# Nejvyšší soud, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 33 Cdo 4237/2011
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4237.2011.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 25. 4. 2013
- Datum zveřejnění: 6. 5. 2013
- Klíčová slova: Smlouva o půjčce, Uznání dluhu
- Dotčené předpisy: § 558 obč. zák.

## Výrok

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Davida Černého, advokáta se sídlem v Praze 8, U Nádrže 625/6.

## Odůvodnění

Žalobce se domáhal určení, že měl za svojí matkou - zůstavitelkou A. V. k okamžiku její smrti dne 11. 3. 1995 peněžité pohledávky ve výši 70.000,- DM (německých marek) a 972.950,- Kč s příslušenstvím (tj. s úrokem z těchto částek ve výši 16% ročně a s úrokem z úroků ve výši 16% ročně od 6. 11. 1993 do zaplacení) a pohledávky ve výši 101.000,- SFr (švýcarských franků - dále jen "CHF") s příslušenstvím (tj. s úrokem z této částky ve výši 20% ročně a s úrokem z úroků ve výši 20% ročně od 25. 1. 1991 do zaplacení). Uvedl, že ačkoliv své pohledávky za zůstavitelkou řádně uplatnil v dědickém řízení na straně pasiv, žalovaní (jeho bratři) jejich existenci neuznali.
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 8 C 152/2007-235, zamítl žalobu na požadované určení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že pod sp. zn. D 319/95 je vedeno řízení o dědictví po A. (A.) V., v jehož rámci mezi dědici (účastníky řízení) zůstaly coby sporná pasiva pohledávky žalobce za zůstavitelkou ve výši 70.000,- DM a 972.950,- Kč s příslušenstvím a ve výši 101.000,- CHF s příslušenstvím; o jejich existenci je veden spor. V roce 1993 se žalobce, trvale žijící ve Š., se svou matkou A. V. dohodl, že na její jméno budou zakoupeny nemovitosti (dům se stavební parcelou o výměře 283 m2 v P.), jejichž kupní cenu uhradil ze svého; žalovaní, kteří v době koupě žili v U., se k této transakci odmítli připojit. Žalobce zaplatil kupní cenu nemovitostí tak, že osobě, která zprostředkovávala prodej, předal šek na 70.000,- DM a částku 972.950,- Kč poukázal ze svého účtu na kreditní účet zůstavitelky. V listině ze dne 6. 11. 1993 označené jako "Smlouva" A. V. (matka účastníků) "potvrdila pro pořádek svým podpisem, že její syn J. V. koupil na její jméno dům v P. II". Částky 70.000,- DM a 972.950,- Kč vůči žalobci uznala jako "půjčku, která je úročena kreditním úrokem a splatná do deseti let od sepsání smlouvy nebo na první vyzvání", a "kryta je hodnotou domu v P. II, který tímto synovi J. V. odstupuje". Jako půjčku vůči žalobci současně uznala i veškeré platby a investice, které "uhradil nebo uhradí na účely správních výdajů a provedení oprav předmětného domu". V listině ze dne 15. 4. 1994 označené jako "Smlouva o půjčce a uznání dluhu" a v potvrzení o převzetí ("Quittung") ze dne 25. 5. 1991 A. V. potvrdila, že od žalobce obdržela půjčku ve výši 101.000,- CHF (švýcarských franků) "za účelem financování své činnosti a potřeb"; tuto půjčku "uznává bez výhrad" jako svůj dluh vůči žalobci a zavazuje se ji splatit do patnácti let od data vystavení potvrzení o převzetí (25. 5. 1991) spolu s úroky ve výši 20% ročně ze 101.000,- CHF a úroky z úroků ve výši 20% od 25. 5. 1991 do zaplacení. V listině zároveň upřesnila zúročení dlužných částek ze "Smlouvy" ze dne 6. 11. 1993 na úroky ve výši 16% ročně z částek 70.000,- DM a 972.950,- Kč a úroky z úroků ve výši 16% ročně od 6. 11. 1993 do zaplacení. Tyto částky opětovně uznala "bez výhrad" jako svůj dluh vůči žalobci. Ze znaleckého posudku JUDr. J. H., CSc. vyplývá, že podpisy na všech shora uvedených listinách i na všeobecné plné moci ze dne 6. 11. 1989 a plné moci ze dne 6. 11. 