydaný Okresní vojenskou správou R. n. K.,

v čemž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.

## Odůvodnění

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89, byl obviněný por. v záloze Ing. O. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených službách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. 6. 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. 4. 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz vydaný OVS R. n. K. Za to mu byl v sazbě § 269 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny NVÚ MS. Podle § 47 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. O. M. v zákonné lhůtě odvolání, které bývalý Vyšší vojenský soud Tábor usnesením ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Citované usnesení nabylo právní moci téhož dne, tj. 23. 8. 1989.

Ve věci poté rozhodl dne 2. 1. 1990 pod sp. zn. 2 Nt 22/90 bývalý Vojenský obvodový soud Hradec Králové tak, že obviněný Ing. O. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990, a podle čl. II. odst. 1 písm. a), odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii, byl obviněnému prominut zbytek neodpykaného trestu odnětí svobody.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. O. M. Podle názoru stěžovatele byl zákon v neprospěch obviněného porušen v ustanovení § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, a § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění s přihlédnutím k čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby, přičemž tato skutečnost vyplývá z obsahu ve věci provedených důkazů. Obviněný Ing. O. M. však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se do rozporu s vlastním svědomím dostal, ačkoliv je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující. V případě trestného činu obviněného Ing. O. M. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení nebyl včas podán.

Nalézací i odvolací soud proto pochybily, pokud v rozporu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy platném znění, nepřihlédly ke skutečnosti, že obviněný pouze realizuje svá základní práva a svobody.

Závěrem mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného Ing. O. M. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256, § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 269 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1, popř. § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvolání vytýkány.

Podle ustanovení § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustil tím, že dne 7. 6. 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonávání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. 4. 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz vydaný OVS R. n. K. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že obviněný se k trestné činnosti v plném rozsahu doznal. Na svoji obhajobu uvedl, že mu jeho víra nedovoluje vykonávat vojenskou službu. Byl rozhodnut již nikdy v budoucnu nevykonávat vojenskou službu s ohledem na své náboženské přesvědčení, neboť je členem náboženské sekty S. J. Tato obhajoba podle Vojenského obvodového soudu vysvětluje motiv jednání obviněného, nezbavuje ho však trestní odpovědnosti s ohledem na to, že Ústavou ČSSR je zaručena svoboda vyznání, avšak realizace této svobody nesmí být důvodem k odmítání plnění občanských povinností a porušování platných zákonů.

Z provedených důkazů tak jednoznačně vyplynulo, že zjištěným důvodem trestné činnosti obviněného bylo jeho náboženského přesvědčení. V této souvislosti je nutno připomenout právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že "pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin".

Tyto závěry je nutno vztáhnout i na projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již v platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.

Odvolání obviněného, které směřovalo do výroku o trestu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89, bývalý Vyšší vojenský soud Tábor dne 23. 8. 1989 usnesením pod sp. zn. 1 To 225/89, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu, takže výrok o vině plně konvenuje zákonnému ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. a obviněný byl důvodně uznán vinným trestných činem nenastoupení služby v ozbrojených službách. Odvolání obviněného, které směřovalo do výroku o trestu, neshledal odvolací soud důvodným, neboť dle jeho názoru uložený trest plně postihoval všechna zákonná hlediska § 23 a 31 tr.zák., a zohledňoval i zjištěný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud konstatuje, že bývalý Vyšší vojenský soud Tábor při projednání této trestní věci nepostupoval plně v intencích zákonného ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a věc nepřezkoumal ze všech potřebných hledisek, neuplatnil plně revizní princip, což se odrazilo ve výše citovaných právních závěrech tohoto soudu. Důsledkem tohoto pochybení byla i nesprávná aplikace ustanovení § 256 tr. ř.

Vzhledem k těmto zjištěním Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 225/89, byl v neprospěch obviněného Ing. O. M. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. jímž byl uznán vinným v rozporu s důvody uvedenými v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 18. 7. 1989, sp. zn. 2 T 120/89.

Vzhledem k výše citovaným právním názorům, které v totožných trestních kauzách zaujal Ústavní soud a Nejvyšší soud, že totiž odmítnutí vojenské služby, jejíž výkon by byl v rozporu se svědomím obviněného a v rozporu s realizací jeho náboženských a osobních svobod, nenese znaky protiprávnosti, mohl v této trestní věci Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodnout sám, když v dalším řízení není nutné provádět dokazování a Nejvyšší soud mohl vycházet ze skutkového stavu, který byl správně zjištěn. Rozhodl o obžalobě bývalého vojenského obvodového prokurátora v Hradci Králové, podané na obviněnéh Ing. O. M. pro skutek spočívající v tom, že dne 7. 6. 1989 ani později nenastoupil v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k vykonání pravidelného vojenského cvičení u VÚ R. n. K., ačkoliv dne 28. 4. 1989 v R. n. K. osobně převzal povolávací rozkaz, vydaný Okresní vojenskou správou tamtéž, kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Pro uvedený skutek byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn, neboť skutek není trestným činem.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/4-TZ-87/2005-1)