# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 3813/2009 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 30 Cdo 3813/2009 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3813.2009.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 10. 2009 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 ## Výrok Dovolání žalobkyně se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II., bodu 12 zákona č. 7/2009, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím dovolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 8. ledna 2007, č.j. 9 C 143/2006-51, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud totiž posoudil základní právní otázku, podle níž lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), konformně s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 a na něj obsahově navazující rozhodnutí dovolací soudu, jež jsou publikována na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., v němž žalobkyně namítá, že "v řízení u nalézacího i odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, když ji soudy řádně, tj. srozumitelným způsobem nepoučily o tom, jak má formulovat žalobní žádání, tj. o tom, že je nezbytné žalovat přímo na určení vlastnického, resp. spoluvlastnického práva k nemovitosti", nesměřuje k podmínce existence otázky zásadního právního významu. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že do poučovací povinnosti soudu nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, rozhodnutí č. 82, svazek 8, případně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002, in www.nsoud.cz). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 cit. zák. splněny nebyly, neboť žalovaným v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. října 2009 JUDr. Karel P o d o l k a , v. r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-3813/2009-1)