# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 3828/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 3828/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3828.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 7. 2018
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2018
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobce na žalované domáhal zaplacení 3 177 621,15 Kč příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného před Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 4 T 188/2003, jež neskončilo odsouzením žalobce.
Rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 10 C 428/2009-410, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 3 177 621,15 Kč příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 91 291,85 Kč (výrok II) a žalované na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a ve výroku III jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl.

Nejvyšší soud pravidelně konstatuje, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Vyšel-li tudíž odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že není dána příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a poklesem hodnoty podniku žalobce, nejedná se o výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Otázka rozložení důkazního břemena ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a znehodnocením jeho podniku nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud dovodil, že ohledně této skutečnosti tíží důkazní břemeno žalobce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4358/2011). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1370/2012, jenž byl vydán v této věci, nelze dovodit, že by daná skutečnost byla notorietou, kterou není potřeba dokazovat, jak se mylně domnívá žalobce. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dospěl pouze k závěru, že nelze a priori vyloučit, že v důsledku trestního stíhání mohlo dojít k zániku podniku trestně stíhaného, a nikoliv k závěru, že by tomu tak v daném případě skutečně bylo.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-3828/2017-1)