# Nejvyšší soud, sp. zn. 4 Tz 179/2004

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 4 Tz 179/2004
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.179.2004.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 16. 12. 2004
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. 4 Rtv 260/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného V. P.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 4 Rtv 260/90.

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

## Odůvodnění

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že "v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě odmítl dne 24. 3. 1989 na Městské vojenské správě v O. převzít povolávací rozkaz řady C, který mu stanovil povinnost nastoupit dne 3. 4. 1989 do 12.00 hod. k dokončení vojenské základní služby k v. ú. T., proto mu byl obsah povolávacího rozkazu vyhlášen, avšak obžalovaný svou povinnost nesplnil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze a odmítl tak učinit i u hlavního líčení." Za to byl odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců , pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zařazen do II. nápravně výchovné skupiny.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný V. P. a v jeho prospěch též jeho manželka jako osoba oprávněná k tomuto úkonu ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř. v zákonné lhůtě odvolání. Tento opravný prostředek projednal ve veřejném zasedání bývalý Vyšší vojenský soud Tábor dne 23. 8. 1989, který usnesením sp. zn. 1 To 209/89, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 1989 sp. zn. 3 T 98/89, jímž při nezměněném výroku o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, který se stal pravomocným na základě usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 209/89, obviněnému nově uložil podle § 269 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne, tj. 16. 11. 1989.

Usnesením ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. 4 Rtv 260/90 bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o žádosti obviněného V. P. na soudní rehabilitaci tak, že napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci 19. 2. 1991.

Poté v hlavním líčení rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc dne 12. 3. 1991 rozsudkem, sp. zn. 4 Rtv 260/90, tak, že ponechal nezměněn výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 3. 1991.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. 4 Rtv 260/90, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. P. Podle názoru stěžovatele byl zákon v neprospěch obviněného porušen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák.

Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc v rámci rehabilitačního řízení podle citovaných ustanovení důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu, avšak bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení, a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc, je jednoznačně patrno, že vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.

Ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc ve věci obviněného V. P. vedené pod sp. zn. 4 Rtv 260/90, pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. 3 T 98/89 ( ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 1989 sp. zn. 3 T 98/89 ) obviněného nezměněn. V tomto směru stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, kde je obdobná právní problematika podrobně řešena.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného V. P. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále jen rehabilitační zákon) v původním znění, (stížnost pro porušení zákona argumentuje ustanovením § 1 odst. 1, 2 citovaného zákona, toto ustanovení však bylo vtěleno až do zákona č. 47/1991 Sb., jímž byl rehabilitační zákon novelizován, jehož účinnost však nastala až dnem 1. 3. 1991) je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného V. P. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc se výrokem o vině obsaženým v rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, blíže nezabýval, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Toto zjištění vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno: " jestliže soud konstatoval, že skutek popsaný ve výroku rozsudku se skutečně stal, a že i dnes po právní stránce zakládá znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., pak společenská nebezpečnost tohoto činu je z dnešních hledisek zcela jiná než z hledisek tehdejších." Skutek v rozsudku ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, byl dle napadeného usnesení tedy správně kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Obdobný závěr učinil i bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 4 Rtv 260/90, jímž ponechal v platnosti výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 16. 11. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. V tomto rozsudku bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc nesprávně označil rozhodnutí, kterým byl obviněný V. P. uznán vinným; výrok o vině je totiž obsažen již v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 11. 7. 1989, sp. zn. 3 T 98/89, na čemž nic nemění skutečnost, že výrok o trestu v tomto rozsudku byl usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 23. 8. 1989, sp. zn. 1 To 209/89, zrušen.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že "pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin".

Tyto závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených službách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného V. P. Porušení zákona v posledně citovaných zákonných ustanoveních spatřuje Nejvyšší soud v tom, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a v důsledku toho pak nalézací soud nemohl vyhodnotit důkazy způsobem konvenujícím příslušnému zákonnému ustanovení. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 2. 1991, sp. zn. 4 Rtv 260/90, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 12. 3. 1991, sp. zn. 4 Rtv 260/90. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud neakceptoval návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci sám rozhodl, neboť tento procesní postup zákon neumožňuje. Podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud sám meritorně rozhodnout pouze tehdy, může-li učinit rozhodnutí na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Pokud se nalézací soud vůbec nezabýval okolnostmi vztahujícími se k výroku o vině, nelze konstatovat, že zjistil skutečný stav věci a při svém rozhodování z něj vycházel, jak mu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. v tehdy platném znění přikazovalo. Vyslovil-li tedy Nejvyšší soud, že v řízení byl porušen zákon mj. i v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., pak nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni, což je v posuzovaném případě Okresní soud v Olomouci.

Okresní soud v Olomouci na podkladě návrhu obviněného V. P. na zahájení rehabilitačního řízení, spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc, sp. zn. 3 T 98/89, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž podle § 270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Současně je třeba upozornit na předchozí odsouzení obviněného V. P. bývalým Vojenským obvodovým soudem v Plzni ze dne 18. 5. 1982, sp. zn. 2 T 180/82, jehož existence vyplývá z výpisu rejstříku trestů obviněného. Dříve než Okresní soud v Olomouci znovu v rehabilitačním řízení ve věci rozhodne, bude si muset vyžádat zmíněný spis a provést důkaz obsahem tohoto spisu. Pokud se potvrdí, že obviněný V. P. byl za stejný skutek opakovaně odsouzen, jedná se nepochybně o porušení zásady ne bis in idem (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 4 Tz 31/2002).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/4-TZ-179/2004-1)