# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 5580/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 5580/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5580.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 9. 2019
- Datum zveřejnění: 6. 12. 2019
- Klíčová slova: Dovolání, Ochrana osobnosti, Náklady řízení
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013; § 150 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované a vedlejší účastnici se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

## Odůvodnění

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 66 C 197/2013-267, zamítl žalobu s žalobním návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) částku ve výši 1 500 000 Kč, žalobci b) částku ve výši 1 000 000 Kč, žalobkyni c) částku ve výši 1 000 000 Kč, žalobkyni d) částku ve výši 200 000 Kč, žalobkyni e) částku ve výši 200 000 Kč, žalobci f) částku ve výši 100 000 Kč a žalobkyni g) částku ve výši 100 000 Kč (výrok I). Soud prvního stupně dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II), a ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 1 Co 8/2016-339, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), a rozhodl, že žalobci a vedlejší účastnice na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním ze dne 11. 10. 2017, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na dvou samostatných závěrech, a to zaprvé na nesplnění povinnosti tvrzení žalobců ohledně jim vzniklé újmy, odškodnitelné v režimu ochrany osobnosti, a zadruhé na absenci protiprávnosti postupu žalované. Žalobci dovoláním nenapadají ani jinak nezpochybňují prvně uvedený závěr odvolacího soudu, což činí jejich dovolací námitky ve vztahu k druhému důvodu pro zamítnutí žaloby nepřípustnými ve smyslu § 237 o. s. ř.

Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (zde neunesení břemene tvrzení a současně postup žalované lege artis), pak nepodaří-li se dovolateli zpochybnit byť i jen jediný závěr, tak napadené rozhodnutí obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabývá přípustností a důvodností dalších námitek dovolatele, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení úspěšná žalovaná a vedlejší účastnice by měly proti žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně Nejvyšší soud podle § 150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele pro tragické okolnosti vzniku sporu žalované ani vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení nepřiznal.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-5580/2017-1)