# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 4267/2014

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 4267/2014
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4267.2014.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 12. 2014
- Datum zveřejnění: 14. 1. 2015
- Klíčová slova: Dovolací důvody, Dovolání, Odpovědnost státu za škodu
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky (dále již "Nejvyšší soud" nebo "dovolací soud") konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále již "dovolatelka") proti shora v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále již "odvolací soud"), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Polemizuje-li dovolatelka ve svém dovolání se závěry soudů obou stupňů, dle nichž ze strany státu nedošlo ve vztahu k ní k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., pak nelze souhlasit s tím, že by její námitky nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Její posouzení ze strany odvolacího soudu zcela odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu i soudu Ústavního soudu České republiky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. dubna 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, nález Ústavního soudu ze dne 3. října 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 1971/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2391, sešit 28/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 425/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), podle níž za výkon veřejné moci není považováno, pokud stát v soukromoprávních právních vztazích vystupuje vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti v rovném postavení, při němž vůči nim nedochází ze strany státu k vynucování vůle vyjadřující veřejný (státní či obecní) zájem a k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech těchto subjektů.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17 prosince 2014

JUDr. Pavel V r c h a předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-4267/2014-1)