# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 3852/2007 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 32 Cdo 3852/2007 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3852.2007.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 20. 11. 2008 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 42a odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.; § 116 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2004, č. j. 26 Cm 48/98-396 (v pořadí druhým), rozhodl, že kupní smlouva, kterou byly převedeny použité výrobní stroje, uzavřená dne 20. 5. 1998 mezi prodávajícím B. h. o. a. s. - v likvidaci a kupujícím U. R. a. s. je vůči žalobci právně neúčinná. Výrobní stroje v hodnotě 9,752.550,- Kč ve vlastnictví U. R. a. s. je tato společnost povinna vrátit do konkursní podstaty úpadce B., h. o., a. s. - v likvidaci. U. R., a. s. je povinna poskytnout do konkursní podstaty úpadce B., h. o., a. s. - v likvidaci, peněžitou náhradu ve výši 9,612.450,- Kč za ty výrobní stroje, které získala do vlastnictví od B., h. o. a. s. - v likvidaci, na základě kupní smlouvy ze dne 20. 5. 1998 a které prodala společnosti R. I., a. s. kupní smlouvou uzavřenou dne 4. 6. 1998 (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že v předchozím řízení soud rozsudkem ze dne 26. 8. 1999, č. j. 26 Cm 48/98-288, žalobu zamítl, avšak k odvolání žalobce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2003, č. j. 6 Cmo 5/2000-351, byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že v dalším řízení je nutno odstranit vytýkané vady, neboť žalobní petit byl neurčitý, nesrozumitelný a nevykonatelný a rozsudek byl z části nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně se řídil tímto právním názorem odvolacího soudu a po opravě žalobního návrhu žalobcem jednal a rozhodl o tomto opraveném návrhu. Po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu věci soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 16 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZKV") a na ustanovení § 42a občanského zákoníku (dále též "obč. zák."), dospěl k závěru, že napadeným právním úkonem dlužníka (žalované) byli konkursní věřitelé zkrácení, přičemž není rozhodující, zda byl zkrácen právě žalobce. Tato skutečnost vyplývá ze zprávy správce konkursní podstaty, dle níž pohledávky věřitelů druhé třídy včetně zbývající části pohledávek oddělených věřitelů budou uspokojeny pouze poměrně, a to nízkým procentem cca ve výší 2 %. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2002, soud byl toho názoru, že osobou blízkou dlužníku ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. může být i právnická osoba (a to i když dlužníkem není fyzická, ale právnická osoba), přičemž za osobu blízkou právnické osobě je třeba považovat také fyzickou osobu, která je společníkem, nebo která má k právnické osobě jiný obdobný vztah, pokud by důvodně pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. V posuzovaném případě mezi účastníky rozhodných právních úkonů existovalo značné personální propojení. Při uzavírání smlouvy mezi B. a U. R. dne 20. 5. 1998 byl Ing. R. J. v postavení statutárních orgánů obou společností. J.Č. byl předsedou dozorčí rady B. a současně členem představenstva ve společnosti U. R. V případě smlouvy mezi U. R.a R. I. ze dne 4. 9.1998 byli J. Č. a Ing. P. S. členy dozorčí rady ve společnosti R. I. a členy představenstva ve společnosti U. R. Napadené právní úkony dlužníka byly učiněny mezi ním a osobami jemu blízkými. Důkazní břemeno ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. nesou osoby blízké. Žalovaná však pouze tvrdila a neprokázala, že jí nebyl znám event. úmysl zkrátit věřitele. Z těchto důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku jeho rozsudku shora. Proti tomuto rozsudku podala žalované odvolání, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2004, č. j. 26 Cm 48/98-396, se potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle jeho názoru soud prvního stupně věc správně právně posoudil podle § 42a odst. 2 obč. zák. a podle § 16 ZKV o odporovatelnosti právnímu úkonu dlužníka, pokud se jím zkracuje uspokojení pohledávky věřitele. Žalobce je osobou aktivně věcně legitimovanou k uplatnění odporu, neboť je konkursním věřitelem úpadce B. a žalovaná uzavřela s úpadcem předmětnou kupní smlouvu a proto je v řízení osobou pasivně věcně legitimovanou. Odvolací soud se ztotožnil nejen se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nýbrž i s jeho právním posouzením otázky osob blízkých ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák., pokud jde o dlužníka jako právnickou osobu. Soud prvního stupně správně usoudil, že kupní smlouva z 20. 5. 1998 byla uzavřena mezi dlužníkem B. a osobou mu blízkou. Soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že žalovaná jako osoba blízká musí tvrdit a prokazovat, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat ani při náležité pečlivosti a takový důkaz žalovaná neposkytla. Přesto odvolací soud poskytl žalované poučení dle § 118 odst. 3 o. s. ř. a vyslechl k důkazu Ing. R. J., který popsal okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy, avšak ani touto výpovědí nebylo prokázáno tvrzení žalované, že úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat ani při náležité pečlivosti. Podle názoru odvolacího soudu výpověď Ing. R. J. nezpochybňuje ani závěr o zkrácení věřitelů dlužníka, který soud prvního stupně učinil ze zprávy správce konkursní podstaty, že konkursní věřitelé druhé třídy budou uspokojeni asi ve výši 2 %. Tento svědek totiž potvrdil, že uzavřením kupní smlouvy byly vyrovnány jen některé závazky úpadce (zejména vůči německé společnosti R. I., a. s.) a že závazky úpadce vůči věřitelům činily v roce 1997-1998 desítky milionů korun. Odvolací soud proto nepřisvědčil odvolateli, že nedošlo ke zkrácení věřitelů v době, kdy byl odporovatelný úkon učiněn. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že není rozhodné, zda byl napadeným právním úkonem zkrácen právě žalobce. Je nerozhodné, zda úmysl dlužníka zkrátit své věřitele vůbec směřoval proti konkrétním věřitelům (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Podle odvolacího soudu není ani rozhodné, jakým způsobem byly zpeněženy stroje, které zůstaly po uzavření kupní smlouvy z 20. 5. 1998 v majetku úpadce, či jak bylo s těmito věcmi naloženo, neboť se jednalo o jiné stroje, než které byly předmětem odporovatelného úkonu. V tomto směru byl proto nadbytečný i výslech správce konkursní podstaty, navrhovaný žalovanou. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud odpůrčí žalobě vyhověl a vyslovil neúčinnost kupní smlouvy z 20. 5. 1998 vůči žalobci, čehož důsledkem je podle § 16 odst. 4 ZKV plnění ve prospěch konkursní podstaty, jak to uložil žalované ve formě peněžité náhrady. Proto tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání "v plném rozsahu", odkazujíc na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a konečně též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-3852/2007-1)