1993 jsou pravými podpisy A. V. Pod sp. zn. 8 C 1170/2002 je u Okresního soudu v Nymburce veden spor, v němž se žalobce domáhal nejprve vyloučení domu v P. II z dědictví s odůvodněním, že dům koupil a zařídil výlučně ze svých prostředků a že jeho matka (zůstavitelka) byla pouze formálním kupujícím, posléze zaplacení 2,573.988,- Kč z titulu půjčky zůstavitelce (na nákup domu v P. II) a bezdůvodného obohacení (investic do oprav tohoto domu). V uvedeném spise je založeno nedatované písemné prohlášení žalovaných, že se vzdali ve prospěch žalobce veškerých nároků na dědictví domu v P. II, domu v N. v K. a všech bankovních účtů mimo území Č. r. a S. znějících na jméno zůstavitelky, na nichž se zůstavitelka prokazatelně nepodílela. Z potvrzení České spořitelny, a. s. ze dne 20. 6. 2001se podává, že žalobce v období od 31. 1. 1992 do 28. 9. 1993 poukázal ze svého sporožirového účtu ve prospěch účtu A. V. celkem 935.540,- Kč. Na základě plné moci ze dne 6. 11. 1989 uzavřel žalobce dne 1. 7. 2002 v zastoupení dárkyně A. V. (zesnulé dne 11. 3. 1995) se sebou (obdarovaným) darovací smlouvu, jejíž předmětem je "dům v P. II"; současně v zastoupení zůstavitelky žalobce vůči sobě uznal dluhy z půjček 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006) především dovodil, že má žalobce na určení existence své pohledávky naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Právní úkony zaznamenané v listinách označených jako "Smlouva" a "Smlouva o půjčce a uznání dluhu" posoudil jako simulované smlouvy o půjčce a jako uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalovaným se v řízení podařilo vyvrátit právní domněnku, že k 6. 11. 1993 (ohledně částek 70.000,- DM, 972.950,- Kč) a k 15. 4. 1994 (ohledně částky 101.000,- CHF) existovaly dluhy zůstavitelky z titulu žalobcem poskytnutých půjček. Částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč žalobce zůstavitelce nepůjčil, nýbrž jimi prokazatelně za zůstavitelku uhradil kupní cenu nemovitostí v P. Částku 101.000 CHF zůstavitelka od žalobce obdržela již v roce 1991, avšak smlouvu o této údajné půjčce uzavřela teprve v roce 1994. O nevěrohodnosti verze žalobce ohledně půjček svědčí i okolnosti, za nichž měly být poskytovány, tj. vysoký věk zůstavitelky, její finanční poměry a doba splatnosti půjček. Nadto sám žalobce při jednání soudu dne 17. 2. 2009 připustil, že sepsáním smluv o půjčce se snažil zajistit svou pohledávku. Uznání dluhu zůstavitelky z titulu investic žalobce do budoucích oprav domu v P. posoudil soud prvního stupně jako neplatné pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a ujednání o úrocích z úroků hodnotil jako neplatné podle § 39 obč. zák. Zdůraznil, že žaloba je projevem snahy žalobce docílit, aby se nemovitosti v P., jejichž pořízení prokazatelně financoval ze svých zdrojů, nestaly součástí dědictví. Žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., kterého se zůstavitelce dostalo na úkor žalobce. Protože shledal námitku promlčení, kterou uplatnili žalovaní, důvodnou, žalobu zamítl s odůvodnění, že právo žalobce na vydání bezdůvodného bohacení je promlčeno (§ 107 odst. 2 obč. zák.).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 30 Co 499/2010-297, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce měl za zůstavitelkou A. V. k okamžiku její smrti dne 11. 3. 1995 peněžitou pohledávku v částce 70.000,- DM a 972.950,- Kč spolu s 16% úrokem ročně z těchto částek od 6. 11. 1993 do 11. 3. 1995 a dále pohledávku v částce 101.000,- CHF spolu s 20% úrokem ročně z této částky od 25. 5. 1991 do 11. 3. 1995; ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přisvědčil soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. na určení existence pohledávek žalobce za zůstavitelkou v dědickém řízení. V souladu s § 213 o. s. ř. zopakoval relevantní důkazy a dokazování doplnil listinnými důkazy. Z úvěrové smlouvy ze dne 16. 