# Nejvyšší soud, sp. zn. 4 Tz 12/2004

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 4 Tz 12/2004
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.12.2004.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 18. 2. 2004
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/91-8, byl v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného L. P.

Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

## Odůvodnění

Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o návrhu P. P. na soudní rehabilitaci jejího manžela, tehdy již zemřelého L. P. tak, že rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, čj. Vt-239/50, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody ve výši 1 roku a zároveň se zrušují i rozhodnutí obsahově na uvedený výrok navazující. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 2. 10. 1991, když jak navrhovatelka tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. V následném novém hlavním líčení dne 2. 10. 1991 pak tento soud rozsudkem čj. 1 Rtv-101/91-13 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/50 Sb., jak je uveden v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, čj. Vt-239/50, s přihlédnutím k § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. se upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/91-8, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. P. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch osob, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a také z navazujících rozhodnutí býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/1991-8, byl v neprospěch obviněného L. P. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen "rehabilitační zákon") účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti manželky obviněného L. P. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný, ačkoli konstatoval, že obviněný se trestné činnosti dopustil výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: "Dne 20. 8. 1991 požádala P. P., vdova po zemřelém L. P. o provedení soudní rehabilitace. Na základě této žádosti přezkoumal zdejší soud výše uvedený rozsudek ve smyslu ustanovení § 14 rehab. zákona. Pokud jde o skutkové a právní závěry nezjistil soud žádné nedostatky, a proto se ztotožnil s právní kvalifikací skutku podle § 270 odst. 1 tr. zák. č. 86/50 Sb. K jinému závěru takto dospěl při zjištění, přezkoumání závěru o uloženém trestu odnětí svobody ve výši 1 roku nepodmíněně. L. P. tuto trestnou činnost spáchal výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž byl člověkem jinak všestranně dobře hodnoceným. Za této situace, když navíc tehdy nebyla ani alternativní zákonná úprava, z výše uvedeného důvodu je trest nepřiměřeně přísným, resp. takovým, v němž byl dán důraz nepřiměřeně represivní stránce trestu, jak má na mysli ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) rehab. zákona". Proto zrušil rehabilitační soud toliko výrok o trestu.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. března 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného L. P. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. 10. 1991, čj. 1 Rtv 101/91-13.

Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 5. 10. 1950, čj. Vt-239/50, i ve výroku o vině a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. může tak Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když jako další překážka takového postupu spočívala v tom, že neměl k dispozici nejen vlastní, původní trestní spis, ale ani alespoň věrohodnou kopii zmíněného rozsudku (podle zprávy Vojenského ústředního archivu byla zachovalá dokumentace býv. Nižšího vojenského soudu Olomouc ročník 1950 z větší části zatopena při povodni v roce 2002 a nachází se v mrazírnách, kde čeká na rekonstrukci).

Nejvyšší soud proto přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušnému, aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu P. P., vdovy po obviněném, na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/4-TZ-12/2004-1)