# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 1440/2017 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 32 Cdo 1440/2017 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1440.2017.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 10. 7. 2017 - Datum zveřejnění: 8. 9. 2017 - Klíčová slova: Dovolání - Dotčené předpisy: § 243c odst. 3 o. s. ř.; § 218 písm. b) o. s. ř. ## Výrok Dovolání se odmítá. ## Odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. 7 C 303/2015-94, zastavil řízení o zaplacení 371 274 970,57 Kč a rozhodl o nákladech řízení, neboť žalobkyně na výzvu soudu nereagovala a vyměřený soudní poplatek nezaplatila. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle posouzení odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť žalobkyně je podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, od poplatku osvobozena. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde jí o posouzení, zda žalobkyně coby dlužník s dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, měla aktivní legitimaci k podání žaloby, kterou dovolatelka označuje za šikanózní. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje zrušit usnesení soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné a navrhuje ho odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zakládá-li § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění účastníka podat dovolání, vymezuje tím osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), v jejichž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, a ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015, jež jsou - stejně jako dále cit. rozhodnutí - veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Usnesení odvolacího soudu se týká výhradně procesních práv a povinností žalobkyně, a proto jím nemohlo být nijak zasaženo do sféry práv a povinností žalované; tím spíše napadeným rozhodnutím nemohla být žalované způsobena žádná újma (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4452/2014). Lze tedy uzavřít, že podmínky subjektivní přípustnosti dovolání v tomto případě naplněny nejsou a dovolání žalované je nepřípustné. Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti usnesení odvolacího soudu podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud dodává, že rozhodnutí o poplatkové povinnosti účastníka řízení není závislé (jak se zřejmě domnívá dovolatelka) na tom, zda-li je žaloba důvodná (oprávněná) či nikoliv. Tuto otázku odvolací soud při rozhodování o poplatkové povinnosti neřešil (a ani by řešit nemohl). I kdyby tedy nebylo dovolání žalované subjektivně nepřípustné, šlo by z pohledu § 237 o. s. ř. o dovolání objektivně nepřípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 7. 2017 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-1440/2017-1)