# Nejvyšší soud, sp. zn. 33 Cdo 2718/2016

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 33 Cdo 2718/2016
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2718.2016.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 6. 2016
- Datum zveřejnění: 20. 9. 2016
- Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.; čl. 241a odst. 2 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.310,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Martina Vebera, advokáta.

## Odůvodnění

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaný (dále též "dovolatel") spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen "o. s. ř."]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Ačkoli dovolatel ohlašuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) pouze polemizuje s tím, jak tento soud rozhodl. Argument, podle kterého se odvolací soud "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel ve vztahu k řešení otázky neprovedení navržených důkazů shora uvedenému požadavku nedostál; existence vady řízení, která není uplatněna v souladu se zněním § 237 o. s. ř., není způsobilá založit přípustnost dovolání. Námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu nekoresponduje s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a není tak způsobilá založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. června 2016

JUDr. Václav Duda
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/33-CDO-2718/2016-1)