# Nejvyšší soud, sp. zn. 32 Cdo 1440/2012 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 32 Cdo 1440/2012 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1440.2012.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 5. 2012 - Datum zveřejnění: 4. 6. 2012 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání - Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ## Výrok I. Řízení o "dovolání" proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 21 Cm 108/2009-118, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 1 Cmo 274/2010-144, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Z dovolání žalované se podává, že dovolatelka jím napadla v záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o "dovolání" žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 21 Cm 108/2009-118, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalované však není přípustné ani proti rozsudku ze dne 22. února 2011, č. j. 1 Cmo 274/2010-144, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, ve výroku o zastavení části řízení a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka svými námitkami nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Podrobuje-li dovolatelka kritice skutková zjištění a hodnocení důkazů, na základě nichž soudy obou stupňů dospěly k závěru o důvodnosti žalobního nároku na zaplacení doplatku ceny díla a sjednané smluvní pokuty, lze tyto její výhrady podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto (a řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), nemá na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. května 2012 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/32-CDO-1440/2012-1)