# Nejvyšší soud, sp. zn. 4 Tz 221/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 4 Tz 221/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.221.2003.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 29. 1. 2004
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv-110/91, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. L.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv-110/91.

Okresnímu soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

## Odůvodnění

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv-110/91, bylo rozhodnuto v trestní věci obviněného M. L. tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T-387/56, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody ve výši 14 měsíců a že se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující. Usnesení nabylo právní moci dnem 24. 10. 1991, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali.

V navazujícím hlavním líčení bylo rozsudkem Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv-110/91, rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T-387/56, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., s přihlédnutím k ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. se upouští od potrestání. Rozsudek nabyl právní moci dnem 24. 10. 1991.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv-110/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. L. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc při projednávání žádosti obviněného M. L. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb. V daném případě byla rehabilitace zúžena na výrok o vině, i když smyslem zákona bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného M. L., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného M. L. nezměněný a odvolal se přitom na nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv-110/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. L. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "rehabilitační zákon"), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona ve věci obviněného M. L. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, Vojenský obvodový soud Olomouc se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T-387/56, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že pokud jde o výrok o vině, vojenský soud nezjistil v této části rozsudku žádné pochybení ve smyslu § 14 rehabilitačního zákona, rovněž právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. byla učiněna v souladu se zákonem. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc vycházel ze zjištění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. T-387/56, že obviněný M. L. dne 2. 11. 1956 v Bohumíně u útvaru, kde nastoupil vojenskou základní službu, odmítl převzíti vojenský stejnokroj a vůbec službu vykonávati, odvolávaje se přitom na své náboženské přesvědčení.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že "pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin".

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. L. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejm. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv-110/91.

Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou a jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že neměl k dispozici původní trestní spis.

Okresnímu soudu v Ostravě jako soudu nyní podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušnému bylo proto podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/4-TZ-221/2003-1)