# Nejvyšší soud, sp. zn. 4 Tz 210/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 4 Tz 210/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.210.2003.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 13. 1. 2004
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. J.

Napadené usnesení se z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, jež na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91.

Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

## Odůvodnění

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění (dále též jen rehabilitačního zákona), zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52 ve výroku o vině. Současně podle § 14 odst. 3 rehabilitačního zákona zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 2. 4. 1952 po nástupu vojenské základní služby odmítl tuto vykonávati a převzít vojenský stejnokroj s odůvodněním, že se příčí jeho náboženskému přesvědčení Svědka Jehovova. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne, výkon trestu nastoupil dne 28. 8. 1952.

Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91 nabylo právní moci téhož dne, tj. 16. 1. 1992.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. J. stížnost pro porušení zákona. Vytýká v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 1 odst. 1, 2 rehabilitačního zákona.

Bývalý Vojenský obvodový soud v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle výše citovaných zákonných ustanovení. Rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, byť smyslem rehabilitačního zákona bylo nejen právně, ale i morálně rehabilitovat co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány. Z napadeného usnesení, ale i rozhodnutí navazujících je patrno, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno důsledně vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy k trestné činnosti obviněného došlo. Náboženská svoboda sice byla deklarována, avšak současně nebyla zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dnes čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou. V tomto směru stěžovatel poukázal na výklad těchto pojmů a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného M. J. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jakož i v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně rozhodnutí, jež na ně obsahově navazují, a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného M. J., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se s výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, blíže nezabýval, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Tato okolnost vyplývá jednak z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek v rozsudku ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, byl dle napadeného usnesení správně právně kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Obdobný závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud i ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, jímž ponechal v platnosti výrok o trestu z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, a podle § 227 tr. ř. neuložil trest.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že "pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin".

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. J. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř., poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení tohoto soudu ze dne 27. 2. 1992, a rozsudek stejného soudu ze dne 25. 6. 1992, v obou případech stejné spisové značky, a to 4 Rtv 128/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh obhájce obviněného, aby ve věci rozhodl sám ve smyslu ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto zákonného ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že v řízení byl porušen zákon mj. v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy že skutková zjištění nebyla provedena způsobem konvenujícím tomuto zákonnému ustanovení, nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.

Městský soud v Brně vyžádá od Vojenského ústředního archivu Praha zachované písemnosti o původním odsouzení obviněného z roku 1952, poté na jejich podkladě, případně při vyhodnocení dalších použitelných důkazů rozhodně ve veřejném zasedání o návrhu obviněného M. J. na zahájení rehabilitačního řízení podle § 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/4-TZ-210/2003-1)