# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 3540/2019

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 32 Cdo 3540/2019
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3540.2019.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 12. 2019
- Datum zveřejnění: 9. 2. 2020
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 8. 2017, č. j. 22 C 288/2016-46, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř.").

Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku.

Právě o tento případ jde v nyní projednávané věci, dovolání žalobkyně tedy není přípustné.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatelky o odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci rozhodl, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci rozhodovat (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-3540/2019-1)