# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 4911/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 32 Cdo 4911/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4911.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 12. 2017
- Datum zveřejnění: 1. 2. 2018
- Klíčová slova: Dovolání
- Dotčené předpisy: § 218 písm. b) o. s. ř.; § 243c odst. 3 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 2015, č. j. 27 EC 223/2012-78, jímž bylo (po pravomocném zastavení řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2012, č. j. 27 EC 223/2012-24) rozhodnuto o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 530 Kč žalovanému.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.").

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, a ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015, jež jsou - stejně jako všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Potvrdil-li proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalovanému, nemohla být tímto rozhodnutím žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu k potvrzení příznivého rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti usnesení odvolacího soudu podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K usnesení ze dne 10. 2. 2017, č. j. 27 EC 223/2012-111, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 podle § 107a odst. 2 o. s. ř. připustil, aby na místo žalobkyně vstoupila do řízení Raiffeisenbank a.s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, Nejvyšší soud - za situace, kdy návrh na vstup nové žalobkyně do řízení byl podán až po zahájení dovolacího řízení - nepřihlížel, neboť § 107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. § 243b o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků řízení, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi společností Raiffeisenbank, a.s. a žalovaným (za vyjádření k dovolání, které podala společnost Raiffeisenbank, a.s.) Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť - s ohledem na výše uvedené - společnost Raiffeisenbank, a.s. není účastnicí řízení o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 30 Co 159/2016-94.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. 12. 2017

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-4911/2017-1)