# Nejvyšší soud, sp. zn. 33 Odo 1394/2006 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 33 Odo 1394/2006 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1394.2006.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 11. 2008 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.; § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 9.282,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. P. N., Ph. D., advokáta se sídlem. ## Odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 16 C 108/2005-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,155.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 9. 7. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 192/2006-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Protože v posuzované věci je dovolání přípustné pouze k řešení otázek právních, lze v něm uplatnit pouze dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Žalovaná v dovolání zpochybňuje správnost právního názoru odvolacího soudu, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jež na úkor žalobkyně získala, není promlčeno, neboť žaloba byla u soudu podána před uplynutím dvouleté subjektivní a desetileté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen "obč. zák."); brojí proti právnímu závěru o nepromlčení uplatněného nároku z hlediska počátku subjektivní promlčecí doby a délky objektivní promlčecí doby. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že výhrada žalované je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění, že bezdůvodné obohacení získala na úkor žalobkyně úmyslným jednáním a že se žalobkyně o bezdůvodném obohacení dozvěděla až 6. 1. 2004 od manžela žalované, na nichž odvolací soud zpochybňovaný právní závěr založil. Je přesvědčena, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že jednala s úmyslem se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit (a to ani formou nepřímého úmyslu) a že z provedených důkazů bylo naopak zjištěno, že skutečnosti, které se žalobkyně dozvěděla z dopisu ze dne 6. 1. 2004, jí byly známy již v době uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu. Na základě vlastního hodnocení důkazů tak předestírá svou verzi skutku, kterou rozepisuje, a argumentuje tím, že kdyby odvolací soud vyšel z její (správné) skutkové verze, musel by dojít k odlišnému právnímu názoru, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo po marném uplynutí dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí doby. Žalovaná tím uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Protože dovolání nemůže být přípustné ani proti nákladovému výroku napadeného rozsudku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta náklady, které sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částky 1.482,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 18. listopadu 2008 JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/33-ODO-1394/2006-1)