# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Odo 494/2002 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 32 Odo 494/2002 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.494.2002.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 3. 2003 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.; § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok I.Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Shora uvedeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 1995, č.j. 19 Cm 266/95-57, kterým soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz ze dne 22. prosince 1994, č.j. 19 Sm 130/94-10, proti žalovaným 2),3),4), v platnosti. Uvedeným směnečným platebním rozkazem byli všichni žalovaní zavázáni k zaplacení 15,000.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že směnečné řízení je ovládáno zásadou koncentrace, a proto ve vztahu k žalovaným 2),3) nelze vzít zřetel na nové námitky jimi vznesené až v odvolání. Ve vztahu k žalovanému 2) tak posuzoval pouze námitku, že směnka byla určena pouze do doby než bude zajištění závazku z úvěrové smlouvy nahrazeno zástavní smlouvou a shledal ji nedůvodnou, neboť nahrazení směnky zástavním právem nebylo v řízení prokázáno. Ve vztahu k žalovanému 3), který namítal, že jeho závazek převzal na základě uzavřené smlouvy o převodu jeho obchodního podílu ve firmě K. spol. s r.o., uzavřel, že předmětem převodu byl pouze obchodní podíl v uvedené společnosti, nikoliv jeho osobní rukojemské závazky, které s obchodním podílem nemají nic společného. Námitku žalovaného 4), že ředitel pobočky banky není oprávněnou osobou k podpisu směnky, shledal nedůvodnou, neboť se jedná o osobu, která byla při provozu podniku pověřena určitou činností a byla tak zmocněna ke všem úkonům, k nimž při takové činnosti obvykle dochází. Podepisování směnek je přitom běžnou činností při provozu podniku banky. Takový postup je souladný s § 15 obchodního zákoníku ( dále též jen "obch. zák."). Jde-li o další námitku žalovaného 4) ve vztahu k šestiprocentnímu úroku, pak tuto odvolací soud rovněž shledal nedůvodnou s odkazem na § 46 odst. 2 zákona směnečného a šekového, z něhož vyplývá, že prokázat nedodržení lhůt k prezentaci směnky musí ten, kdo se tohoto nedodržení dovolává. Žalovaný 4) důkazní břemeno neunesl, a proto byla podle odvolacího soud směnka včas prezentována. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 4) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na § 237 odst.3 o.s.ř., když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku přechodu ručitelského závazku, ve formě směnečného rukojemství, v rámci uzavřené smlouvy o prodeji části podniku, v rozporu s hmotným právem.Rovněž posouzení otázky oprávnění ředitele pobočky banky podepisovat směnky či přejímat jiné garance považuje za rozporné s hmotným právem, neboť odvolací soud posoudil tuto otázku pouze v návaznosti na § 15 obch. zák. a zcela pominul právní úpravu v § 8 zákona směnečného a šekového, jakož i navazující obecnou právní úpravu provedenou § 20 odst. 2 občanského zákoníku. Na podporu svých argumentů poukazuje na judikaturu z období tzv. první republiky k Československému zákonu směnečnému ( z.č. 1/1927 Sb.z.). Dovolatel dále napadá řešení otázky procesního nástupnictví na straně žalobce jakož i na jeho straně, když má za to, že odvolací soud pochybil, když na základě tvrzené singulární sukcese jednal v řízení o směnečných námitkách jako s účastníky řízení se subjekty, které nebyly účastníky řízení v době vydání směnečného platebního rozkazu a nebyly v něm jako účastníci uvedeny. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle bodu 17. , hlavy I. části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. , který se mění a doplňuje zákon.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen "o.s.ř.") ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (podle o.s.ř. ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ jde i v souzené věci, neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydaného před 1.1.2001 a postupoval tak podle dosavadních předpisů. Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost podaného dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usnesení ze dne 2.ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01 ze dne 24.ledna 2002 ). Dovolání v této věci tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ( srov. § 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1.lednem 2001). Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému 4) doručen dne 16. ledna 2002 (srov. doručenku čl. 235) a právní moci pak nabyl dne 30.ledna 2002. Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu byl posledním dnem jednoměsíční lhůty pro podání dovolání 28. únor 2002 (čtvrtek). Dovolání adresované Krajskému soudu v Ústí nad Labem, podané však žalovaným 4) dne 15. března 2002 u Nejvyššího soudu, je tak zjevně opožděné (dnem 15.3.2002 je ostatně i datováno). Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst.4 a § 218 odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu dovolání odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek V Brně 26. března 2003 JUDr. Miroslav Gallus, v.r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-ODO-494/2002-1)