# Nejvyšší soud, sp. zn. 33 Cdo 2598/2015 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 33 Cdo 2598/2015 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2598.2015.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 15. 7. 2015 - Datum zveřejnění: 10. 9. 2015 - Dotčené předpisy: § 236 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013; § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013; § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 ## Výrok Dovolání se odmítá. ## Odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 14 C 191/2010-126, připustil změnu žaloby (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 15.238,13 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 11.807 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2015, č. j. 20 Co 26/2015-148, odvolání žalované proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl pro nepřípustnost (výrok I.), a ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posouzení, zda je podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). V situaci, kdy odvolací soud napadeným výrokem svého rozhodnutí potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo v důsledku dispozitivního úkonu žalobce - částečného zpětvzetí žaloby - řízení v uvedeném rozsahu zastaveno, nezpůsobil tím žalované žádnou újmu. Z obsahu dovolacích námitek (vymezujících se proti opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku) je zřejmé, že žalovaná ve skutečnosti usiluje o zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu; tím ovšem nebrojí proti správnosti potvrzujícího výroku o částečném zastavení řízení, nýbrž proti neexistujícímu výroku. Z vyložených důvodů je tudíž dovolání subjektivně nepřípustné (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1279/2013). Námitky, že podání žalobce bylo ve skutečnosti změnou žaloby, a nikoliv jejím částečným zpětvzetím, neboť se podle názoru žalované opírá o jiný skutkový děj, že připuštění změny žaloby nemá oporu v dosud zajištěných důkazních prostředcích, v důsledku čehož soud postupoval v rozporu se zásadou hospodárnosti, jsou bez významu. I kdyby jimi žalovaná mířila proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, nemohly by se prosadit, neboť proti uvedenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu není dovolání objektivně přípustné (srov. § 238 odst. 1 písm. f/ a § 229 odst. 4 o. s. ř.). Námitkami obsaženými v podání žalované ze dne 21. 6. 2015, jimiž doplnila své dovolání, se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť byly uplatněny po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání vymezené v § 240 odst. 1 o. s. ř., jejíž konec v posuzovaném případě připadl na den 11. 5. 2015. Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 15. července 2015 JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/33-CDO-2598/2015-1)