# Nejvyšší soud, sp. zn. 33 Cdo 2445/2017 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 33 Cdo 2445/2017 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2445.2017.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 4. 2018 - Datum zveřejnění: 7. 6. 2018 - Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 80 o. s. ř.; § 243c odst. 1 o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Luďka Chvosty, advokáta se sídlem Praha 1, Na Příkopě 854/14. ## Odůvodnění Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 58 Co 321/2016-100, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 16. 3. 2016, č. j. 28 C 278/2015-59, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o určení, že jednostranné ukončení smlouvy o stavebním spoření č. 1603035502 ze dne 15. 5. 2015 učiněné žalovanou je neplatné, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení co do výše přiznané náhrady, jinak jej v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen "o. s. ř."), neboť odvolací soud se v řešení otázky procesního práva, a to (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti jednostranného ukončení smlouvy o stavebním spoření žalovanou (§ 80 o. s. ř.), neodchýlil - navzdory přesvědčení žalobkyně - od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015). V rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, Nejvyšší soud vyslovil závěr, podle něhož "je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. O takový případ jde i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Posouzení platnosti výpovědi z nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval." (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009). V rozsudku ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4808/2008, pak Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že za situace, kdy v době podání žaloby měl žalobce vědomost o tom, že žalovaná nemíní smluvní závazky splnit (proto také smlouvu vypověděla), nemůže určovací žaloba eliminovat stav ohrožení práva žalobce. Takový stav totiž již nastal a nelze ho řešit jinak než žalobou na plnění ze smlouvy. Splnění smluvního závazku se lze domáhat pouze žalobou na plnění. Pouze v řízení o splnění smluvních povinností žalované je pak namístě prejudiciálně posoudit, zda vypovězení smlouvy žalovanou je platným a účinným právním úkonem či nikoli. Jinak řečeno, žalobcem požadované určení nemůže posílit či upevnit jeho právní postavení a není zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně se v řízení nedomáhala určení, že právní vztah založený smlouvou o stavebním spoření trvá, jak agumentuje v dovolání, nýbrž určení neplatnosti jednostranného ukončení smlouvy o stavebním spoření žalovanou. Požadovala tedy určení neplatnosti právního úkonu (neboli právní skutečnosti), které je ve vztahu k existenci jejích práv vůči žalované pouze otázkou předběžnou. Již proto taková žaloba není s to splnit preventivní funkci žaloby na určení, neboť požadované určení by samo o sobě tvrzený stav nejistoty v právním postavení žalobkyně neodstranilo. Poukaz žalobkyně na "obdobné případy", a to na návrh na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 2290 občanského zákoníku a žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru podle § 72 zákoníku práce, je nepřípadný, neboť oprávnění obracet se na soud s uvedenými požadavky je založeno hmotněprávní úpravou. Ačkoliv žalobkyně výslovně v dovolání uvádí, že jím napadá též nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nim však žádné výhrady nevznáší. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/33-CDO-2445/2017-1)