# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 392/2004 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 30 Cdo 392/2004 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.392.2004.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 3. 2004 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.; § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003 pod č.j. 62 Co 378/2003-72 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. června 2003, č.j. 8 C 200/2002-49, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2003, č.j. 8 C 200/2002-54, pokud jím bylo rozhodnuto o běžném výživném pro žalobkyni a o nákladech řízení. Naopak byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nedoplatku na zvýšeném výživném. Rozhodnuto bylo současně o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jímž žádá, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K uvedenému dovolání žalovaného nebylo podáno vyjádření. Dovolání žalovaného není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), -jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. však podle výše uvedených ustanovení není až na výslovně uvedené výjimky dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině. Protože pak v souzeném případě jde o nárok vycházející ze zákonné úpravy obsažené v zákoně o rodině, kdy současně nejde o případnou alternativu zmíněné výjimky, není v této věci dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Současně přípustnost dovolání v této věci není založena ani na základě ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. března 2004 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-392/2004-1)