# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 5030/2014

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 5030/2014
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5030.2014.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 1. 2015
- Datum zveřejnění: 17. 2. 2015
- Klíčová slova: Dovolací důvody
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky (dále již "Nejvyšší soud" nebo "dovolací soud") konstatuje, že dovolání žalobkyně proti shora v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již "odvolacího soudu"), není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., /dále jen "OdpŠk"/ (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách www.nsoud.cz, dále již "in www.nsoud.cz").

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, posouzení právně významných kritérií pro stanovení nároku na přiměřené zadostiučinění odvolacím soudem, vychází z kritérií, jež jsou vypočtena v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a která jsou obdobným způsobem hodnocena i při zvažování přiměřenosti délky řízení. Z tohoto hlediska nelze odvolacímu soudu nic vytknout, když napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část čtvrtá).

Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatelky nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-5030/2014-1)