# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 369/2004

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 369/2004
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.369.2004.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 29. 4. 2004
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 99/1963Sb.; § 90 předpisu č. 99/1963Sb.; § 91 předpisu č. 99/1963Sb.; § 175k odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.; § 175k odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 23.11.1999 (doplněným dne 22.12.1999) se žalobkyně domáhala určení, že "závěť datovaná dnem 18.1.1999, podle níž byla dědičkou zůstavitelky Z. S., zemřelé dne 12.3.1999, ustanovena žalovaná M. M., je neplatná".

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 5.12.2000, č.j. 8 C 179/99-71, žalobě v celém rozsahu vyhověl (výrok I.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo

na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že "Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení" (výrok III.) a že "právnímu zástupci žalované J. V., advokátce, se přiznává odměna ve výši 7.250,- Kč, která jí bude proplacena ze státních prostředků". Vycházel přitom ze závěru, že jedna ze svědkyň závěti se na posuzovanou závěť podepsala "ještě předtím, než zůstavitelka Z. S. svoji poslední vůli projevila", a proto jmenovanou "nelze považovat za svědka závěti".

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. února 2002, č.j. 19 Co 53/2001-89, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobkyni uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na nákladech řízení částky 7.250,- Kč a 474,- Kč do tří dnů

od právní moci rozsudku (výrok I.); uložil žalobkyni nahradit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na nákladech odvolacího řízení částku 6.750,- Kč

do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1.624,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Vycházel přitom ze závěru, že "na straně žalované v projednávaném případě vystupuje pouze jeden ze šesti dědiců, resp. jeden z věcně pasivně legitimovaných účastníků řízení (jimiž jsou M. M., A. K., S. B., F. B., V. V. a C. S.)" a že "vzhledem k nerozlučnému společenství účastníků řízení i na straně žalované je tento nedostatek sám o sobě důvodem k zamítnutí návrhu".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu,

ve znění účinném od 1. 1. 2001. S poukázáním na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

a b) o. s. ř., v uvedeném znění, namítá, že napadené "rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, přičemž řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci", když soudy žalobkyni nepoučily o tom, "že vyřešení otázky zadané soudem prvního stupně v řízení o dědictví se musí týkat i ostatních dědiců, kteří byť zůstali v řízení pasivní, musí být účastníky předmětného sporného řízení". Vytýká současně odvolacímu soudu, že jako první zamítl její žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace a tím "odňal žalobkyni možnost podat si odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení". Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice

po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění -

po řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů" (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané

i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném

do 31.12.2000 (dále jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné (238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že Zuzana Sedláčková, posledně bytem v Červené Vodě č. 253, zemřelá dne 12.3.1999 (dále též jen "zůstavitelka") pořídila dne 18.1.1999 závěť, kterou odkázala veškerý svůj majetek žalované. Současně bylo zjištěno, že dědici zůstavitelky ze zákona jsou žalobkyně, tj. sestra zůstavitelky, a dále sestra zůstavitelky A. K., synovci zůstavitelky S. B., a F. B., a neteře zůstavitelky V. V., a C. S.

Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§ 94 odst. 2 o.s.ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení

§ 175b o.s.ř.. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv

a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 obč.zák. připadnout státu.

Podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení § 175k odst.2 věty první o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí

o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Z ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva

pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví;

na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.

Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí

o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v "nesporném" dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva "stanou nespornými". Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou

i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce vznikl spor o to, zda zůstavitelka nejednala dne 18.1.1999 při pořízení sporné závěti

"pod nátlakem" M. M., tedy spor o skutkové okolnosti rozhodné

pro posouzení dědického práva, bylo na místě, když soud v řízení o dědictví

po zůstavitelce - jak ze spisu vyplývá - postupoval způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř.

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno

a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§ 175q o.s.ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až

do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).

Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době

od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné

za následek, že až do právní moci usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni

za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech

a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.1999, sp.zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).

Postavení žalobce v řízení před soudem je tu určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.. Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených

v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné

s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení § 96 odst. 1 až 3 o. s. ř., tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.

Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení ( § 90 o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o.s.ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18.6.1982, Cpj 165/81, uveřejněnou

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49].

Z výše uvedeného vyplývá, že účastníky sporného řízení o žalobě na určení dědického práva, resp. neplatnosti zůstavitelkou pořízené závěti, měli být, vedle žalobkyně a žalované, také sestra zůstavitelky A. K., synovci zůstavitelky S. B. a F. B. a neteře zůstavitelky V. V. a C. S. Vzhledem k tomu, že A. K., S. B., F. B., V. V. a C. S. nebyli žalobkyní označeni za účastníky řízení, postupoval odvolací soud správně, když žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítl.

Dovolatelka v dovolání namítá, že ji soudy v posuzované věci nepoučily o tom, "že vyřešení otázky zadané soudem prvního stupně v řízení o dědictví se musí týkat

i ostatních dědiců, kteří byť zůstali v řízení pasivní, musí být účastníky předmětného sporného řízení".

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-369/2004-1)