10. 1991 zjistil, že Česká spořitelna, a. s. poskytla zůstavitelce úvěr ve výši 1,300.000,- Kč na koupi domu v P. II; z tohoto úvěru bylo na úhradu kupní ceny domu použito 972.950,- Kč, přičemž úvěr splácel žalobce hotovostními platbami a převodem ze svého účtu. Na splacení úvěru uhradil celkem 1,241.427,90 Kč. Ze šeku ze dne 17. 9. 1991, z listiny označené jako "Smlouva o půjčce a uznání dluhu" z 15. 4. 1994 a z prohlášení zůstavitelky obsaženém ve smlouvě z 6. 11. 1993 zjistil, že peněžní ústav v Liestalu vystavil dne 17. 9. 1991 šek na částku 70.000,- DM k tíži účtu I. V. (manželky žalobce) pro příjemce Š. K., který zprostředkoval prodej domu v P. II. Zůstavitelka písemně potvrdila, že žalobce za ni uhradil kupní cenu domu v P. II tak, že částku 70.000,- DM plnil k rukám Š. K. a částku 972.950,- Kč na úvěrový účet České spořitelny, a. s. a tyto částky vůči němu uznala jako svůj dluh z titulu poskytnuté půjčky. Svůj závazek zaplatit žalobci obě uvedené částky zůstavitelka potvrdila rovněž vystavením směnky ze dne 6. 11. 1993. Z potvrzení ze dne 25. 5. 1991, z listiny označené jako "Smlouva o půjčce a uznání dluhu" z 15. 4. 1994 a z výpovědi žalobce odvolací soud dále zjistil, že žalobce půjčil zůstavitelce dne 25. 5. 1991 částku 101.000,- CHF a že zůstavitelka uznala tuto částku jako svůj dluh vůči žalobci z titulu půjčky. Na základě provedeného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce zůstavitelce půjčil 972.950,- Kč, 70.000,- DM a 101.000,- CHF, které sloužily k zakoupení domu v P., a že zůstavitelka své dluhy vůči němu platně uznala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, zdůraznil, že při předání předmětu peněžité půjčky může být určeno bankovní místo třetí osoby jako místo, kam má být předmět půjčky převeden. Žalobce zůstavitelce peněžité půjčky předal, poukázal-li částku 972.950,- Kč na úvěrový účet České spořitelny a 70.000,- DM šekem k rukám zprostředkovatele prodeje domu v P. II; částku 101.000,- CHF předal zůstavitelce do vlastních rukou. Listiny označené jako "Smlouva" ze dne 6. 11. 1993 a "Smlouva o půjčce a uznání dluhu" ze dne 15. 4. 1994 posoudil jako platná uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., neboť obsahují projev vůle zůstavitelky uznat částky 972.950,- Kč, 70.000,- DM a 101.000,- CHF jako dluhy z půjček a žalobci tyto částky vrátit. Neshledal, že by tyto jednostranné úkony zůstavitelky byly nesrozumitelné či neurčité. Nepřisvědčil názoru, že žalobce finanční prostředky zůstavitelce daroval a neposoudil tyto částky ani jako bezdůvodného obohacení zůstavitelky, neboť prokázána byla její vůle půjčit si od žalobce peníze na složení kupní ceny. Na základě shora uvedeného částečně vyhověl žalobě a určil, že měl žalobce k okamžiku smrti zůstavitelky peněžité pohledávky v hodnotě 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF. Existenci smluvních úroků ze specifikovaných částek uznal pouze do 11. 3. 1995 s odůvodněním, že spor o pasiva v dědictví se může týkat pouze pohledávek do dne smrti zůstavitelky (11. 3. 1995); existenci sjednaných úroků z úroků neuznal a poukázal na skutečnost, že se smluvené úroky dále neúročí, protože se nestávají součástí hlavní jistiny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýkají, že je nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., resp. že věc posoudil po právní stránce jinak, aniž je vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytýkají, že právní vztahy žalobce a zůstavitelky nesprávně poměřoval ustanovením § 657 a násl. obč. zák. nikoliv ustanoveními o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Prosazují názor, že "Smlouva" ze dne 6. 