# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 1775/2014 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 32 Cdo 1775/2014 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1775.2014.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 10. 2014 - Datum zveřejnění: 7. 11. 2014 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Hartmanna. ## Odůvodnění Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2012, č. j. 39 Cm 34/2012-93, v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné, neboť žádná z otázek vymezených dovolatelkou není způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 - dále jen "o. s. ř." (srov. bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Předložila-li dovolatelka k posouzení otázku, zda v souzené věci postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovodil-li, že žalobkyně formulovala žalobu nesprávně, nežalovala-li o splnění povinnosti - o zaplacení nedoplatku ceny díla, neuvádí, od které ustálené judikatorní praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně právní závěr např. v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz) a takové rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, není Nejvyššímu soudu známo. Naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán podle ustálené konstantní judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či rozsudek téhož soudu uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žádný smysl. Proto žaloba domáhající se určení podle tohoto ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala), jak tomu bylo i v souzené věci. Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Dovolatelka dále zformulovala otázku, zda si účastníci smlouvy o dílo mohou sjednat následky porušení povinnosti dílo převzít, resp. následky zmaření převzetí díla, a to v podobě právní domněnky jeho předání, která podle jejího mínění nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dle zjištění soudu prvního stupně si účastnice řízení ve smlouvě o dílo ze dne 18. května 2008 v jejím odstavci 11.2 sjednaly, že "jestliže se objednatel bez vážných důvodů nedostaví na zahájení přejímacího řízení - ačkoliv je včasné doručení písemného návrhu na zahájení přejímacího řízení objednateli prokázáno - a nebo jej jinak zmaří, považují obě strany dílo za předané bez vad a nedodělků okamžikem, kdy mělo k předání a převzetí podle oznámení zhotovitele dojít." Otázka, zda-li si účastníci smlouvy mohou sjednat takové důsledky zmaření přejímacího řízení, neřeší oprávněnost žaloby a na řešení této otázky - jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí - odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Pouze správně vyložil, že tím, že objednatel dílo pro vady nepřevzal, přejímací řízení nezmařil, když se k němu dostavil a řádně v něm pokračoval. Legitimní projev vůle objednatele v zápise o předání a převzetí díla o tom, z jakých důvodů odmítá dílo převzít, nelze považovat ani ve smyslu cit. ujednání za zmaření "přejímacího řízení." Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. října 2014 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-1775/2014-1)