# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 3272/2011 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 32 Cdo 3272/2011 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3272.2011.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 4. 12. 2012 - Datum zveřejnění: 6. 12. 2012 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Linharta. ## Odůvodnění Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 26 Cm 104/2008-66 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Pro posouzení přípustnosti dovolání je významné, zdali napadené rozhodnutí je po obsahové stránce rozhodnutím potvrzujícím nebo měnícím. Dovodil-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně), že smlouva o dílo č. 24/96 ze dne 4. července 1996 byla mezi společnostmi BOHEMIA INSTRUMENTS PRAQUE, spol. s r.o. jako objednatelem a REMONTAS spol. s r.o. jako zhotovitelem platně uzavřena, vymezovalo by toto odlišné právní posouzení její platnosti ze strany soudů obou stupňů jinak práva a povinnosti stran smlouvy, nikoli však vztah zhotovitele (žalobce) k zástupci objednatele (k žalované), u něhož (byť z odlišných důvodů) dospěly soudy obou stupňů k závěru o nedostatku pasivní legitimace. Napadený rozsudek odvolacího soudu je proto po obsahové stránce rozhodnutím potvrzujícím (srov. právní závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a přípustnost dovolání nelze oproti očekávání dovolatele dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho skutkové zjištění o existenci ústní plné moci pro žalovanou k zastoupení objednatele při uzavření předmětné smlouvy o dílo nemá oporu v provedeném dokazování, lze tuto jeho námitku podřadit pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a který tudíž přípustnost dovolání otevřít nemůže. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani otázka výkladu ustanovení § 31 odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák."), neboť ji odvolací soud řešil v souladu s konstantní soudní judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004). Dohodu účastníků vyžadující určitou formu právního úkonu (§ 40 odst. 1 obč. zák.) nelze ztotožňovat (jak činí dovolatel) se samotnou volbou jedné z přípustných forem právního úkonu. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 4. prosince 2012 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-3272/2011-1)