11. 1993 a "Smlouva o půjčce a uznání dluhu" ze dne 15. 4. 1994 byly simulovanými právními úkony (§ 41a odst. 2 obč. zák.), z nichž nevyplývá vůle smluvních stran poskytnout a přijmout půjčku. Naopak lze z nich dovodit, že žalobce za zůstavitelku zaplatil kupní cenu domu v P. II a že jí přispíval na úhradu denních potřeb. To, že platby poskytl bez právního důvodu, potvrdil sám žalobce při jednání před soudem prvního stupně, neboť připustil, že se nedostatek právního důvodu snažil odstranit právě sepsáním těchto listin. Žalovaní nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že zůstavitelka vůči žalobci dluhy platně uznala. Zdůrazňují, že pro platné uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je nezbytné, aby uznávaný dluh v době uznání existoval; uznávaný závazek nelze založit dodatečně v rámci uznání dluhu a právní důvod dluhu nelze v rámci uznání dluhu jednostranně měnit. Skutečnost, že "Smlouva" ze dne 6. 11. 1993 a "Smlouva o půjčce a uznání dluhu" ze dne 15. 4. 1994 jsou simulovanými právními úkony, byla podle jejich názoru prokázána z dílčích tvrzení žalobce, z nichž vyplynul skutečný účel jeho plateb zůstavitelce i to, že žádná z poskytnutých částek nepředstavovala půjčku. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se zcela ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Má za to, že sepsáním všech předmětných listin spolu se zůstavitelkou zcela jasně a určitě ozřejmili svou vůli; sporné částky byly poskytnuty, resp. přijaty jako půjčky. Měly být zúročeny a vráceny. Kupní cenu domu v P. II za zůstavitelku nehradil. Uhradila ji sama zůstavitelka jednak z úvěru, který jí poskytla banka, a dále šekem na 70.000,- DM, které jí půjčil. Žalobce zdůraznil, že se od počátku řízení domáhal uznání existence pohledávek za zůstavitelkou z titulu půjček; žalovaným byla tato skutečnost známa.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále opět jen "o. s. ř.")], a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní použitou argumentací brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud - v jejich neprospěch - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce měl za zůstavitelkou k okamžiku její smrti peněžitou pohledávku v částce 70.000,- DM a 972.950,- Kč spolu s 16% úrokem ročně z těchto částek od 6. 11. 1993 do 11. 3. 1995 a dále pohledávku v částce 101.000,- CHF spolu s 20% úrokem ročně z této částky od 25. 5. 1991 do 11. 3. 1995. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na určení, že měl žalobce za zůstavitelkou k okamžiku její smrti peněžité pohledávky v podobě úroků ve výši 16% ročně z částek 70.000,- DM a 972.950,- Kč od 12. 3. 1995 do zaplacení, 16% úroků z těchto úroků ročně od 6. 11. 1993 do zaplacení, úroků ve výši 20% ročně z částky 101.000,- CHF od 12. 3. 1995 do zaplacení a 20% úroků z těchto úroků ročně od 25. 5. 1991 do zaplacení, by dovolání žalovaných nebylo (subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen "Soubor"/ pod C 154). Dovolání neobsahuje rovněž žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalovaní nesouhlas s těmito výroky odůvodnili, nebylo by proti nim dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2003).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují žalovaní v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 213b odst. 1 o. s. ř., posoudil-li věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž je poučil podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností.

Podle 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.

Podle § 118a odst. 2 o. s. ř., má-li předseda senátu za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/33-CDO-4237/2011-1)