# Nejvyšší soud, sp. zn. 4 Tz 11/2004

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 4 Tz 11/2004
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.11.2004.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 17. 2. 2004
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/1991, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného P. O..

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 7. 1992, sp.zn. 4 Rtv 27/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

## Odůvodnění

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 9. 6. 1992 sp. zn. 4 Rtv 27/91 podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění tak, že zrušil v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, výrok o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 6. 1992.

Citovaným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, byl obviněný P. O. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že ačkoliv dne 25. 5. 1982 převzal povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení u VÚ nejpozději do 13.00 hod. dne 4. 8. 1982, v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě ve stanoveném termínu na vojenské cvičení nenastoupil a neučinil tak ani později. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které bylo usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 11. 11. 1982, sp. zn. 1 To 303/82, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Byť ve skutkové větě není výslovně vyjádřeno, že důvodem odmítnutí obviněného nastoupit vojenské cvičení bylo jeho náboženské přesvědčení, z výpovědi obviněného, kterou učinil v přípravném řízení i u hlavního líčení, tato okolnost vyplývá jako zásadní důvod, proč tak učinil.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté v souvislosti s dalším průběhem rehabilitačního řízení rozhodl dne 22. 7. 1992 rozsudkem sp. zn. 4 Rtv 27/91 tak, že ponechal nezměněný výrok o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. O. Podle názoru stěžovatele byl zákon porušen v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 269 odst. 1 tr. zák. a § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno nepostupoval v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními, pokud rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, avšak bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, byť smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen právně, ale i morálně rehabilitovat co největší množství těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení je zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy k trestné činnosti obviněného došlo. Přes deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně možnost tuto svobodu v případě konfliktu s občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu základní právo obviněného, vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv z článku 18, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Ministr spravedlnosti konstatuje, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno tak pochybil, pokud ponechal v rehabilitačním řízení výrok o vině P. O. nezměněn.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného P. O. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků usnesení, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části usnesení předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného P. O. se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z obsahu napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku téhož soudu ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, blíže nezabýval, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Toto zjištění vyplývá jednak z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek v rozsudku ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, byl dle napadeného usnesení správně kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Obdobný závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud i ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/91, jímž ponechal v platnosti výrok o trestu z rozsudku ze dne 8. 10. 1982, sp. zn. 4 T 238/82, a podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že "pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin".

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného P. O. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/1991, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 7. 1992, sp. zn. 4 Rtv 27/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh obhájce obviněného, aby ve věci rozhodl sám ve smyslu ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto zákonného ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že v řízení byl porušen zákon mj. v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy že skutková zjištění nebyla provedeno způsobem konvenujícím tomuto zákonnému ustanovení, nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 4 T 238/82, a návrhu obviněného P. O. na zahájení rehabilitačního řízení, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž podle § 270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který v této věci Nejvyšší soud vyslovil a je povinen provést ty procesní úkony, jejich provedení Nejvyšší soud nařídil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/4-TZ-11/2004-1)