# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 370/2017 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 32 Cdo 370/2017 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.370.2017.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 25. 5. 2017 - Datum zveřejnění: 26. 7. 2017 - Klíčová slova: Dovolání - Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 ## Výrok Dovolání se odmítá. ## Odůvodnění Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 5. 2. 2016, č. j. 12 Cm 24/2007-416, jímž Krajský soud v Brně rozhodl o pokračování v řízení, které bylo přerušeno usnesením téhož soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 12 Cm 24/2007-341. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála. Sice tvrdí, že "napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť podle názoru dovolatelky rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit [dle § 109 odst. 1 písm.) o. s. ř.]", nicméně prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená v § 237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání, a na žádnou jeho judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkazuje. Kromě toho je třeba dovolatelce vytknout, že její dovolání postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci způsobem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Shora uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 5. 2017 JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-370/2017-1)