# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 3582/2011

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 32 Cdo 3582/2011
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3582.2011.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 11. 2011
- Datum zveřejnění: 13. 12. 2011
- Klíčová slova: Lhůty, Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 o. s. ř.; § 243b odst. 5 o. s. ř.; § 218 písm. c) o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. srpna 2010, č. j. 39 Cm 21/2009-167, o zamítnutí návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. února 2010, č. j. 39 Cm 21/2009-142, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 není dovolání přípustné proto, že všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž soud rozhoduje o žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání příslušného procesního úkonu (zde k podání odvolání), však usnesením ve věci samé není (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 1997, pod číslem 88). Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 348/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3867, svazek CD-3).

Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., pak patrně přehlédla, že toto ustanovení se vztahuje toliko na případy, kdy soud prvního stupně žalobu či jiný návrh na zahájení řízení odmítl, tj. rozhodl o návrhu, aniž se zabýval jeho důvodností. O takovou procesní situaci se v posuzované věci nejednalo.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost dlužno podotknout, že k nápravě případů, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady, je vyhrazena žaloba pro zmatečnost [srov. § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla podle těchto ustanovení právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-3582/2011-1)