# Nejvyšší soud, sp. zn. 4 Tz 2/2002

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 4 Tz 2/2002
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.2.2002.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 13. 2. 2002
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 T 13/2000 ,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněné N. H.

Tento trestní příkaz se z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

## Odůvodnění

Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podala dne 3. 7. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžalobu na obviněnou N. H. (dříve B.) pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst.1, odst. 3 tr. zák., kterého se podle obžaloby dopustila tím, že od září 1998 do února 2000, s výjimkou prosince 1999, kdy zaslala částku 200,- Kč, v P. ani jinde ničím nepřispívala na výživu svého nezletilého syna D. B., ačkoliv jí bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 9 C 24/90 ze dne 11. 2. 1991 uloženo na jeho výživu přispívat částkou 200,- Kč měsíčně k rukám babičky Z. B., které za toto období na výživném dluží částku 3. 400,- Kč, přičemž aby dítě netrpělo nouzí vyplácel od února 2000 příspěvek za matku Okresní úřad Teplice, takže tomuto úřadu dluží částku ve výši 200,- Kč.

Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 vydala ve věci dne 12. 7. 2000 pod sp. zn. 4 T 13/2000 trestní příkaz, kterým uznala obviněnou N. H. vinnou v souladu s podanou obžalobou a podle § 213 odst. 3 tr. zák., s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. obviněnou odsoudila k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložila na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků, když současně podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněné uložila povinnost ve zkušební době řádně platit běžné výživné a podle svých možností splácet i dlužné výživné. Trestní příkaz nabyl dne 1. 8. 2000 právní moci.

Proti shora uvedenému pravomocnému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněné N. H. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení § 314e odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněné.

V písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že obviněná trestnou činnost doznala a byla usvědčena výpovědí Z. B. a výše výživného, které měla obviněná platit na výživu svého syna, byla stanovena soudem, jak bylo shora uvedeno. Věc z hlediska viny byla podle stěžovatele v přípravném řízení objasněna podle požadavků ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Pochybení se však měl Obvodní soud pro Prahu 10 dopustit při ukládání trestu, protože podle § 314e odst. 2 tr. ř. lze trestním příkazem uložit trest odnětí svobody pouze do jednoho roku. Obviněné však byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, byť s podmíněným odkladem výkonu. Pokud samosoudkyně měla za to, že přiměřeným trestem za zmíněnou trestnou činnost je uložený trest odnětí svobody, měla tak učinit na podkladě standardního trestního řízení v hlavním líčení. Jestliže rozhodla trestním příkazem, jde o vadné rozhodnutí vydané na základě vadného postupu řízení ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř.

Ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil v navrhované podobě porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána důvodně, neboť napadeným trestním příkazem k porušení zákona ve vytýkaném ohledu skutečně došlo a zákon byl takto porušen v neprospěch obviněné N. H.

Nejvyšší soud se přitom ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti i v tom směru, že v řízení, které vydání shora citovaného trestního příkazu předcházelo, byl skutkový stav provedenými důkazy náležitě zjištěn a žádné vady nevykazuje ani použitá právní kvalifikace skutku. Skutkový stav byl tudíž opatřenými důkazy spolehlivě prokázán a samosoudkyni Obvodního soudu pro Prahu 10 tak formálně nic nebránilo v tom, aby bez projednání trestní věci obviněné N. H. v hlavním líčení, v ní vydala v souladu s ustanovením § 314e odst. 1 tr. ř. trestní příkaz.

Podle § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, však bylo možno trestním příkazem uložit trest odnětí svobody v maximální výměře jednoho roku (bez ohledu na trestní sazbu uvedenou v § 213 odst. 3 tr. zák. - šest měsíců až tři léta). Pokud samosoudkyně obvodního soudu shledala jako přiměřený zásadám o ukládání trestu, zakotveným v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., trest odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců let, mohla tak učinit jen odsuzujícím rozsudkem vydaným v hlavním líčení .

Pokud ve věci rozhodla trestním příkazem, kterým překročila maximální jednoletou nepřekročitelnou výměru ukládaného trestu odnětí svobody, porušila v neprospěch obviněné N. H. zákon v ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001.

Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že skutečnost, že byl trestním příkazem uložen trest odnětí svobody přesahující výměru, kterou připouštělo ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., v dříve platném znění, ale v rámci maximální sazby, obecně stanovené trestním zákonem pro tento druh trestu, sice neznamená sama o sobě, že jde o trest, jenž je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. Proti takovému trestnímu příkazu lze však pro uvedenou vadu podat stížnost pro porušení zákona vždy, neboť trestní příkaz v takovém případě nemůže být vydán, a jde tedy o vadné rozhodnutí vydané na základě vadného postupu řízení ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř. (srov. též č. 28/1998 Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud České republiky proto vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněné N. H., jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, mimořádným opravným prostředkem napadený trestní příkaz zrušil, současně zrušil všechna obsahově navazující rozhodnutí, která takto pozbyla svého zákonného podkladu a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ten v dalším řízení bude ve věci jednat a rozhodovat při splnění zákonných procesních podmínek samosoudce okresního soudu a pokud shledá, že dosavadním skutkovým zjištěním a zákonu skutečně odpovídá trest odnětí svobody výměrou přesahující hranici jednoho roku, nařídí ve věci hlavní líčení, ověří provedeným dokazováním aktuální stav věci a na podkladě uvedených zjištění, podle potřeby doplněných dalšími důkazy, plně zákonně ve věci rozhodne.

V té souvislosti se ještě připomíná, že stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně ve prospěch obviněné N. H. a Nejvyšší soud České republiky takto také porušení zákona vyslovil. To znamená, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 273 tr. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/4-TZ-2/2002-1)